Jak vyhrát jednu válku - a prohrát demokracii

Proč jsem proti útoku v Iráku a proč jej nebudu platit

Miluš Kotišová - Autorka je překladatelka. Dlouhodobě samostuduje pedagogiku a zabývá se filozofií vzdělávání

Tíha času mě nutila skládat myšlenky a související košatá témata namnoze kostrbatě a v chvatu a načrtávat vlastně jen velice hrubé obrysy. Tento článek není ani v nejmenším ukončený a je třeba ho doplňovat, rozvíjet i přepisovat v duchu kultury spolupráce. Viz. bod 2.  Uvítám podněty a připomínky.

Obsah:

1.      Pacifismus a soutěživě-válečnický modus operandi
2.      Kultura spolupráce
3.      Velký demokratický deficit - netransparentní armáda a bezpečnostní složky
4.      Bod nenávratu - závislost politiky na zbrojařském průmyslu
5.      Významné mezinárodní smlouvy jsou pro USA cárem papíru
6.      Naléhavá potřeba konstruktivního, pozitivního vkladu
7.      Proč demokracie vyhrávají války?
8.      Bublina demokracie a prosperující ekonomiky…?
9.      Společenská smlouva
10.  Principy hlubinné bezpečnosti

 

1. Pacifismus a soutěživě-válečnický modus operandi

Tento pacifistický článek by si zasloužil být celou knihou. Filozofii nenásilí se obecně nedostává příliš prostoru, aby mohla představit svůj alternativní program, vyvracet mýty o sobě nebo jindy dost povrchní kritiku typu kovbojských výstřelů od boku Ondřeje Neffa, že mírová hnutí ruku v ruce s komunismem jdou, tudíž jedna nedůvěryhodná pakáž jsou (to je moje volná parafráze - přesný citát Lidové noviny nebo MFD na sklonku ledna).  V Západní kultuře navíc po staletí panuje jednoduchý lineární ekonomicko-politický myšlenkový rámec, nazvěme ho pracovně třeba soutěživě-válečnický modus operandi, který překvapivě lehce tepá kdekoli mezi totalitou a demokracií (jak ji zatím jen přibližně známe).

Tohle soutěživé prostředí má tu nemilou vlastnost, že nás velmi silně tlačí k dichotomickému uvažování a nahlížení čehokoliv. Vystačíme si s dvěma protipóly, jako dobro-zlo, normální-nenormální, nebezpečný-prospěšný apod. I díky tomu jsme dodnes nezhodnotili a nerozkryli dostatečně do hloubky, co všechno znamenala a co všechno s sebou přinesla éra Studené války, jaké (různé, ba konfliktní) motivy se skrývaly na straně demokracií (?). Jaké budoucí konflikty zasela ve své době? Jaké zuby času nechala na samotných principech demokracie!!!??? Vyhrála demokracie čili otevřená společnost, nebo jen myšlenka volného trhu? (Obojí bedlivě rozlišuje například George Soros.)

Má další nemilou vlastnost soutěživé prostředí, a to tíhnutí k rigidním identitám. Je otázka, do jaké míry nám ostře vymezená identita slouží a do jaké nikoli. Do jaké míry brání vůbec dialogu, poznání druhého a sebe sama, do jaké míry brání intenzivnější integraci komunity, společnosti, mezinárodního společenství! V každém případě považuji osobně za užitečnější poznávat celou škálu svých identit (to by odpovídalo spíš prostředí spolupracujícímu), a tím získávat větší životní jistotu. V tomto se skrývá jedna velká naděje pro příští řešení, respektive předcházení konfliktů.

V této souvislosti se musím zastavit u pojmu/identity národního státu. Jako říkávají konzervativní ekonomové o trhu, že nemá žádné hodnoty, jen zájmy, podobně říkají politologové o státu, že nemá žádné hodnoty, jen zájmy. Jistě, s čím dál mohutnější velikostí organizačních struktur a výší hierarchických věžáků nutně dochází k odcizení od lidí a jejich hodnot. To je ale myslím špatně.  I státy musí mít/znovu nalézt své hodnoty, pakliže mají sloužit - a zdůrazňuji sloužit - jako nestranní - zdůrazňuji nestranní -  vyjednavači nebo prostředníci míru.

 

2. Kultura spolupráce

Uvědomuji si, že jsme kulturně (i díky rozvoji médií) navyklí pohlížet na psaný "hotový" text velmi kriticky a kategoricky. Je ovšem dvousečné považovat  psaný text (nebo vyslovenou myšlenku, obzvláště v politické debatě, nemluvě o přeshraniční a transkulturní debatě dvou a více států!) jako  myšlenky a hodnoty uzavřené a zafixované. Takováto praxe neusnadňuje orientaci v životě a v lidech, paradoxně je tomu naopak. Dokonce tlačí na prodlužování vzdáleností mezi lidmi. Měli bychom myšlenky chápat jako nákrok k dialogu a polylogu - čili "rozhovoru" nejen se sebou samou, ale také s čtenářkami/čtenáři, a současně rozhovoru čtenářek/čtenářů se sebou samými a ještě nadto později nad vlastními interpretacemi textu původního.

Uzavřené a do kamene tesané myšlenky se snadno mění v majetek. Myšlenky jako majetek jsou ovšem dost podivný artikl. Vyslovené myšlenky jako majetek, patřící k tomu kterému politickému směru, o něž se můžeme přetahovat, a jako nástroje přesvědčovací, z nichž jen jeden jediný může být "funkční" nebo "pravdivý" (čili ideologie), to jsou páky hierarchické struktury moci, jež potřebuje rozdělovat, aby mohla vládnout či něco na úkor druhých získat. 
Každá myšlenka má ovšem historii; pakliže nepřiznám myšlence její minulost a vývoj také mimo svou osobu, jinými slovy vnější vliv na utváření myšlenky, a ještě jinak pakliže pokorně neslevíme ze svého autorství, potom tato myšlenka nemá ani budoucnost - nemohu se o ni podělit, mohu ji pouze diktovat či vnucovat! Nemůžeme-li se dělit o své myšlenky jinak než jen jako hotové tovary (ber, nebo nech být!/ kup, nebo nešahej), potom projekt demokracie je od počátku nemožný. V takovém případě by totiž bylo nevyhnutné, aby vždy jedna skupina občanek/ů přijala názory a řešení skupiny druhé v jejich absolutní, nezměněné podobě. Ale demokracie je projekt teprve mladý (a to i ve Státech). Ještě jsme ho plně neprocítili a nepochopili. (Milan Knížák už ale píše na titulní straně v MFD ze dne 27.1., že "budoucnost je jen v nějakém typu totality a že současný svět už začal k této totalitě směřovat…", a zdá se, že je s takovou budoucností i smířen - důvodem je prý existence mentálně méněcenných jedinců!!?? Nebo politolog Jiří Pehe - tuším v MFD v minulém týdnu - bez uzardění přiřkl demokracii jakožto nejvyššímu vývojovému prvku právo ve vlastním zájmu "urychlit" silou demokratizační proces v nedemokratických státech!?)

Podobné patologické vnímání politických pravidel - a demokracie! - v sobě podle mne obsahuje stranický systém a koneckonců i dělení světa podle příklonu k té či oné ideologií nebo podle vývojového stupně. Ať si to strany či státy přiznají nebo ne (respektivě vůdci na špici organizační hierarchie), mají stejnou vůli po hladkém, jasném, totálním vítězství (neboli porážce protivníků) jako kdysi komunistická strana.

Fenomén myšlenek jako zpeněžitelného a vytěžitelného majetku s sebou přinesl i další neblahý důsledek:

Lidé si mohou myšlenky přivlastnit, aniž by je uměli používat, tzn. aniž by skutečně pochopili jejich obsah (populismus). Vinou nemožnosti, případně "tržní" neochoty sdílet a tedy rozvíjet myšlenky jsme nuceni předstírat, že tytéž myšlenky a s nimi spojené hodnoty jsou ve skutečnosti zcela odlišné.

Praxi, že myšlenky (a nebo hodnoty) lze vlastnit, je třeba vědomě zavrhnout a zbavovat se jí jako zlozvyku. V demokratickém otevřeném systému nemůže být myslitelné, aby se myšlenky podle aktuální potřeby měnily tu v bedlivě střežené informace, k nimž mají přístup jen vyvolení, tu zase v časovanou bombu (to platí i o bezpečnostních informacích!) Nemůže být myslitelné, aby se demokratický dialog a kultura dialogu měnily v programový a preventivní nátlak a násilí!  Mimochodem připomeňme si na tomto místě, že předloni získal Nobelovu cenu za ekonomii profesor Josef Stiglitz mimo jiné i za teze, že ruka trhu nemůže fungovat efektivně bez rovného přístupu k informacím. Podobně snad platí, že demokracii nelze prohlubovat ani šířit, pokud neumožníme ostatním aktivně a kriticky tvořit a sdílet demokratické principy. To znamená, že demokracii nelze šířit násilím a z donucení!

Jedním ze základních znaků demokracie je existenci kultury spolupráce! Zaráží mě, že ještě nikdo neobdržel Nobelovu cenu za "objev" toho, že otevřená spolupráce je zdaleka tou nejúspornější a zároveň nejprůhlednější metodou práce/ výroby/ vzdělávání/ hospodářství/ politiky. Kdo namítá, že bez konkurenčního boje chybí impulz k zlepšování, motivace k (sebe-)investování do dokonalejších řešení, mýlí se. Spolupráce sama o sobě je velký oříšek a má bezesporu své vnitřní pnutí, tudíž značnou dynamiku. Pouze má jinak vymezený rámec problémů. Problémy a překážky (nikoli konkurence - není synonymické) jsou tím, co nás nutí k přemýšlení. Otázka je, jaké problémy nám stojí za to řešit.
Zatímco v užším konkurenčně-válečnickém myšlenkovém rámci přednostně řešíme prostor a chování elit (přičemž podprůměr je tiše odsouván do ústraní nebo eliminován - vzniká podhoubí budoucích problémů), v svobodnějším myšlenkovém rámci spolupráce jsme nuceni také se zabývat prostorem a chováním podprůměru (i jemu ponechávat = NAVRÁTIT větší a větší odpovědnost, také právo napravovat vlastní chyby, jako ho mají elity! - vlastní chyba je základní a nepostradatelná vývojová překážka/šance/výzva) - zkrátka pozdvihovat (pod)průměr, (jsem si vědoma, že jak "elita" tak "podprůměr" jsou relativní pojmy) a nejenže neubíráme prostor elitě, ale umocňujeme její schopnosti.

Při debatách o demokracii se mluví o právech a povinnostech (shora uzákoněných, nebo prostřednictvím volených zástupců), já bych v tomto kontextu zmínila jen ODPOVĚDNOST (poctivost, osobní maximum), v té je myslím obsaženo obojí, ovšem motivace je diametrálně odlišná, vychází zevnitř - odpovědnost k druhým (vnitřní povinnost) i k sobě (vnitřní právo)! Vysoké vědomí odpovědnosti občanek a občanů je dalším znakem demokracie.

Mimochodem vnitřně internalizovaná kultura spolupráce posouvá mnoho zásadních společenských témat do jiného světla: řešení, (spolu)vina, trest, náprava škody a odpuštění, komunita, národní stát, státní zájmy, dichotomické dělení dobra a zla, pravda aj.

Zatímco v konkurenčně-válečnickém prostředí lze vždy koupit "spolupracovníka" (a pozor paradoxně platí: čím vyšší plat "korumpovatelného" úředníka, tím logicky vyšší úplatná cena - a černá ekonomika se musí otáčet opravdu pilně!), v prostředí aktivně spolupracujícím a spíše síťového charakteru převažují měřítka spíše jiná než peníze.

 

3. Velký deficit demokracie - netransparentní armáda a bezpečnostní složky

V souvislosti s odpovědností, respektive jejím nedostatkem, vidím jeden velký demokratický deficit, který je inherentně zakódovaný v institutu zpola veřejné a zpola tajné armády a zpravodajských služeb. Ten existuje bez dostatečné veřejné kontroly, finanční toky a rozpočet nejsou průhledné. Nevím, jestli si to uvědomujeme, ale armáda a bezpečnostní složky jsou tím nejméně demokratickým aparátem ve státě (jakémkoli). A to i proto, že vedlejším produktem (někdy i záměrným produktem) jejich činnosti je nedůvěra, paranoie a strach. Armáda, tajné služby a zbrojařský průmysl je černý trojúhelník nejvíce náchylný propadnout korupci.

My zbrojíme, abychom zabránili válce. Jenže vyrábět zbraně a nemít odbyt pro zbraně, nedostat peníze za zbraně/výrobky, to je z pohledu volného trhu jednoduše jakýsi komunistický manýr čili tržní protimluv. Jakmile zbraně vyrábíme, je tendence jich vyrobit více a také více vydělat. Žádná vláda nikdy nemůže zbrojařskému průmyslu uhradit ušlý zisk náhradou za určitou (ovšem nedůslednou) centrální kontrolu. Centrálně řízený či regulovaný zbrojařský průmysl je inflační.

Chystaný útok proti Iráku a celosvětová válka proti terorismu ("Trvalá svoboda") má za cíl bránit demokratický svět. ---- Pro zajímavost jaké/ čí zájmy se tedy kříží při střetu "mírových" demokratických politik? I "demokracie" totiž mezi sebou válčí - v letech 1974 a 1991 došlo k 51 incidentům, kdy se nějaká demokratická země otevřeným vojenským nátlakem, hrozbou  snažila ovlivnit politiku jiné demokratické země. O jaké ideje jde v těchto případech? Častější jsou ale případy, že demokracie proti sobě navzájem jednají tajně a mimo dohled veřejnosti (obchází tak mínění její, ale i ostatních elit, obchází zákonné a ústavní pojistky systému a pochopitelně mezinárodní úmluvy), tedy další z řady nedemokratických tendencí spojených s armádou a hrubou silou.

Mohou demokracie s inherentním nedemokratickým prvkem být ještě demokraciemi? Mohou demokracie válčící s jinými demokraciemi být ještě demokraciemi?
V době Studené války byly jasné dva tábory - ten totalitní a demokratický. Tím pádem i cíle se na první pohled zdály jasné a čitelné: totalitní tábor násilně prosazoval komunismus, demokratický tábor bránil demokratické principy. Bohužel demokratický tábor (nebo přinejmenším velmoc USA) svými praktikami a tajnými vojenskými operacemi v ničem nezaostal za zeměmi totalitními.

 

4. Bod nenávratu - závislost politiky na zbrojařském průmyslu

Kde je ona kritická hranice výrobní kapacity vojensko-průmyslového komplexu (myšleno i v celosvětovém úhrnu ! vzhledem k postupné globalizaci světových trhů), kdy (jakýkoli a byt jeden jediný) stát ztratí kontrolu nad vojenským průmyslem, s drtivým dopadem na demokratickou a mírovou kulturu, po jejímž překročení už bude následovat čirý "marketing, expanze a vývoz produktu násilí" v zájmu vyšších zisků? 

Vojenský průmysl, přidružená výroba a služby tradičně požívají řady výhod oproti jiným výrobám a podnikatelské činnosti: mají jisté zakázky od státu (k propadu zisku dochází jen při mimořádné společenské proměně), mohou se spolehnout na státní pomoc a podporu v případě hrozby krachu společnosti, mají automatický velký vlivový potenciál v jednání s vládou/vládami. Vláda bude po zlomovém okamžiku mít ještě i jiné důvody nežli ryze bezpečnostní, proč udržet - a třeba v době nejklidnějšího míru - zbrojařské firmy v plném chodu - totiž vysokou zaměstnanost. A v tu chvíli se stane i nebezpečně závislou na zbrojařské lobby a armádní elitě.

Spojené státy Ameriky mají s velikým náskokem před zbytkem světa největší armádu, největší armádní rozpočet a nejvyšší zaměstnanost v sektoru vojenské výroby.

Je náhoda, že se ve státě s počtem obyvatel kolem 290 milionů v rozmezí 10 let vystřídali na prezidentském křesle otec a syn z jedné rodiny?

Jaké budou varovné signály, že se poměr válečné ekonomiky (tzn. všech dodavatelů a subdodavatelů závislých většinou svých příjmů právě na armádním odbytu) přiblíží ke kritické hranici, tzv. bodu nenávratu? Někde jsem četla, že plná polovina vybraných daní jde v Americe na armádu. Vzpomínám si, že těsně po teroristických útocích na věže v New Yorku vyšly  Lidových novinách dva články (či rozhovory) s bývalým ministrem zahraničních věcí Henry Kissingrem. Zcela jasně v nich řekl, že ekonomika Ameriky půjde zase nahoru a že ji zvednou vojenské investice! Jaké investice? musíme se důrazně ptát. (Ovšem nejen zbrojařský průmysl jako takový, i farmaceutický průmysl velmi těží z šíření biologických zbraní a výroby protilátek.)

Je zajímavé, že jeden z bodů smlouvy o přistoupení k NATO, kterou jsme podepsali, nás zavazuje zvyšovat náš vojenský rozpočet každým rokem o 2,5 %. (Teď bohužel nevím, jestli HDP nebo předchozího rozpočtu, patrně HDP, aťsi je třeba mír mírovatý nebo ne… a nebyl určen časový termín, respektive výpovědní lhůta smlouvy je DESET let!!!! S odstupem času se mi proto rychlé rozšíření Aliance jeví především jako výborný obchodní a lobbystický tah výrobců zbraní.)


5. Významné mezinárodní smlouvy jsou pro USA cárem papíru

1. Úmluva o biologických a toxických zbraních z r. 1972 (Bush odmítl podepsat)

2. Úmluva OSN o antiterorismu

3. – Konference OSN o lehkých zbraních (Bushův tým sabotoval úsilí vyjednat závaznou smlouvu o omezení výroby lehkých zbraní, američtí výrobci zbraní byli jeho štědrými dárci ve volební kampani)

4. Smlouva o antibalistických raketách (ABM) z r.1972 (zrušil Bush, protože chce vyvíjet obranný "deštník"

5. Smlouva o úplném zákazu nukleárních zkoušek (USA porušily tento zákaz v r.1997, vzápětí poté smlouvu porušil Pakistán a Indie)

6. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (USA nechává stavě v Británii drahou továrnu na výrobu nových jaderných "minibomb"

7. Mezinárodní trestní soud (Clinton podepsal, Bush deratifikoval

8. Ženevská dohoda o zacházení s válečnými zajatci  (USA obchází tuto dohodu tak, že "nahodile" určuje, kdo je válečný zajatec a kdo ne - afghánští talibanci

9. Úmluva OSN o zákazu mučení z r.1989 (Bush od úmluvy odstoupil)

10. Mezinárodní zákaz nášlapných min (USA odmítlo smlouvu podepsat, výrobci min patří k ke sponzorům Bushovy kampaně)

11. Mezinárodní zákaz povolávání dětí do armády (USA odstoupily od smlouvy)

6. Naléhavá potřeba konstruktivního, pozitivního vkladu

Z duše mi mluví dva roky starý citát filantropa a finančníka George Sorose "If we are not willing to engage constructively, then we have no right to interfere punitively." (Open Society: Reforming Global Capitalism, 2000 - "Jestliže nejsme ochotni angažovat se konstruktivně, nemáme právo ani trestat.") Je to sice post scriptum k řešení v Kosovu, situace s Irákem je pochopitelně v lecčems jiná, ale onen princip má váhu i dnes. Přemýšlela jsem, co udělaly demokratické země za posledních řekněme patnáct dvacet let pro to, aby nedošlo k dnešnímu vyhrocenému stavu? Vezměme si to pozpátky do minulosti:

USA od skončení konfliktu v Perském zálivu sporadicky a o své vůli bombardují území Iráku a využívají k tomu výzvědné informace, které získaly tajně, když zneužily statutu inspekcí OSN v roce 1998. OSN uvalilo po skončení irácké invaze Kuvajtu přísné ekonomické embargo proti Iráku (dokonce i na léky a tužky), jeho následkem zemřelo na půl milionu iráckých dětí. Mezitím asi 500 různých zbrojařských podniků ze Spojených států, Anglie, Německa, Francie a dalších zemí čile s diktátorem Hussajnem obchoduje a embargo porušuje (seznam těchto firem záhadně zmizel z 12.000 stránkového dokumentu, který na sklonku roku Irák předal inspektorům a od inspektorů jej jako první získaly právě Spojené státy, protože "měly nejlepší technické podmínky k tomu, aby dokument co nejrychleji rozmnožily a předaly členům Rady bezpečnosti").

Proti těmto vysoce rizikovým "podnikatelským" aktivitám  nezasáhla účinně jediná demokratická vláda. Před válkou v Perském zálivu v 80.letech ovšem USA podporovaly iráckého diktátora ve válce proti Īránu a při plném vědomí, že diktátor používá chemických zbraní, mu poskytovaly přesné výzvědné informace o postavení protivníků-terčů. Co naučily tyto demokracie nesvobodný irácký lid o svobodné demokracii? Že je v podstatě bez vyšších principů, má dvojí tvář a její hodnoty jsou relativní.

To málo pozitivního, co se v nedávné minulosti odehrálo, je pokus o obyčejný lidský (obchodními zájmy a vysokou politikou nezatížený) dialog, který iniciovala skupina Mírový tým pro Irák. Už řadu let vysílá do Iráku nezávislé občanské mise se zásilkami léků, aby je předala iráckým lékařům a zpátky přivezla zprávu o stavu režimu, ale i životě prostých Iráčanů a dopadu ekonomických sankcí na ně. Kvůli tomu je federální vláda trvale penalizuje a tato organizace trvale odmítá pokuty zaplatit. Nyní před schylujícím se (ale snad ještě odvratitelným) útokem vysílá Mírový tým pro Irák do oblasti dobrovolné živé štíty.

A co  konstruktivního hodlá "demokratické" společenství dělat po skončení války? Existuje už nyní, před útokem, závazná smlouva o hospodářské pomoci, (nepodmíněných, nehokynářských) investicích, o malých a středních půjčkách, lokálních středních a malých projektech, o konkrétních částkách? Neexistuje. Jediné, co existuje, je dohoda o správě iráckých ropných polí. Má se z nich i zaplatit část výdajů na válku - proč podobné výdaje ale nehradí dílem výrobci zbraní, kteří porušovali embargo a k bezpečnostnímu riziku přispěli vrchovatou měrou?

Kde máme jistotu, že dokonce i vyhraná válka povede ke stabilitě v regionu?

(Poznámka na okraj: neříkali už staří Rímané "hladoví-li tvůj nepřítel, nasyt ho"?)

 

7. Proč demokracie vyhrávají války?

Podle autorů knihy "Demokracie ve válce" Dana Reitera a Allana C. Stama ve valné většině případů demokracie vyhrávají války mimo jiné proto, že vojáci nepřátelské armády se spíš vzdají nepříteli, který má pověst demokrata, mají totiž jistotu, že i s válečnými zajatci bude slušně zacházeno. Tuto komparativní výhodu zjevně demokratický svět ztrácí (lépe řečeno USA).

Demokracie vyhrávají války, které zahájí, ale i ty, jejichž jsou obětí. Není to dáno nadřazeností hospodářské síly demokracií, ani snad tím, že by si demokracie vždy nezištně přispěchaly na pomoc (ony spolu i válčí) - jednoduše tím, že demokracie se pustí jen do takové války, která bude krátká a kterou bezpečně vyhrají. To ale také může znamenat, že v drtivé většině případů jdou do války jen s velmi slabým protivníkem a použijí zbraně když ne přímo hromadného tak "skupinového ničení" (chtějí předejít obětem ve vlastních řadách a co nejrychleji nepřítele odzbrojit, zastrašit či zabít.). Šance demokracie válku vyhrát se snižuje, pokud poklesne podpora veřejnosti.

Tendence trestat důsledně jen ty nejslabší je dost neuspokojivý výkon spravedlnosti a práva.
Je načase držet se zásady co nejčasnější prevenci konfliktů a nestrannosti při mediaci mezi jednotlivými stranami.

8. Bublina demokracie a prosperující ekonomiky…?

Je zvláštní číst, jak George Soros ve své knize "Otevřená společnost: Jak reformovat globální kapitalismus" konstatuje svou časem prověřenou zkušenosti, že lidé žijící v demokraciích ve skutečnosti nemají zájem pomáhat vytvářet otevřenou společnost v jiných zemích. (Oproti tomu na dálku vyhlásit komusi válku, něco poničit je pochopitelně snazší.)

Klíčové prvky demokracie - práce, odpovědnost a vnitřní motivace (nebo také slovy papeže Jana XXIII z jeho slavné encykliky za mír ve světě Pacem in Terris - pravda, spravedlnost, láska a svoboda) - jsou podle mého povážlivě tunelovány nebo marginalizovány ve jménu toho či onoho.

Jeden příklad za všechny (nejlépe) ze zbrojařského průmyslu: na konci 60. let američtí investoři nadšeně kupovali rychle se zhodnocující akcie, ovšem už nebrali v potaz, jakým způsobem se ty akcie tak rychle zhodnocovali. V tomto konkrétním případě zbrojařské firmy využily příznivých vysokých cen akcií, skupovaly slabé a levné firmy a svou pouhou přítomností jim rázem zvyšovaly hodnotu, akcie potom obratem za pěkné peníze prodaly. Jiný příklad z politického prostředí: podobný trik s umělým vyháněním cen se týká např. Enronu (sponzoroval Bushovu volební kampaň) a sám Bush jako ředitel a akcionář firmy Houston na začátku 90.let zhodnotil své jmění údajně podobným způsobem (a v jiné energetické firmě v té době Dick Cheney)…

Je opravdu nutné utajovat cokoli před občany demokratického státu?

Závěr knihy "Demokracie ve válce" zní: demokracie nemusí nijak krátit své občany na právech, aby uhájila svou svobodu a zachovala si schopnost přežít v případě útoku. Svobodní občané a jejich "laické mínění" nejsou demokracii na překážku a nejsou tak nekompetentní, jak někdy laici i většina politiků soudí, ale naopak veřejné mínění je poměrně spolehlivým a stabilizujícím lakmusovým vodítkem. Latentní nebezpečí pro demokracii: "samozvaná elita" kompetentních ve věci bezpečnosti a obrany oproti nekompetentním-neznalým-hloupým. S nekompetentními nechce nikdo vést dialog, nechce skládat účty apod. I zde se skrývá nebezpečí pro teprve rodící se demokratickou kulturu.

9. Společenská smlouva

Jako občanka státu mám několik opravdu špatných možností, jak vyjádřit nesouhlas s vládní pro-válečnou politikou. Mohu čekat do příštích voleb, emigrovat, mohu demonstrovat, mohu psát články a argumentovat proti válečnému hazardu a pokrytectví, jsem ovšem přesvědčená, že nejúčinnější formou je odmítnout platit daně, tedy nejpřímější a nejjasnější vzkaz vládě.

Myslím, že by bylo užitečné připomenout politické elitě, že i tzv. "společenská smlouva" není prázdný pojem, a je tudíž vypověditelná či změnitelná. Vše, co se považuje za jaksi automatické, samozřejmé, nedotknutelné, ztrácí časem svou pravou hodnotu. Není na škodu si tu hodnotu společenské smlouvy znovu oživit a více posílit prvek subsidiarity čili podstatně více rozšířit decentralizaci, posunout rozhodovací pravomoci do menších center.

Platila bych dál zdravotní a sociální pojištění. Vzdala bych se ale klidně důchodu.

V okamžiku, kdy česká vláda začne prosazovat preventivní principy bezpečnosti a aktivně napomáhat vytvářet stabilní kulturu spolupráce, naplňovat nějaký pozitivní program mezinárodního rozvoje, včetně hospodářské a kulturní spolupráce s Irákem (a ve stejném duchu působila i na své partnery na mezinárodní politické scéně), daně ráda doplatím. Samo sebou bych byla také ochotna za svůj krok přijmout odpovědnost podle trestního práva.

Vše by šlo samozřejmě i v mezích zákona, mohla bych třeba přestat pracovat anebo přestat pracovat za peníze. (Mimochodem, vůbec první daně z příjmu se začaly v Anglii vybírat před vypuknutím napoleonských válek - a vida zůstaly nám...)

Nejsem přesvědčená o tom, že lidé se rodí esenciálně špatní a dobří. Víra v dobro v člověku podpírá mé úsilí povzbuzovat vůli po dobru v sobě i v ostatních. To je můj "jednoduchý" politický program a alternativa k válce.

L I D E M   D O B R O U   V Ů L I


I. Principy (hlubinné) bezpečnosti

Zde je pouhý nástin důležitých principů bezpečnosti, na němž nyní pracuje tým sdružený kolem informačního webu o ženách v politice (podporující vstup žen do politiky) www.hlidacifena.cz.

Jsou to principy, které bychom měli začít uplatnovat co možná ted a tady (at už útok proběhne, nebo ne). Velké věci a změny začínají nenápadně a malými krůčky.

Motto:
Mírou demokracie je mír

 

a)     Princip prevence vždy na prvním místě, bezpečnost nejen pro národní stát

Na bezpečnost se pohlíží z příliš úzce sevřeného úhlu, zcela chybí ucelená koncepce prevence násilí a konfliktů ve všech oblastech života. Termín "preventivní útok" ovšem nemá s prevencí nic společného, je to nebezpečná devalvace našeho slovníku. Co bude s presumpcí neviny, jedním ze základních pilířů zprávy

 

b)    Princip integrovaného přístupu

Bezpečnostní koncepce a její naplňování je výslednicí úzké spolupráce, analýz a připomínek všech (přinejmenším!) ministerstev!  Bezpečnost není věc odtržená od reality všedního dne a má se týkat i běžných občanů a občanek.

Kromě toho se tím může docílit výrazných úspor co do administrativních nákladů.

Současný bezpečnostní systém zohledňuje především rizika s malou pravděpodobností -  jako např. teroristický útok na elektrárnu Temelín, přitom riziko samovolné havárie je asi stejně velké, nebo ochranu hlav států při summitech, jejichž riziko ani zdaleka není nutné a dá se s malými náklady snížit téměř na minimum - formou telekonferencí a pod. Investice na odvrácení těchto rizik dosahují nepřiměřené výše.

Navíc se ale tyto přemrštěné vojenské investice míjí z větší části účinkem, už jen z toho důvodu, že se při volbě řešení opět selektivně a zjednodušeně zaměřujeme na nejsnáze viditelné exponenty násilí. Najít dobré preventivní řešení násilí či východisko z konfliktu ale hlavně znamená pochopit jeho základní příčiny.

Komplexní, hlubinný pohled na problém musí začít převažovat nad čistě vojenskými "likvidačními" postupy, většinou bez domyšlených následků a závazných programů obnovy.

c)     Princip reflexe vlastního podílu na násilí

Je užitečnější a poctivější přiznat, že násilí je buď bezprostřední nebo zpomalená (i o generaci) reakce (třebaže kulturně nepřijatelná) na nějakou událost či sérii událostí po určité časové údobí, potažmo předešlé násilí. Toto je výchozí úvaha.

S ohledem na stupeň demokratizace a tím i rostoucí sebereflexi české společnosti musí být re-definován pojem "násilí". Násilí není jen fyzický útok, může mít také povahu bezohledného (ponižujícího) prosazování vlastních zájmů na úkor druhé strany, psychických výhružek apod. S tímto vědomím  by pak měl být zpytován vlastní aktivní či pasivní, nevědomý podíl na stoupajícím či právě se vyhrotivším násilí.

d)     Princip komunikace: odkrývání dalších forem násilí

Je nutné studovat stále do větší hloubky různé formy násilí, jakými jsou např. zneužívání dětí a násilí na ženách, v čem jsou si podobné, jak přežívají, v jakých organizačních strukturách a myšlenkových schématech.


I legitimizovaný monopol státu na násilí jako rigidní čili neměnný koncept je dost problematický, jelikož jeho přetrvávající existence předpokládá, vnucuje,  dokonce upevňuje ryze politické dogma, že občanky a občané jsou ve své podstatě vlastně predátoři a nejsou tudíž v otázce bezpečnosti svéprávní, v lepším případě jim prý chybí odbornost). Dochází tak k nebezpečnému virtuálnímu přesunu vnímání ohrožení z občanek a občanů na stát. Jedním z nežádoucích vedlejších účinků je těžko kontrolovatelné šíření paranoie a strachu státem - jak se tomu stalo při přípravě summitu NATO v listopadu 2002.

Občanky a občané nemají přístup k utajovaným skutečnostem, nemají ověřitelné, spolehlivé informace o skutečných bezpečnostních rizicích. Státní aparát může mít totiž i jiné zájmy než zajištění bezpečnosti obyvatelstva, např. udržení zaměstnanosti masivní podporou vojensko-průmyslového komplexu - a s tím souvisejí nová společenská rizika.

e)     Princip internalizace (neprospěchářské) demokracie
Demokracie je nedělitelná. Reálná bezpečnost závisí v prvé řadě na zásadové a  neoportunní demokratické kultuře a důsledném dodržování vlastních demokratických principů. Platí to i mimo území vlastního státu, a to i vůči nedemokratickým státům. Všechny společenské struktury musí dodržovat a  rozvíjet demokratickou úmluvu.

Kromě toho nelze považovat projekt demokracie za dokončený, je nutné posilovat přímé volební a rozhodovací prvky (referenda aj.) v systému. Je nutné podnítit větší zájem občanek a občanů o rozvoj státu, i u našich sousedů, v tomto smyslu. Pro zvýšení bezpečnosti státu je tedy důležité usilovat o co možná nejpřímější a nejreprezentativnější demokracii, které povede ke snižování společenského napětí. Referenda občanek a občanů k existenčním otázkám obrany a bezpečnosti jsou jistě nejdůležitější.

f)       Princip mírové kultury a mírového soužití


I v době existujících konfliktů platí, že preventivní úsilí neustává v souběžné linii s pokusem řešit konkrétní problém. Státy se nedůvěřují proto, že zbrojí, ale zbrojí, protože si nedůvěřují!!! Důvěra je základní stavební kámen společnosti.

Dalšími důležitými pravidly mírové kultury a soužití jsou pravdivost, aktivní naslouchání, neumenšování druhých a jiných kultur, osobní maximum. Vzdělávání by se mělo podstatnější měrou zasadit o systematické předávání "mírových mémů" (mém je kulturní obdoba genu) z generace na generaci.


g)     Princip spolupráce versus konkurence

Skutečně demokratická spolupráce přináší výhody oběma nebo všem zúčastněným stranám.


V oblasti mezinárodní bezpečnostní politiky musí platit pravidlo nezištné pomoci a mediace v dobách konfliktů.

Je třeba nastolit důvěru mezi státy, že druhý nezneužije dočasně oslabeného postavení ve svůj osobní čili státní prospěch bez ohledu na okolnosti. Taková důvěra zvyšuje bezpečnost a podporuje pozitivní dialog mezi národy a kulturami.
Jediným cílem pro zapojení se do řešení konfliktu musí být uspokojivé rozuzlení patové situace. Všechny ostatní motivy jsou parazitní a mají negativní vliv jak na řešení konfliktu, tak na vývoj po skončení konfliktu.
Získávat prostřednictvím třetích zemí (!) na základě svého "mírotvorného" angažmá či odměnou za ně např. určité obchodní výhody v zemi sužované konfliktem, je nanejvýš nedemokratické a nehumánní.


h)    Princip posilování mírové dividendy

V živoucí kultuře důvěry, dialogu a spolupráce lze minimalizovat vojenské výdaje a uvolněné finanční zdroje využít na podporu jiných oblastí.

 

Je načase prolomit mýtus o užitečnosti války,
která sebou přináší (údajně nezastupitelnou) katarzi a nové vědecké objevy.
Nové vědecké objevy přicházejí i bez válek, a sice s nutností řešit praktické problémy našeho života.

Dnes neváhej...