Etický kodex novináře
Uspět v moderní společnosti znamená mít dobré informace.
Touto větou jsem chtěl původně začít zamyšlení,
které si klade za cíl přispět k diskuzi na aktuální téma.
Vždyť přece úspěch je to, po čem všichni toužíme.
Rád bych ale obrátil myšlení jiným směrem:
Existence nás všech závisí na společnosti a ta je do značné míry určována duchem médií.
Nálada v médiích do značné míry určuje náš životní pocit.
Vyspělost společnosti lze nejlépe rozpoznat na druhu témat,
která v médiích převládají a na tónu, kterým se v nich vedou diskuze.
Možnost rychlé výměny názorů na Internetu nám všem snadno ukazuje,
jak rozdílní lidé jsme, jak moc se od sebe lišíme.
Velmi často můžeme být svědky primitivní a hrubé mluvy,
která nejenže nic neřeší, ale právě naopak
– nás všechny naplňuje nedobrými pocity a emocemi…
Ale všimněme si (v předchozích slovech),
jak je snadné přejít ke kritice a „brblání“ – nuže, pojďme spolu jinudy.
První otázka je, zda vůbec k něčemu potřebujeme Etický kodex novináře.
Není to jen další snaha cenzurovat nepohodlné myšlenky?
( Špatná společnost přece dokáže překroutit i ten nejlepší zákon či kodex v neprospěch celku. )
Existuje nový projekt s názvem
Změňme Evropu – změňme média
Můžeme s díky konstatovat, že situace v naší ČT reaguje na aktuální potřeby doby.
A to je dobře.
bude-li mít myšlenkový přesah oproti stávajícímu stavu novinářské obce,
bude-li mít schopnost posunout ustrnulé záhyby našich myslí kupředu.
Fyzik by možná prohlásil, že záleží na tom,
zda energie v kodexu obsažená dokáže proměnit stav lidského srdce…
A kdo ví, možná jde o kvantový jev,
kdy po překonání určité hranice dochází k samovolnému zesílení
– podobně jako při řetězové jaderné reakci.
Snad právě tomu staří alchymisté říkají synergie…
Není dobré myšlenku na Ráj odkládat stále na zítřek…
Zítřek je dnes
Nyní jsem se chtěl zamýšlet o motivaci, o tom,
proč někdo je učitelem, lékařem či pekařem
a jiný zase má své uspokojení jen z užívání rozličných statků.
Ale právě tento způsob uvažování by měl vymizet.
Nelze přece druhým donekonečna vyčítat, že nepochopili to,
co nepochopili, že jsou takoví, jací jsou.
Snad nebude na škodu upozornit na některé zásadní pojmy,
tedy z nadhledu poukázat na to,
s jakými idejemi vlastně naše přemýšlení chce pracovat:
INFORMACE
– mohou nabývat rozličných forem, tvarů, struktur…
NOVINÁŘ
– jak lze charakterizovat skutečného profesionála?
ČTENÁŘ, DIVÁK, POSLUCHAČ
– příjemce informace
MOTIV
– skutečný (pravdivý) důvod toho, proč vůbec dochází ke sdělování, k přenášení informací
PROSTOR
– společné místo k bytí, každodenně naplňovaný, svět, nádoba
Bez motivu neexistuje profesionální novinář.
Nemám na mysli zaměstnání, ale způsob práce s informacemi.
Informace jsou mostem mezi lidmi.
Je dobré vždy vědět, co, proč a komu sděluji.
Od Počátku
Z jistého úhlu pohledu lze narození člověka vnímat jako začátek dlouhého procesu,
kdy všechny smysly fungují jako zdroje informací proudících směrem k vědomí člověka.
V závislosti na jejich kvalitě dochází pak ke konkrétnímu „naprogramování“ nového člověka,
ke vzniku jeho určitého charakteru.
Není dosud plně jasné, jakou roli při tom hrají genetické předpoklady.
Shodněme se však, že touto cestou se raději pouštět nebudeme.
Stačí jen připomenout neblahé důsledky rasových teorií v právě minulých stoletích
a zejména druhou světovou válku.
Zaměřme svou pozornost na otázku
Můžeme rozlišit dva principiálně rozlišné druhy informací.
Člověk, který jde jarní cestou může jako určitou informaci vnímat kvetoucí strom.
Strom existuje.
Jde-li poutník okolo, vnímá jeho krásu.
V tomto případě již samotná fyzická existence stromu a fakt,
že poutník má oči a cítí vůni,
působí, že jeho vnímání je proměněno těmito informacemi.
To je základní působení všech věcí.
Každá věc je svou podstatou – přijdeme-li do kontaktu s ní, určitou informací.
Závisí jen na vůli a svobodě člověka, kolik prostoru jí ponechá ve své mysli.
Vše, co existuje, může naplnit naši mysl, podobně jako obsah může naplnit nádobu.
Bytí člověka je však dnes (v převážné míře – a možná je to škoda)
zaměřeno na jiný druh proměňování mysli – proměňování skrze slovo.
Můžeme svou mysl naplnit informací (ideou),
která se nás dotkne nikoliv z reálně existujícího světa vně našeho těla,
ale která pochází zevnitř, z naší mysli, z naší paměti.
Lidské myšlení je založeno na paměti – bez paměti nelze myslet.
ten svět, který nosíme všichni v sobě.
Podaří-li se každému z nás pochopit určité souvislosti, dojde k proměně přítomnosti.
Aby k ní skutečně došlo, musí v přítomnosti určité myšlenkové asociace (informace) vymizet
a místo nich, není-li vše v pořádku, by měly přijít nové.
Zdá se tedy, že vše závisí na tom, jakým způsobem je naše vědomí naučeno pracovat s informacemi,
na tom, jaké druhy asociací se nám od dětství v hlavě vytvořily.
Lidské myšlení je dnes schopno zaměřit svou bdělou pozornost
přímo
na
proces
řazení
informací
za sebe,
na to, jak a proč vlastně člověk myslí.
Neexistují informace samy o sobě
Jen a pouze díky tomu, že jednotlivé informace
(v elementární formě jim můžeme říkat ideje)
můžeme spojovat s jinými,
si je můžeme uvědomovat.
O
Nikdy nevnímáme samotné informace (ideje),
ale vždy své asociace (pocity),
které vznikají jako reakce na to, co vstupuje do našeho vědomí.
+
Je otázkou, jak vlastně u malého dítěte proces začíná,
časem však se vše nové již „pouze“ včleňuje do již existujícího obrazu světa.
Malé dítě je velmi citlivé na intuitivní pocity,
jistě jde už o prenatální období,
a formování charakteru
– dnes to již bezpečně víme –
velice závisí na emocích matky.
•
Prostředí, do jakého je dítě přivedeno na svět,
zásadním způsobem ovlivňuje cestu, po které v dalším životě půjde.
Teplo, barvy, světlo, zvuky, pohlazení – ano, to vše jsou jedny ze základních informací.
Tvary předmětů, krajina za okny – to vše jsou informace, které ovlivňují naši vnitřní krajinu.
Dospělý člověk již obvykle takto svět nevnímá,
mnoho věcí považuje za samozřejmé a dokonce to není ani vhodné,
aby jeho pozornost byla neustále zaměstnávána „starými“ jednotlivostmi okolo.
Přesto však se může (například po požití psychotropních látek) znovu dostat do stavu,
kdy vnímá svět jako malé dítě, jako nový.
Prý je to krásný pocit…
Protože člověk nežije osamocen, je neustále vystaven vlivu jiných lidí.
Člověk vidí a vnímá tváře lidí, z každé z nich plyne mohutný zdroj informací,
a ty působí určité pocity.
Je krásné být obklopen krásnými lidmi, krásnými ideami.
A nejen to, člověk často slyší velmi zvláštní zvuky,
které jeho vestavěný počítač dokáže bleskurychle interpretovat.
Interpretovat neznamená nic jiného, než dávat význam.
Mám na mysli to, čím se prý člověk odlišuje od zvířat – řeč.
Snad právě v tomto okamžiku je dobré se vrátit k tématu a pokusit se zachytit,
jak moc vždy závisí na druhu klíče, pomocí kterého je daná informace asociována.
Myslím, že mnoho lidí, kteří sledovali nedávné přenice v parlamentu,
bylo velmi rozčarováno, protože poslanci neuměli nacházet společnou řeč,
a větu, kterou jeden vnímal jako přesnou, perfektní a zásadní druhý vždy „schválně“ otočil
– jako hloupost, neznalost či alespoň nudnou zbytečnost.
Ano, informace sama o sobě neznamená téměř nic,
vždy jde o její začlenění do širšího kontextu.
Snad lze použít i pojem „kopírování“ informace – k tomu dojde tehdy,
pokud její příjemce má identický asociační okruh jako ten, kdo informaci sděluje.
Lze pak předpokládat, že má i téměř stejný pocit.
právě naopak, jde o to, za každou cenu si udržet svůj asociační okruh
a pomocí nejrůznějších psychologických technik,
snad včetně magie, vnutit druhému svou interpretaci světa, a tak jej ovládnout.
Existuje svoboda interpretace ?
Vyjdeme-li z představy, že existuje hierarchie hodnot a myšlenek,
pak lze konstatovat, že někteří lidé mají hlubší poznání a druzí
– řekněme to pěkně –
vnímají svět z jiného pohledu.
Lidská společnost ke své harmonické existenci potřebuje dohodu v mnoha věcech.
Moderní média jako nikdy v historii umožňují konfrontaci jednotlivých idejí.
Velmi závisí na způsobu, jak se to děje, na atmosféře dialogu.
*
Myslím, že je zbytečné upozorňovat na to, že v případě,
kdy novinář není nezávislý, kdy sleduje nejrůznější ryze soukromé cíle,
nutně dochází ke zvyšování napětí ve společnosti.
Abychom mohli vůbec uvažovat o tom, zda může být novinář nezávislý,
je dobré sledovat tři úrovně nezávislosti:
a) ekonomickou
b) politickou
c) myšlenkovou
V předchozím textu jsme se dotkli zejména nezávislosti myšlenkové, faktu,
že každý člověk má jinou životní zkušenost, má jiný klíč k asociování informací.
Etický kodex novináře by na tento fakt měl reagovat.
Za zásadní považuji poznání, že nelze druhému vyčítat,
že něčemu nerozumí, něco nechápe, něco odmítá.
Každý člověk je právě takový, jaký je,
a ten, kdo má více informací,
a chce je druhému sdělovat,
by měl ovládat i vzácné umění najít takový způsob,
aby k přenosu informace skutečně došlo.
Často je celé sdělení překryto spoustou osobních invektiv
– a bohužel mnohé rádoby vtipné bonmoty ve skutečnosti nejsou ničím jiným,
než obratně vyseknutým políčkem.
Taková je situace naší parlamentní demokracie na prahu 21. století.
Myslím, že základem Etického kodexu novináře by měla být představa,
že sdělovat informace je pomoc bližnímu, který je v nouzi.
Jde o to, nalézt takovou formu sdělení, aby občané,
kteří ne vždy mají chuť se zabývat závažnými společenskými (i světovými) otázkami,
pochopili, že v éře globálního světa existuje i globální odpovědnost.
stáváme se spoluviníky.
Jde samozřejmě o odpovědnost politiků,
ale vůbec též všech, kteří informaci vnímají,
kteří mohou myslet, kteří mohou psát, kteří mohou mluvit.
Internet dnes umožňuje velmi levnou a rychlou komunikaci.
Mělo by se stát dobrým zvykem alespoň stručně odpovídat na otázky,
které čím dál častěji občané kladou – novinářům, politikům,
ale i dalším významným osobnostem veřejného života.
Napíše-li někdo dopis, je etické reagovat.
Dnes to je otázka několika vteřin
– stačí ťuknout myší na ikonu „odpovědět“ a napsat třeba
„Myslím, že se v mnoha věcech mýlíte…“
Každá ne-reakce, každá ne-odpověď jenom prohlubuje zlé pocity.
Opravdu je to tak těžké ?
Pokud má někdo velmi osobitý (řekněme pohněvaný) pohled na svět,
tím spíše je dobré s ním komunikovat a vysvětlovat.
Bohužel je tomu často opačně, a pak může dojít k tomu,
že myšlení člověka dál a dál upadá do izolované samoty,
kdy nahoře jsou „oni“ a „stejně se nic nezmění“.
Jako by komunikovat pouze s tím, koho mám rád a kdo mi je sympatický,
mohlo napomoci odstraňovat bariéry mezi lidmi.
Místo snahy po uznání kolegů novinářů
(a touhy po Nobelově ceně za literaturu),
je mnohem vzácnější nacházet svůj dobrý pocit a sdělovat jej
– sdělovat, jak vypadá svět z mého místa.
Je velké umění nacházet a sdělovat dobré informace,
sdělovat je tak, aby byly v dobrém pochopeny.
Sdělovat ne „nahoru“, ale „dolů“…
