Podzimní sny
Politika velmocí snad již nikoho nepřekvapuje.
Zvykli jsme si.
Naučili jsme
se přijímat rozhodnutí "větších a povolanějších",
týkající se osudů malých národů a států, k nimž se někdy počítáme,
neboť i nás občas zasáhne heslo "o nás bez nás".
Když oni jsou
oni a my jsme bez sebe, náhle bezradní, bez uvědomění,
bez Husa, Komenského, čili bez otce, a bez matky, neboť bez tradice,
která by v nás mohla vzbudit aspoň náznak obranné reakce: i blaničtí rytíři
jsou "oni".
Na tento pocit bezmoci, pokud jsme jej někdy prožili, nelze zapomenout.
Jeho chuť je
všudypřítomná a dokáže se připomínat v těch nejnevhodnějších chvílích,
tehdy, kdy se cítíme být svobodni, volní, kdy se nám daří, jsme zdraví a silní
"jedinci",
právě tehdy, kdy nás nezajímá žádná příslušnost k celku,
neboť jsme občany svého světa a vesmíru.
Najednou to však přijde.
Ten strach,
že za dveřmi je někdo, kdo má náhle a nepochopitelně jakési právo vylomit
je,
a na základě jakéhosi práva zatknout všechny, kdo právě večeří;
neboť žijí v zemi, odkud neodjely ruské tanky či čínské obrněné vozy.
Nebo snad nežijí?
Je to opravdu noční můra přeživších?
Opravdu se nám zdá sen o tom, co neexistuje?
Nebo je to projekce skryté touhy po sadistickém sexu?
Má ho snad na
svědomí televize,
která
umně spojuje záběry z Moskvy a Čečny s náročným dějem psychothrilleru?
Chce nás snad
někdo pomocí tohoto pocitu vlákat do pasti,
v
níž bychom měli trvalý pocit viny, trvalý strach z terorizmu,
trvalou úzkost z někoho, kdo "přichází jako zloděj" a trvalou potřebu
ochrany zvenčí?
Ať je to jakkoli, tento pocit nás vrací k uvědomění, že jsme součástí nějakého
celku,
v němž sice existujeme jaksi "o sobě", nicméně do něj patříme, i
když se s ním úplně neidentifikujeme:
ten "náš"
svět zkrátka obsahuje jiné lidi, než ty, kteří žijí v rozpadlých domech,
u ohnišť, kteří mají hlad a jsou nemocní fyzicky i psychicky,
zastrašovaní a ponižovaní, okupovaní, zabíjeni, znásilňováni.
A kteří navíc mluví o jakési Boží spravedlnosti, ve jménu které se pak vrhají do sebevražedných akcí.
No tak ti už vůbec ne, to už asi vůbec nejsou lidi. Ti jsou úplně mimo...
Pocit skutečného strachu, který má stále ještě tolik lidí po celém světě,
se tak v lidech, kteří jej nikdy neprožili,
projevuje jako pocit ohrožení.
Projevuje se jako pocit ohrožení právě těmi lidmi, kteří jsou dennodenně vystaveni utrpení.
Věci skutečné a věci virtuální – který svět má větší sílu?
Svět, který
je krásný, přívětivý, bohatý a bez válek, je náhle ohrožen světem bezdomovců,
hladujících,
trpících nemocemi či válkou.
Na tento svět útočí "ďábel jednoty", opakující to strašné heslo
"one world, one world, one world..."
(nebo snad "jediný Bůh, a kromě něho žádný jiný..."?)
Noční můry.
Dubrovka. Etna. Ofenzíva v Čečně. Křišťálová noc, říká Štětina. Ramadán.
Summit NATO. Republikáni v USA se dobře znají. Haider a Saddám.
Ministrem zahraničí je Benjamin Netanjahu. Lukašenko přijede.
Nebo ranní probuzení,
v němž vhupnu do své identity, a takto posilněn/a
se konečně po dlouhé době pořádně umyji a podívám do zrcadla.
Jaký sen, jaký skutek poznačil mou tvář?
Hle, má mapa světa.
Budoucnost.
Město veliké.
Libuše, která se nám "líbí".
Ale nejprve možná to, co se nám nelíbí.
Nedovolit si házet kostky o lidské životy.
Nedovolit svému prezidentu, aby mlčel k "výměně Gruzie za Irák".
Nedovolit si
sekat dříví, které mne bude ohřívat,
ale jehož třísky se zadřou někomu jinému do srdce.
Srdce? Kde je vlastně to srdce?
A kdo je ten
"jiný" ?
Mária Schwingerová, Samotišky 7. 11. 2002
Slib odporu – přeložil Bob Hýsek (Pledge of resistance)
Prohlášení
občanského sdružení Časoděj k současné situaci
Z
ohnišť konfliktů, které jsme založili, vystupuje dým. Je vidět dobře již z
dálky. Dnešní
politické snahy bílých dobyvatelů charakterizuje shromažďování a spojování:
kdo rozhodne o tom, bude-li sloužit společenství míru nebo spojenectví ve
válce? Sjednocování je vlastní uvědomování si moci, kterou mnohdy spojujeme
s pocitem převahy, hmotnosti a množství. Neustále vážíme sami sebe, zdali
jsme již dost mohutní na to, abychom mohli obléct těžké odění a zvednout velký
meč. Jelikož historická zkušenost těch, jimž jsme po celá staletí způsobovali
příkoří (ať jsou to původní obyvatelé Afriky nebo Asie či Ameriky), s našimi
plány a skutky není dobrá, dívají se na nás naplněni trvalým neklidem.
(více)
Triumf
strachu - válka USA proti Iráku –Michael
Lerner –
jaro 2003
(Triumph of Fear – The U.S. War Against Iraq, Tikkun
Magazine, březen-duben/2003, Berkeley, CA, www.tikkun.org)
Lerner, názorově orientován na neo-liberální judaismus neboli židovský „New age“, svými postoji již dlouho vzbuzuje nevoli u většiny zastánců proamerické a proizraelské politiky. V úvodu článku rekapituluje všechny nám známé „důvody války“ (ropa, Bushova snaha o znovuzvolení ve volbách, úsilí o globální hegemonii USA atd.), která však kromě jiného vznikla proto, že Bushova administrativa využívá následky syndromu 11. září, neboť strach oslepuje i paměť, vzpomínky Američanů na válku ve Vietnamu. Způsobuje odcizení, izolaci v pocitu ohrožení „jinými“ a podporuje cynický realismus, díky němuž vítězí egoistická a narcistní ideologie.
„Američané žijí ve stavu strachu, a tento strach byl využit militaristy a politickými oportunisty, kteří v podstatě slušné lidi vedou k závěru, že mohou být bezpeční jen tehdy, když zničí jiné...“
„Tento strach však má hlubší kořeny než v syndromu 11. září. Abychom ho pochopili, musíme se podívat, jak působí ve všedním životě lidí. Pochopíme pak hlavní klam, který podmiňuje veškerý strach: domněnku, že všichni jsme od sebe oddělení, a že lze dosáhnout individuálního blahobytu, aniž by se měli dobře i ostatní obyvatelé této planety.“ (více)
Jiný svět je možný – komentář Časoděje k summitu NATO, 20. 11. 2002
Jednoho
dne, na ulici, ve městě - Ebra – 1999
Všude
potkávám své věřitele, zvláštní druh lidí, jenž mne činí zvláštním druhem
dlužníka: již nevíme, co jsme půjčili, co nám máš vrátit, ale věříme ti, i
kdyby to bylo naopak, i kdyby to byly naše vlastní dluhy. Prostě to všechno
chceme zpátky, protože se chceme dostat tam, kde jsme byli předtím
– před tebou, před sebou, někam, kde si již nemáme co zazlívat,
kde jsme nic zlého neučinili, jelikož jsme nic nečinili, jelikož jsme ani
nebyli.
Prahneme po zaplacení dluhů, vlastních i cizích, po vzájemném „vyrovnání se“, po stavu, který vzniká vážením a tedy nějak souvisí se spravedlností, s odměnou či odplatou. (více)
Autumn dreams
The policy of the great powers is no surprise to anyone anymore.
We are used to it.
We
have learnt to accept the decisions of "the more competent and greater
ones,"
concerning the fates of smaller nations and countries,
into the group of which we sometimes place ourselves,
as we are also at times affected by the phrase "about us without us."
When
they are they and we are without ourselves,
at a loss suddenly, without consciousness,
without Hus, Comenius, in other words, without father and mother,
because without a tradition which could awake at least a hint of a defense
reaction,
even the knights of Blanik are "they."
This feeling of helplesness, once experinced, can never be forgotten.
Its
taste is omnipresent and it can remind us, in the most inappropriate moments,
in the times of freedom, prosperity, when we are healthy and strong "individuals,"
exactly in the times when we are not interested at all in being parts of a
whole,
in being citizens of states, the entire world and universe.
Suddenly, it comes.
The
fear, that at the door there is somebody who has some sudden and incomprehensible
right to break in,
somobody who has a right, based on a law, to arrest all the people just having
dinner,
because they happen to live in a country, from where the Russian or Chinese
tanks still failed to leave.
Or are they not living?
Is it only a nightmare of those who survived?
Are we really dreaming about something which does not exist?
Are these only projections of hidden longings for a sadistic sex?
Is
the TV to blame, which skillfully unites the scenes
from Moscow and Chechna with a demanding plot of a thriller?
Is
it somebody´s plan to lure us into a trap, where we would suffer from a continual
feeling of guilt,
persistent fear from terrorism, a never-ending anxiety from somebody
"coming as a thief", and an everlasting necessity of an outside
protection?
Whatever
it is, this feeling gives us back the consciousness of being part of a whole,
inside of which we live by ourselves, to which we nevertheless belong,
even if we do not fully indentify ourselves with it:
"Our"
world simply involves different people from those who live in semifallen houses,
at fireplaces, people who are hungry, physically or psychically ill,
people who are being intimidated, humilitated, occupied, killed, raped.
And those who talk about some God´s justice, in the name of which they hurl
themselves into suicide actions…
Those
definitely do not belong to our world,
those are not people at all,
those are totally out…
The
feeling of a real fear, experinced still by a quite a few people in the world,
can present itself,
in the people who have never experienced it, as a feeling of danger.
It manifest itself as a feeling of peril exactly by those people who are daily exposed to suffering.
The real and the virtual - which world is more powerful?
The
world which is beautiful, affable, without wars, is all of a sudden endangered
by a world of the homeless,
the hungrying, the suffering from war and illnesses.
This world is being attacked by the "devil of unity," repeating the terrifying motto
"one world, one world, one world…"
(or maybe " the only God, and no other one…"?)
Nightmares.
Dubrovka. Etna. Push in Chechna. Crystal Night, Stetina says. Ramadan.
Summit of Nato. The republicans of the US know themselves well. Haider and
Saddam.
The minister of Foreigh Affairs is Benjamin Netanjahu. Lukashenko will be
coming.
Or
getting up in the morning when jumping inside my indentity, reinforced,
I will have a thorough washing after a long time and look at myself in the
mirror.
What dream, what deed has marked my face?
Lo, my map of the world.
Future.
Large city.
Libuše, which we "like."
But first, something we perhaps do not like.
Not allowing yourself to play dice with human lives.
Not allowing your president to say nothing about the " change of Gruzie for Iraq."
Not
allowing yourself to chop wood to warm up my house,
knowing the chips would torment somebody´s heart.
A heart? Where is a heart in fact?
And who is " the other one" ?
