Lao-c’
Ottův slovník naučný (1888-1909):
Lao-tsi , Lao-kiün, starší vrstevník Konfuciův, přední myslitel čínského starověku a z největších myslitelů světa. Pocházel z nynější čínské provincie Honanu, narodiv se dle zpráv čínských v dědině Khio-žin, okresu Lai, kraje Ku v lenním královstvi Tshu.
Dle staré tradice, jak zdá se, spolehlivé, narodil se 14. dne 9. měsíce r. 604 př. Kr., ve třetím roce vlády čínského císaře Ting-tanga. S tradicí touto shoduje se i údaj perského historika Rašíd-ud-dína. Naproti tomu vypravuje čínský encyklopaedista Ma-tuan-lin, že narodil se L. v 42. roce vlády čeuského vladaře Ping-wanga, což by bylo r. 729 př. Kr. O životě L-ově máme velmi málo zpráv. Jediným kritickým pramenem pro ně jest čínský historik Ssi-ma-tshien z I. stol. př. Kr. Z něho dovídáme se, že jméno rodiny L-ovy znělo Li (hruška), dětským jménem zván Ri (ouško), vzhledem ku zvláštnímu tvaru ucha, pro který prohlašují někteří badatelé evropští (Douglas) L-a za potomka jednoho z kmenů, již obývali Čínu před Číňany, tedy nikoli za Číňana. Jméno dospělosti dáno mu Pek-jang (starší zář), po smrti přezván Tan (mistr). Jméno L., t. j. starý filosof, označuje jej jako prvého myslitele staré Číny i přikládá se mu ve všech pramenech historických a filosofických.
Doba L-ova byla nanejvýš pohnutá, značena jsouc úplným úpadkem Číny v ohledu politickém, společenském i mravním, jaký zavládl v posledních stoletích někdy slavné vlády dynastie čeuské. Poněkud příznivější a poměrně klidné poměry byly ve vlastním území císařském, Čeu, jemuž podařilo se zůstati stranou bojů kolem zuřících a tím zachovati si nejen moc, ale do jisté míry i někdejší lesk. Pro duševní náladu L-ovu, již snaží se Strauss uvésti ve spojení s vychováním v zásadách nauky Tao, mravně přísných a mírumilovných, jest zajisté významným, že L., opustiv vlastní území a ignorovav i sousední území Tshinské, vstoupil záhy do služeb v území čeuském, kde stal se správcem archivu, jak vykládá se asi nejsprávněji, ač i tu jsou pochyby, čínský název šeu-tshang-ši-či-ssi.
Z knihy L-ovy Tao-tek-kingu možno souditi, že nabízena mu i jiná místa vynikající, ba prvá místa v říši, jež však on odmítal. Vše to mohlo se díti jen za mírumilovné a spořádané vlády Ling-wangovy (571–544). Nastoupením King-wangovým (544–519) počíná úpadek i v Čeu, jež po smrti King-wangově přímo i strženo do zápasů, jimiž ostatní Čína byla zmítána. To byla, jak se zdá, i doba, v níž L. přišel k poznání, že je nejlépe skrýti své poklady ve svém nitru. Době té naleží i setkání se Konfucia s L-m. R. 518 př. Kr. přišel Konfucius do residenčního místa státu Čeu, Lok, doufaje u L-a nalézti poučení o některých otázkách týkajících se mravů a obyčejů.
Z rozmluv zachovaných nám v čínských pramenech, u zmíněného již Ssi-ma-tshiena, hlavně pak v Rodinných hovorech (Kia-iü, jež nejsou-li authentické, nicméně správně vystihují náladu), poznáváme rozcházející se stanovisko obou těchto mužů. Konfucius žil přítomnosti, jakkoli byla smutnou.
Snahou jeho bylo uplatněním krásných zásad starověku Čínu povznésti a všeobecnému úpadku čeliti. Z toho vyplynula jeho záliba ve studiu starověku, jehož každou stopu s největším úsilím vyhledával, jeho činnost učitelská a veřejná, jeho dalekosáhlé plány. L. jeví se nám naproti všemu tomu zcela apathickým.
Úpadek společnosti, již považoval za nepolepšitelnu, vzbudil v něm přesycenost života. Studiu starověku nepřikládal ceny nižadné, za to toužil, sám prostý a bez nároků, po prostotě a čistotě prvého lidstva.
Konfucius srovnávaje své střízlivé stanovisko s povznesenými názory L-ovými označil L-a drakem vznášejícím se na větru a mračnech k nebi. V souvislosti s tímto stanoviskem L-ovým dovídáme se, že on, jejž dle vlastních slov v Tao-tek-kingu (dnes píšeme Tao-te-ťing, pozn. Časoděj) celý svět zval velkým, odhodlal se uchýliti se do zátiší a tam věnovati se zcela své spekulaci filosofické. Ssima-tshien vypravuje, že opustiv dvůr uchýlil se na západ území čeuského. Před tím na žádost pohraničního strážníka jménem Yin-hi, jenž sám studiem filosofie se obíral, složil v Hankeu pro jeho potřebu knihu o dvou částech, čítající 81 kapitolu a pět tisíc a několik znaků, nadepsanou Tao-tek-king, t. j. kanonická kniha o tao a ctnosti, obsahující jeho nauku. Odevzdav Yin-hiovi svou knihu, vstoupil prý L. na černého býka a zamířil k západu.
L. sedící na černém býku jest oblíbeným předmětem čínského umění. Další osudy jeho jsou neznámy.
Dle pozdější legendy, která vůbec vyzdobila život L-ův nejfantastičtějšími detaily, vyličujíc jej jako divotvorce, dostal se L. až na asijské území Římské říše (Ta-tshin). Známý Abel Rémusat šel pak ještě dále, tvrdě přímo, že pronikl L. až do Palestiny (ne-li přímo do Řecka) a zde si vypůjčil nauku svou buď od Hebraeů nebo od některé sekty foinické, k níž náleželi i učitelé Pythagorovi, s jehož naukou rovněž nauka L-ova srovnávána. Naproti tomu obmezil se Pauthier na Baktrianu a kraje při řece Indu, shledávaje i v nauce L-ově základ indický nebo indobaktrijský. Stejně i Douglas shledává v ní stopy brahmanismu. Kniha L-ova nenalezla takového rozšíření jako plody Konfuciovy, ale vynikajícím plodem ducha čínského zůstala i ona pro všecky doby. Jako takový vykazuje hojně vydání domácích, s výklady i bez výkladu (64 vyd., 20 výkladů taoistických, 7 buddhistických a 34 ostatních), i překlady do japanštiny a mandžu. Evropa seznámila se s ní poměrně pozdě, přes to, že missionáři Couplet (1667) a du Halde (1736), Bouvet, Fouquet, Prémare, Amiot, Montucci, každý svým způsobem upozornili na L-a jako na zjev nad jiné pozoruhodný, z části i latinské překlady podali.
První, kdo opravdově čínským textem knihy L-ovy se obíral, byl Abel Rémusat a po něm Pauthier; plný text a sice kritický s překladem franc. textu i výboru z čínských výkladů podal Julien (1842), s jehož překladem kryje se v celku prvý angl. překlad Chalmersův (Lond., 1868).
Volnějším než tento jest překlad Leggeův v »Sacred Books of the East« (XXXIX.), vedle něhož zůstává nejlepším překlad de Harlezův v »Annales du Musée Guimet« (XX.).
K překladům srovnati jest i Giles, The Remains of Lao-Tsze, Retranslated, považující spisek L-ův jen za trosky díla ztraceného naproti názoru obecnému, hájenému nejpodrobněji Straussem, že Tao-tek-king jest celkem souvislým. Jemu odpověděl Legge; A Critical Notice (obojí v »China Review«, Hongkong, 1887).
Nejnovější překlady jsou generála Alexandera, Laô-Tsze, the great thinker (Londýn, 1895, překládající pojem Tao jako bůh) a Carus, Lao-Tze's Tao-Teh-King, chinese-english with introduction, transliteration and notes (Chicago, 1898).
Němci mají vedle pouhého překladu Nobackova (Lipsko, 1888) dva obšírné kommentáry: Pläncknerův, Lao-Tse Táo-Tě-King, der Weg zur Tugend (Lipsko, 1870), dobrodružný v překladu a fantastický ve výkladu; současně s ním vyšel V. v. Straussův Lao-Tse's Tao Tě King (t.), tvořící přes jednotlivosti, s nimiž nemožno souhlasiti, vrchol posavadního badání o nauce L-ově.
Ze studií o L-ovi a jeho nauce jmenujeme: G. Pauthier, Mémoire sur l'origine et la propagation de la doctrine du Tao fondée par L. (Paříž, 1831); Watters, Lao-Tzu, A Study in Chinese Philosophy (Hongkong, 1870); W. Roťermund, Die Ethik Laotse's (Gotha, 1874); de Harlez, Lao-Tze, le premier philosophe chinois ou un prédécesseur de Schelling (Lováň, 1884); v. Weddingen, La Théodicée de Lao-Tze (t., 1885, vztahy k učení Hindů); A. Kolmodin, Lao-tse, en profet bland hedningarne (Štokholm, 1888, na základě práce v. Straussovy, srovnání názorů biblických St. a Nov. Zákona).
Téhož druhu jako práce Kolmodinova jest u nás Fr. Čupra, Tao-tě-king. Cesta k Bohu a Ctnosti (Praha, 1878, výňatek z Učení staroindického). O poměru L-a ke Konfuciovi jedná R. Dvořák, Konfucius a L. (přednáška na XII. sjezdu orientalistů v Římě). Dk.
