Dopis Arie Farnamové
- International Peace Marchers:

Přečetla jsem si Vaši zprávu na mailu, který dostávám od Iniciativity proti válce. Nejsem však členem této organizace - jen jim pomáhám jako jeden z organizátorů International Peace Marches, který začal v Praze dne 26. ledna 2003. Píšu Vám, protože Vás prosím, abyste pomohli zbavit ten velmi nebezpečný začátek v hnutí za mír v České Republice vnitřního hádání.

To, že jsou mnozí lidé, kteří mají obavy z trockistů a bolševiků, chápu. Já jsem cizinka, ale bydlím tady už 6 let a znám taky dobře Rusko i Bělorusko. Nemám žádné iluze o tady těchto ideologiích. ALE Inciativa Proti Válce dosud neřekla ani slovo, které bych mohla považovat za ideologické. Zatím se drželi vždy úplně mimo tuto politiku a soustředili se na hlavní problém – nebezpečí války.

Toho si vážíme, a proto se naše organizace k nim přidala. Uvažovali jsme o tom, zda v Praze dělat toho 15. února 2003 ještě třetí demonstraci, ale rozhodli jsme, že Iniciativa nepředstavuje žadné ideologické nebezpečí. Je velký rozdíl mezi "reklamou" KSČM, která říká "KSČM proti válce!" a reklamou Iniciativy, která říká "Ne válce proti Iráku!"

Jeden propaguje sám sebe, druhý bojuje za cíl. Kdyby Iniciativa začala propagovat trockismus, bylo by to jiné, ale doposud jsem viděla problemy u jiných – ne u nich. Možná, že jsem naivní, ale když se nespojíme, myslím, že nemáme šanci. Naše organizace, International Peace Marches, je tvořena z Čechů, Američanů, Britů, Irů, Holanďanů, Rakušanů, Arabů, Slováku i Nepálců. Čechy v naší organizaci znám a oni též zásadně odmítají extrémní levicovou politiku.

Demonstrace na Palachově nám. (pozn. red.: v sobotu 15. 2. ve 13:30) bude zásadně proti válce a nemá nic společného s žádnou jinou politikou. Na tom jsme se všichni dohodli. A řeknu Vám ještě jednu věc. Měli jsme teď schůzku, na kterou přišli lidé z naší organizace, včetně Američanů, a lidé z Palestinské a Irácké studentské komunity. Měli jsme zkušenost z 26. ledna, kdy přišla skupina Arabů z Irácké ambasády na naši demonstraci s velkými obrazy Saddáma Husajna. Nevím, zda byli prostě hloupí, nebo zda opravdu chtěli naši demonstraci diskreditovat. V každém připadě jenom diky tomu, že policie je oddělila od demonstrace, bylo vše zachráněno.

Kdyby se k nám přidali, mohu říci, že většina mezinárodního kontingentu - a v prvne řadě Američané, kteři jsou proti válce a bojí se být spojeni se Saddámem Husajnem, by opustili okamžitě demonstraci. To by zničilo celou akci. Na tady tuto zkoušku jsme všichni vědeli, že je to velmi citlivá věc, ale Američané, Palestinci a Iráčané se dohodli na společném postupu během dvou minut. Rozhodli se, že obrázky Saddáma a Arafata nebudou, ale irácká vlajka je dobrá, protože představuje irácký lid.

Nemáte možná představu, ale tohle je zázračné. Ti lidé na obou stranách se tolik báli, ale ten problém tak "pálí" obě strany, že byli ochotni někde se setkat. Já jsem se Palestinců a Iráčanů neptala, zda někdo z nich osobně nepodporuje Husajna nebo Arafata.

Mně je to jedno. Záleží na tom, zda přijdou na demonstraci za mír - to je to hlavní. Ja vím, že jsou tlačeni ke zdi. My v Americe máme také velké problémy, jiné než tady, ale my je tady - na demonstraci - nediskutujeme . My demonstrujeme proti válce a hotovo. Když tento problém jednoho dne začne pálit Čechy tak, jako pálí nás, tak se úplně zapomene na to, kdo je komunista a kdo je anarchista. Doufám, že ten den není příliš daleko.

Potřebujeme Vás už dnes.

Arie Farnaam, International Peace Marches

Infolist o vojenské politice USA - zdroj: International Peace Marches (formát WORD 6.0 / 95 )

( A. Farnamová je americká mírová aktivistka žijící nyní v Praze - viz např. ZDE - Google nebo ZDE - Vivisimo )

Fotografická reportáž z Prahy z 15. února 2003

Američané v Praze: Ne válce Spojených států proti Iráku

Disidentský nesouhlas Američanů žijících v Praze proti současné válečné politice USA

 

Jaroslav Hutka k válce v Perském zálivu:

"Vážený pane Rusek,

přečetl jsem si, jako vždy, se zájmem vaši poštu a docela dlouho přemýšlel o dopisu Arie FarnamŽil jsem dlouho v Holandsku a účastnil jsem se mnoha mírových aktivit, chápu velmi dobře o čem píše..., no a hodil jsem dopis do koše. Jenže druhý dopis, který jsem dnes dostal, byl od jednoho přítele, co pracuje teď v Bruselu u NATO.

Byla to reakce na můj poslední fejeton VYSVĚDČENÍ, velmi upřímná reflexe českého života za poslední dvě desetiletí a dneška, lidská a smysluplná, o válce tam tedy nebylo ani slovo, bylo to jen o našem živote a politice. Nějak se mi to ale spojilo s pocitem z dopisu Arie Farnam a celého toho mírového snažení vůči Iráku. Mne se k tomuto tématu vlastně nechce vyjadřovat, dosud jsem to ani neudělal, protože sedím mezi dvěma židlemi.

Představa jakékoliv války mě leká, ale strana Baas se svym Husseinem mne leká ještě více. V Holandsku se v osmdesátých letech do nekonečna řešil problém mír nebo lidská práva. Všichni byli pro mír, já s několika Poláky jsme byli pro lidská práva. Můj argument byl, že mír lidská práva nezaručí, kdežto lidská práva mír zaručí. Saddám je vrah a prokazatelně i masový a existují pouze důvody a důkazy mu nevěřit. Možná byste na to neměli zapomenout.

V Rotterdamu byla v osmdesátých letech maoistická skupina Denk aan Praag (Mysleme na Prahu) a měla ve znaku tank a obdivovali Stalina. Nekonečným mluvením se mi podařilo přesvědčit jejich šéfa, že Stalin byl stejný hovado jako Hitler a že základ stability a spravedlnosti světa je postaven na lidských právech, nikoliv na jednoduchých heslech. Ten člověk se pak rozloučil s maoismem a založil časopis Informacie over Charta 77. Stal se odborníkem na život celého Východního bloku, začal být i velmi respektován a novináři konzultován, a velmi ovlivnil to, ze informace v holandském tisku o našem živote byly korektní. Československo navštěvoval, byl zde nakonec i zavřen a vykázán. A to bych řekl, že Československo osmdesátých let bylo proti dnešnímu Iráku procházka rájem. A to "naše" Československo v roce 1939 má také jakousi svou zkušenost s velmi povrchním mírovým hnutím na Západě. Deklarace lidských práv je výsledek Druhé světové války a není to jen tak. A pokud dnes budeme jen demonstrovat proti válce v Iráku a nespojíme to se snahou napravit v Iráku lidská práva, tak pouze pomáháme jednomu svinskému režimu přežít a v dnešní globalizaci je velmi vážná otázka, co z toho bude.

Jste schopen se ještě nad tím zamyslet (myslím, že bohužel nedělám téměř nic jiného - pozn. M.R.) nebo i já už jsem v této chvíli pro vás také válečným štváčem? (hmm... na mírových shromážděních teda nehrajete... - pozn. M.R.) Tedy upřímně řečeno, pokud jsme proti válce v Iráku a zároveň se nesnažíme nabídnout jiný způsob změny režimu v Iráku (myslím, že existuje řada lidí, kteří mají určitou představu, ale to není bohužel akce na měsíc. I proto existuje tady tento nezávislý projekt Revue Časoděj - pozn. M.R.), tak je to vlastně o ničem, tak trochu snobské a sobecké.

Druhá světová válka byla globální a Deklarace lidských práv je vlastně první krok ke globalizaci. Spojené národy se dohodly, že tato deklarace platí pro všechny jako hlavní zákon, nadřazený všem ústavám i státním suverenitám. Z tohodle pohledu je samozřejmě povinnost všech národů zakročit všude tam, kde nejsou lidská práva dodržována. Ovšem šedivý je strom teorie. Nikdo neměl sílu na to, aby zakročil proti Stalinovi a později proti Brežněvovi, ale nakonec ta lidská práva ten Východní blok rozložila. I já jsem se v sedmdesátých letech při výsleších na STB hájil lidskými právy a oni na mé argumenty přistupovali a trestní stíhání nakonec postavili na paragrafu Nedovolené podnikáni.

Nejsem ale žádný advokát Ameriky. Co všechno v zahraniční politice zvorali, to zvorali, jižní Amerika je toho důkazem.

Ovšem pravda zase je, že bez jejich zásahu by První ani Druhá světová válka nedopadla tak, jak dopadla. Povinná demokratizace Německa donesla nakonec velmi dobré výsledky. Američani si dnešní demokratizaci Iráku představují už pouze válečně, a člověk jim moc nevěří, že to opravdu s tou svou byrokratizací zvládnou, ovšem jakou jsme my Evropané a angažovaní lidé nabídli alternativu polidštění Iráku? Nulovou. Utrpení těch národů nás upřímně nezajímalo a nezajímá nás ani dnes. Mám obavu, že protestujem proti té válce, protože se to smí a protože tím nic neriskujem. Působí to na mne velmi měšťácky, snobsky, pohodlně.

Jak Arie Farnam psala:

..."Ja jsem nezeptala Palestincu a Iracanu jestli nektery z nich osobne podporuje Hussein nebo Arafat. Mne je to jedno. Jestli prijdou na demonstrace za mir to je hlavni. Ja vim ze jsou tlaceni k zdi. Taky my v Americe mame velky problemy jiny nez tady ale my je tady nediskutujeme na demonstrace. My demonstrujeme proti valce a hotovo"...

a další poznámka mne úplně děsí:

... "Kdyz to jednoho dne zacne palit Cechum tak jak to vsechno pali nam, tak uplne zapomeno na to kdo je komunista a kdo je anarchista. Doufam ze ten den neni prilis daleko. Potrebujeme Vas uz dneska."

Ti zavraždění v Iráku nás potřebovali už včera...

…no jo, už ten dopis nechci natahovat, zůstalo toho sice příliš mnoho nevysloveného, ale snad je můj názor řečen srozumitelně. Té válce se dá čelit smysluplně jedině tím, když najdeme jiný způsob, jak ten irácký režim změnit. Ale takový jaký je, přece zůstat nemůže.

Zdravím - Jaroslav Hutka , 13. února 2003 3:32 am


Vážený pane Hutko,

tam, kde není míru,
tam nemůže být radosti,
tam nemůže být lásky,
tam nemůže být skutečné přítomnosti rozumu.


(R. Nachman z Braclavi)

velice si vážím Vašich argumentů, a vůbec toho, že je uvádíte, protože na naší politické a novinářské scéně slyšíme spíše ty, kteří se buď slepě vyžívají v klišé, připomínající bývalý totalitní tisk (titulky typu "USA nás zachrání" ap.), nebo na druhé straně se sice velmi aktivně staví proti válce (iniciativa "Nikoli naším jménem"), nicméně, jak správně upozorňujete, nenavrhují ani nepodněcují žádnou alternativu, která by zabránila válce a zároveň směřovala ke změně Husseinova režimu.

Píšete, že "nikdo neměl sílu zakročit proti Stalinovi a později proti Brežněvovi" a chápu to tak, že tím myslíte tehdejší občanská hnutí na Západě: jelikož nikde nebylo občanského hnutí, které by dokázalo přesvědčit vlády jednotlivých států o řešení, které odporovalo tehdejším mezinárodním dohodám (třeba těm o sférách vlivu). Píšete, že "Východní blok rozložila lidská práva", což bylo ovšem důsledkem uvolnění situace, kdy uplynulo 40 let od (po)válečných dohod, tudíž se cosi mohlo změnit v rozložení sil. Byla tady politická vůle mocností. Vždyť lidská práva byla např. v 50.-60. letech potlačována nejen v tzv. východním bloku, nýbrž také v USA a zbývající Americe, o afrických a asijských státech nemluvě, na diplomatické úrovni se to ale neřešilo - deklarace lidských práv bohužel byla (a stále je) i pro některé tzv. demokratické státy cárem papíru. Nepomohla nám proti Rusům, ale ani např. Vietnamcům proti Američanům, jelikož byla válka (studená válka, jejíž obměna je možná nyní na obzoru), nebyl mír! Nebyla politická vůle k míru! A ve válce, ani prostřednictvím válečného násilí (to platí i o ekonomických sankcích, politickém vyhrožování ap.) se žádná práva nastolit nedají, a když, tak jedině právo vítězů vůči poraženým. Povraždění iráčtí civilisté již budou mít sotva nějaká práva. Sestřelení američtí piloti asi také ne. Nejvážnějším argumentem proti válce v Iráku je právo na život, a to je právo výsostní.

I kurdské děti měly toto právo. Musíme se ovšem zeptat také: má jejich vrah právo na život? Ve slušné společnosti o tom rozhoduje soud: o vině i o trestu (i tom absolutním?). Mají snad společně s vrahem zahynout i jeho (potenciální) oběti? Korektní by tedy bylo nejprve vraha dovést před soud. Alternativou k válce je úsilí, do něhož by se zapojila většina států OSN (čili i ty ze "Staré Evropy" či Ruska, které doposud Saddáma tak či onak podporují) a jehož hlavním úkolem bude nikoli nátlak, nýbrž jednání. To, že se již vyčerpaly všechny možnosti, nikdy neplatí. Je např. možnost zapojit do tohoto jednání irácké exilové představitele, kteří by dostali veřejnou příležitost propracovat a předložit alternativní politické řešení situace v Iráku. Věřím tomu, že kdyby byl dostatek vůle, vše by se změnilo. To by ovšem předpokládalo čisté úmysly jak ze strany USA, tak ze strany spojenců NATO či Ruska (tedy že se nebudou snažit o strategické ovládnutí Iráku, získání nerostných zdrojů ap.).

Mnoho záleží na mocnostech - ty rozhodovaly vždy, v případě první, druhé i studené války - proč by někdy nemohly rozhodnout ve prospěch míru? Mírové hnutí je může k tomu trochu popohnat, a co je hodně důležité, může také upozornit na nebezpečný monopol USA v rozhodování o osudu světa. Máte pravdu, že tomuto hnutí mnohdy vládne naivní idealismus, a není prosto frakcí anarchistických, trockistických ap., které jeho prostřednictvím propagují samy sebe, ale Arie Farnam a američtí míroví aktivisté mají v něčem pravdu: když jde o mír, musí hádky stranou. Říkáte, že mír ještě lidská práva nezaručí, ale je to jako bychom řekli: vzduch nám život nezaručí - ale zaručí nám ho bojový plyn? Mírové hnutí a hnutí za lidská práva může vyburcovat světovou veřejnost, může pohnout mocné k činům. Nebývá to sice častým jevem, ale někdy může dojít i k příznivým změnám. Kdyby se USA a jiné státy vzdaly podpory jiných totalitních a vojenských režimů ve světě, možná by tyto kroky přesvědčily všechny ty, kdo se chtějí přidat třeba k některé teroristické organizaci: nebylo by to hodně? Násilí má zákonité důsledky, ale má je i nenásilí. Možná bychom byli opravdu překvapeni. Pokud by existovala mocná snaha o mír na všech úrovních, stal by se z ní světový trend.

Iráčané by se přidali, tak jak jsme se k postupným gorbačovovským změnám "přidali" my po roce 1984. Vždyť i tam se neustále rodí noví, nezatížení lidé, děti! Režim se bude muset zvolňovat a zajisté se pak najdou i nějací odpůrci, kteří budou po čase moci nastoupit na místa členů příští vlády, která v zemi zajistí lidská práva, avšak učiní tak po svém: nikdo totiž nemá právo vnucovat kterémukoli státu evropskou či americkou ústavu.

Čeho si velice vážím, pane Hutko, je to, že jste nebyl pouze tím, kdo se "přidal" až po roce 89. A pak to, že jste se nepřidal k politice, kterou vedli lidé jako Klaus, Dlouhý, Dyba a koneckonců i Havel.


S úctou a pozdravem Mária Schwingerová, 13. 2. 2003

zpět