Jednoho dne, na ulici, ve městě

Všude potkávám své věřitele, zvláštní druh lidí, jenž mne činí zvláštním druhem dlužníka: již nevíme, co jsme půjčili, co nám máš vrátit, ale věříme ti, i kdyby to bylo naopak, i kdyby to byly naše vlastní dluhy. Prostě to všechno chceme zpátky, protože se chceme dostat tam, kde jsme byli předtím – před tebou, před sebou, někam, kde si již nemáme co zazlívat, kde jsme nic zlého neučinili, jelikož jsme nic nečinili, jelikož jsme ani nebyli.

Prahneme po zaplacení dluhů, vlastních i  cizích, po vzájemném „vyrovnání se“, po stavu, který vzniká vážením a  tedy nějak souvisí se spravedlností, s odměnou či odplatou.

Ale nikdo není schopen vydat počet, nezná výšku své mzdy, výšku svého dluhu, protože ani vlastní cenu, ani hodnotu ničeho.

To, co kupujeme, je dluh, a co prodáváme, úvěr, a naše se dostává k jiným a cizí zase k nám a my nedokážeme rozlišit, neumíme uhodnout důvod a smysl onoho „vše měli společné“. Totiž i bez znalosti zvláštního zákona je to tak a máme společné úplně všechno, ale vždycky jaksi v protikladné souvislosti, v té dvojici, v níž nemusím být pouze já sám, ty jenom ty jediný, ale tak podivuhodně jsme zastoupeni svým množstvím, že již ani dobře nevíme, kým vlastně jsme. To společné je most pro dva břehy, jež se navzájem nevidí, jak dužina pro skořápku a pecku, společná hranice dvou úplně odlišných světů. Patrový dům: strop toho dole je podlahou toho nahoře a nesetkají se. Pouze ten dole slyší kroky nad hlavou, a ten nahoře dýchání dolního souseda, jenž si občas přistaví žebřík, aby lépe slyšel.

Vše máme společné, a všichni. Pouze uvažujeme ve dvojicích, a potvrzujeme či vylučujeme sebe nebo toho stojícího oproti. Říká se tomu přímý kontakt, oko za oko, zub za zub.

Hořce čpí vratič...

Dvojice je krásná kvůli přicházejícímu jako studna pro žíznivého: každý rozpolcený před ní stojí uchvácen úplností a zároveň nadějí, že je to doposud možné, že svět ještě nezanikl, může být naplňován, rozšiřován, zvelebován, neboť ještě žije člověk, celý člověk, který chce mít dítě, chce kráčet s Bohem, jenž je mezi dvěma a je vůlí stát se tělem.  

Možnost zrodit Boha je budoucností lidstva: uzavřené dveře jsou pak nehostinnou pouští, vchodem, jímž nikdo nevchází, bránou do pustého domu, zvlášť má-li také zatemněna okna. Duch nemůže ani oknem ani dveřmi: není tam vítán. Přichází tedy jako vichřice, vyvracející dům ze základů, neboť proč by měl stát v cestě?

E b r a , 1 9 9 9

z p ě t        s p o l e č n o s t        b o j        M i l o s t i v é  l é t o  2 0 0 0