D I S K U Z E – M A T R I X

Je zvláštní jak rozdílné pocity mohou mít lidé po shlédnutí téže situace.

Podělíte se s Časodějem o ty své?

Pište, kritizujte, chvalte: redakce@casodej.cz

---

 

M  A  T  R  I  X
a n e b

Další pokus o interpretaci jednoho paradigmatu

Matricí příběhu je již několik tisíc let známé drama mesiášské identifikace, pokus o řešení mnohdy zničujících následků lidských rozhodnutí, opětovná volba (již prožívá hlavní hrdina Neo jako představitel lidského rodu), a nakonec i možné vyústění v naději, kterou přesto ještě lidstvo (jednotlivec) pro svět znamená.
       Počátek „Jeho“ sebestvoření – přetvoření pana Andersona v Nea – nastává v okamžiku, kdy se rozhodne uvěřit výzvě a následovat „bílého králíka“, vedoucího za zrcadlo. Potkává se s Trinity, osudovou ženou, jejíž jméno promlouvá z Věčnosti. Trojice, představující všudepřítomnou pomoc a záchranu v lásce, je ve filmu interpretována jako partnerka, spoluvytvářející jeho osobnost – ta, která se zamiluje do nového člověka. Vše je tvořeno tímto vztahem a vše je jím také podmíněno, jelikož  O n a   k ř í s í   z   m r t v ý c h .

Ve chvíli, kdy je Neo vyslýchán agenty a rozhodně odmítá spolupráci, již uvěří Jí a volání v sobě. Následují „nevyhnutelná“ setkání. Morfeus, vládce říše spánku (s mocí probouzet), doposud „největší“ ze „vzbouřenců“, je Křtitelem, jehož život je úzce spojen s nalezením „Toho, jenž přijde“. Nabízí Neovi další volbu, za níž se skrývá osvobození a prohlédnutí lidské existence, jakýsi úvod do poslání. Neo zatím neví, kdo je, ale tuší, kým být může.

       Zde se nacházíme v klíčové situaci, v níž můžeme (ale nemusíme) ve svém výkladu překročit předlohu neboli matrix, a hledat zároveň s Neem důvěru v sebe sama, odstranit pochybnosti, strach a předsudky. Je sice důležité, co řekne vědma (ta ovšem také nabízí „jenom“ víru ve vlastní svobodné rozhodnutí), avšak důležitější je poznání, že nikoli ten druhý, nikoli někdo jiný, nýbrž já jsem.

Kdo, když ne já ?

       Víra v tuto možnost úzce souvisí s vírou v dobrou podstatu lidského srdce, v prostý fakt, že člověk je schopen velké lásky a velkých činů. Nový svět již klíčí v temném lůně zničení – na Sionu (v podzemním městě, kde se shromáždily zbytky nezávislého lidstva) se rodí noví lidé, kteří uvěřili ve svou vlastní budoucnost, budoucnost světa. To, co bylo zničeno, může být obnoveno – přes zradu („Jidáš“ = Cypher), přes svody smrti.
       Druhová duše, obývající tvárnou hmotu lidských podob, z níž si agenti berou neustále „nová těla“ (stále stejná), je překonána v okamžiku, kdy do ní vstoupí  T e n ,   k t e r ý   v s t a l   z   m r t v ý c h .

       On sám však nabízí následováníhodný vzor, nikoliv hotovou  m a t r i c i, ve kterou by pak měl člověk „uvěřit“. Je spásou pro všechny, protože sám vešel a vchází a neustále umožňuje všem, aby vešli. Je to však jejich (má!) volba: Svět je v našich rukou.

       „On“ jím nadále kráčí, nepoznán, možná občas zván k hostině...

...a snad čím dál, tím častěji, není-liž pravda, Mr. Anderson ?

 

Nezbývá než s radostí a díky konstatovat, že bratři Wachowští nám všem popřáli ze srdce vše nejlepší.

E b r a         

 

 

---

 

M  A  T  R  I  X
 a n e b
  Je člověk baterka ?  (Size „AA“.)

Vzpomeňme na Supermana. Ženy se v jeho přítomnosti vzdouvají mateřskými city. Bezbranný, krátkozraký mladík, mámin kluk. Ale pozor, jen to předstírá! Jako motýl vzlétá s písmenkem na pláštěnce a holýma rukama zachraňuje rozpadající se přehradu.
       Neo, hrdina Matrixu, nic nepředstírá. Je sice samozřejmě šíleně inteligentní, ale v podstatě je to bezbranný mladík, trochu závislý na drogách a hodně na počítačích. Svět zachrání vlastně jen shodou okolností. Nejdřív ho musí přesvědčit, aby to zkusil udělat. Jeho jediným opravdu samostatným činem je spolknutí té správné tabletky z ruky tajemného černocha.
       Supermanova partnerka je sice fakt dobrá novinářka, ale nakonec zůstane jen u toho, že létá vzduchem na Supermanových zádech a obdivuje všechnu tu krásu kolem. Neova partnerka je jiná: je samostatná, je aktivní, je nebezpečná, umí zabíjet (když je to třeba), je studená, je dokonale studená. (Nebojme se, nakonec přece jen roztaje.) Zajímavý posun, že?
       Matrix je film-počítačová hra. Klidné pasáže v relativně bezpečném, avšak industriálním prostředí kosmické lodi (kovové trubky a blikadýlka) vzbouřenců jsou střídány s barevným lidským světem, přetékajícím nebezpečím a akčními zápletkami. (V počítačové hře by zastřelený policajt mohl být tak za dva body, obyčejní civilové za jeden, za ženy a děti by se dávaly záporné body. Bacha na chlápky v kravatách, před těmi je lépe utéct.)

      V jistém smyslu je tento film geniální: Hráč, který hraje běžnou počítačovou hru na motivy nějakého filmu, prožívá ve virtuálním světě to, co jeho filmový hrdina prožívá ve světě skutečném. Naproti tomu ve filmu Matrix dochází k zásadnímu posunu. Filmový hrdina Neo prožívá svá dobrodružství ve virtuálním světě Matrixu. Hráč počítačového Matrixu prožívá svá dobrodružství ve stejně virtuálním světě počítače. Virtualita světa hry není nedostatkem, stává se předností, je zcela věrným obrazem virtuální skutečnosti filmu. Virtualita se stává realitou. Myslím, že se na tom dalo vydělat dost peněz.

      Indické Upanišady praví, že vše kolem je mája - zdání. Odpoutáním vůle od vnějšího světa duch proniká závoj máji k nejvlastnějšímu já - k átmánu. Ve filmu zakrývá Matrix jen zpuštošenou Zemi po globální ekologické katastrofě. Vše se rozplývá v klišé žánru sci-fi. Ekologičtí jurodivci si také chějí přijít na své. Jak udětat kultovní film pro mládež: Východní bojové umění, vojenská technika, superpočítače, sem tam nějaký výkřik o svobodě, ekologii a o tom jak „oni“ lžou. Vše opatřeno korunou amerického happy endu. Hle „Matrix“. Happy end?
      Neo na závěr přece jen zničí matrix. Vše se rozzáří. Lidé v ulicích měst kráčí vpřed k novým horizontům. Ve skutečnosti (přesněji ve filmové skutečnosti), kdyby scénarista neztratil nit a nezapomněl na logiku předchozího děje, by lidé museli procitnout v laboratořích posthumánní civilizace, napojeni na podivné přístroje. A zjistili by... že jsou baterky.

P e t r  J a n č í k                         

 

 

z p ě t