CITADELA
Antoine de Saint-Exupéry
A TAK JSEM POCHOPIL,
že ani utrpení, ani smrt v lůně božím, dokonce ani žal nad mrtvými nejsou z vrcholku nejvyšší věže citadely k politování. Neboť když uctíváme něčí památku, pak ten, kdo odešel, je přítomnější a mocnější než živý. A pochopil jsem lidskou úzkost a zželelo se mi lidí.
A rozhodl jsem se je uzdravit.
Mám soucit jen s tím, kdo se probudí uprostřed velebné noci v domnění, že je pod ochranou božích hvězd, a náhle, pocítí, že putuje.
Zakazuji se ptát, neboť vím, že není odpovědi, jež by uhasila žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast. …
PŘÍTELEM JE
v první řadě ten, kdo nesoudí. Ten, kdo otevře své dveře tuláku, jeho berli, jeho holi odložené do kouta, a nežádá od tuláka tanec, aby ho pak mohl podle tance soudit. A když žebrák vypráví, jaké bylo tam venku na cestě jaro, pravý přítel to jaro pojme do sebe. A, když vypráví o hrůzách hladovění ve vsi, odkud přišel, přítel s ním trpí hlad. Jak jsem ti říkal, přítel je ta část člověka, která je obrácena k tobě a otevře ti dveře, jež možná nikdy jindy neotvírá. A tvůj přítel je pravdivý a pravdivé je všechno, co říká, a miluje tě, i když tě v jiném domě třeba nenávidí. A přítelem v chrámě, člověkem, jehož jsem potkal a našel z milosti boží, je pro mne každý, kdo ke mně obrací stejnou tvář, jakou mám já, tvář ozářenou stejným Bohem, neboť pak jsme jednotni, i kdyby byl jinak třeba kupcem a já kapitánem, nebo zahradníkem a já námorníkem. Nalezl jsem ho nad tím, co nás rozděluje, a jsem mu přítelem. A mohu vedle něho mlčet, což znamená, že se nemusím bát o své niterné zahrady a pohoři, strže a pouště, neboť on do nich nevkročí. To, příteli, co ode mne s láskou přijímáš, je cosi jako vyslanec říše mého nitra. A ty jsi k němu laskavý a vyzveš ho, aby se posadil, a popřeješ mu sluchu. A jsme šťastni. Nikdy jsi přece neviděl, když jsem já přijímal vyslance, že bych je nechal stát stranou nebo je odmítl přijmout jen proto, že v jejich říši, vzdálené tisíce dní cesty, se jedí jídla, která nemám rád, anebo proto, že tam jsou jiné mravy. Přátelství je v první řadě příměří a velký koloběh ducha, povzneseného nad nízké podrobnosti. Kdo sedí za mým stolem, tomu neumím nic vyčítat.
Neboť si pamatuj, že cestou pohostinnosti, zdvořilosti a přátelství se v člověku setkáváme s člověkem. Co bych pohledával v chrámě, jehož bůh by měl námitky proti postavě či tloušťce svých věřících, anebo v domě přítele, který by nechtěl přijmout mé berle a nutil by mne tančit, aby mne mohl soudit.
Na světě potkáš ještě soudců až dost. Máš-li být nově uhněten a utvrzen, přenech tu práci svým nepřátelům, Však oni se jí zhostí, tak jako bouře, jež hněte cedr. Tvůj přítel je k tomu, aby tě přijal. A když vstupuješ do chrámu, uvědom si, že tě Bůh nesoudí, nýbrž přijímá.
OBCOVAT JE VŠAK MOŽNÉ
jen skrze obřad. Neboť když posloucháš hudbu či hledíš na chrám s roztržitostí, nic se v tobě nemůže zrodit a nedostane se ti potravy. A nemám jiný prostředek, jak ti vysvětlit život, k němuž tě chci vést, než tě do něho silou zapojit a jím tě živit. Jestliže nejsi připraven, jak bych ti mohl vysvětlit hudbu? Když nestačí jen poslouchat, aby tě naplnila? Když v tobě obraz panství může tak snadno kdykoli zemřít a zanechat jen rumiště? Stačí jen slůvko ironie, která je věcí darmochleba, stačí jen trocha špatného spánku či jeden rušivý zvuk, a už se ti Bůh ztrácí. A jsi zavržen. A sedíš na prahu před zavřenými dveřmi, zcela odtržen od světa, který se stal jen snůškou prázdných věcí. Neobcuješ totiž s věcmi, ale s uzly, v něž jsou věci svázány.
A jak tě k nim mám dovést, když je tak lehko ztrácíš? Právě tady má svůj význam obřad, neboť tě zachrání před tím, abys všechno zničil, když se ti přihodí, že staneš jako vyhnanec před vlastním prahem.
A proto zavrhuji především toho, kdo směšuje knihy.
A chci tě vybudovat a uchovat takovým ne proto, abys byl nepřetržitě živen, neboť na to je tvé srdce příliš slabé, ale proto, abys byl dobře vytyčenou cestou, dveřmi dokořán otevřenými, chrámem důkladně postaveným, který je s to přijímat. Chci tě mít jako hudební nástroj, připravený pro hudebníka.
A proto jsem ti říkal, že báseň, kterou jsem pro tebe vyhradil, je vzestupem tebe samotného. (…)
„JSEM ODPOVĚDNÝ za činy všech lidí,“ říkal otec.
„Avšak tady jsou zbabělci a tamhle zase zrádci,“namítali mu. „Čím bys na tom mohl být vinen ?“
„Pokud si někdo vede zbaběle, pak jsem to já. A pokud někdo zradil, pak jsem zradil především sám sebe.“
„Jak to, žes zradil sám sebe ?“
„Přijímám události v takovém obraze, v němž jsou pro mne nepříznivé,“ řekl otec. „A za ten obraz jsem odpovědný, neboť jej sám určuji. On se pak stává pravdou. Takže tím sloužím pravdě svého nepřítele.“
„A proč bys měl být zbabělý?“
„Zbabělcem nazývám toho,“ odvětil otec, „kdo se vzdá pohybu a pak vidí, že je bezmocný. Toho, kdo říká: ,Unáší mne proud.' Má přece svaly, mohl by tedy plavat.“
Nakonec svá slova shrnul:
„Nazývám zrádcem a zbabělcem každého, kdo si naříká na cizí chyby nebo na sílu nepřítele.“
Ale nikdo mu nerozuměl.
„Jsou přece skutečnosti, za které zjevně odpovědnost neneseme...“
„Nejsou!“ řekl otec.Vzal jednoho ze svých stolovníků a pobídl ho k oknu:
„Jaký se v tom mraku rýsuje tvar?“
Druhý se dlouho díval a nakonec řekl:
„Ležící lev.“
„Ukaž ho tady těm.“
A otec rozdělil přítomné na dvě skupiny a první pobídl k oknu. A všichni skutečně viděli ležícího Iva, jak jim ho první svědek vykreslil prstem.
Potom je otec poslal stranou a pobídl k oknu dalšího:
„Jaký se v tamtom mraku rýsuje tvar?“
Druhý se dlouho díval a nakonec řekl:
„Usmívající se tvář.“
„Ukaž ji tady těm.“
A všichni skutečně viděli usmívající se tvář, jak jim ji druhý svědek vykreslil prstem.
Pak otec odvedl přítomné daleko od oken.
„Snažte se dohodnout o tom, jaký obraz ten mrak představuje,“ řekl jim.
Ale oni se jen bez užitku hádali, neboť ta usmívající se tvář i ten ležící lev byly pro jedny i druhé příliš samozřejmé.
„Stejně tak ani události,“ řekl jim otec, „nemají jiný tvar krom toho, který jim dá tvůrce. A všechny tvary jsou stejně pravdivé.“
„S tím mrakem tomu rozumíme,“ namítali, „ale ne, pokud jde o život... Neboť vypukne-li ráno bitva a tvá armáda bude slabší než tvůj protivník, nemůžeš výsledek boje nijak ovlivnit.“
„Ovšem,“ řekl otec. „Ale jako se mrak rozprostírá po obloze, tak se události rozprostírají v čase. Chci-li je zformovat v určitou tvář, potřebuji k tomu čas. Co má být rozhodnuto ještě dnes večer, to už nijak nezměním, zítřejší strom však vyroste z mého semene. A semeno je tu už dnes.
Tvořit neznamená objevit pro dnešek nějakou lest, kterou ti náhoda schovala, aby ti dopomohla k vítězství. Takové vítězství by nemělo zítřku. Ani drogu, jež by ti zastřela nemoc, neboť příčina by trvala dál. Tvořit znamená učinit vítězství či uzdravení tak nutným jako růst stromu.“ (…)
BYLA RŮZNÁ BYTÍ
a byla věrnost. Věrností nazývám pouto k určitému bytí, jakým může být mlýn, říše, chrám či zahrada, neboť i takový člověk je velký, který je věrný zahradě.
A přijde někdo, kdo naprosto nechápe, co jediné má cenu, a veden iluzí falešné vědy, která si myslí, že má-li poznat, musí rozložit (poznat, ale ne pochopit, neboť tu chybí podstatné, stejně jako když smícháš písmena knihy: chybíš tu ty sám. Tím smícháním jsi smazal básníka. A když se stane ze zahrady pouhá snůška, smazal jsi zahradníka.), veden touto iluzí hledá zbraň v ironii. Ironie však je věcí darmochleba. Neboť směšuje písmena, aniž čte knihu. Takový člověk ti řekne: „K čemu umírat pro chrám, když je to pouze snůška kamení?“ A ty mu nemáš co odpovědět. „K čemu umírat pro zahradu, když je to pouze snůška stromů a trávy?“ A ty mu nemáš co odpovědět. „K čemu umírat pro pouhá písmena abecedy?“ A kdo by také chtěl pro ně zemřít?
MŮJ OTEC ŘÍKAL:
„Je třeba tvořit. A pokud tuto moc máš, uspořádáním se nezabývej. Zrodí se na tisíce služebníků, kteří budou tvé tvorbě sloužit, neboť z ní budou žit jako červi z masa. Pokud dokážeš nastolit víru, o dogma se nestarej. Zrodí se na tisíce vykladačů, kteří se už o ně postarají.
Tvořit znamená vytvářet bytí a tvorbu nelze nikdy vyjádřit. Kdybych některého večera vpochodoval do oné městské čtvrti, která je jako stoka spadající do moře, nebudu muset vymýšlet žádné kanály, odpadiště ani počišťovací služby.
Přinesu lásku k lesklému prahu a kolem této lásky se zrodí jak umývači chodníků, tak strážníci i sběrači odpadků. Zrovna tak si ani nevymýšlej vesmír, kde by práce kouzlem tvých příkazů člověka povznášela, místo aby ho otupovala, a kde by se kultura rodila z práce, a nikoli z volného času. Nemůžeš jít proti váze věci. Naopak, právě váhu věci musíš proměnit.
Určitý čin může být básní, sochařskou tvorbou či písni. A pokud dokážeš zpěvem vznešené práce, jež bude smyslem života, přehlušit píseň volného času, jež dělá z práce povinnou daň a rozděluje lidský život na práci otroka a ničím nenaplněné volno…“
