Mravenci

(F. Kafkovi)

 

Ráno, když se mlhy nad vrchy trochu zabarvily, S. se vracel se svými přáteli z noční hlídky. Podíval se na šedou, nezdravou srst trávy a nevydržel. Všechno se v něm bouřilo. Jeho touha dokázat světu, že všemocnost není výsadou skalních obrů, se hroutila jako Sisyfův balvan ze svahu dolů.
     Vítězíme všude, říkal si S. Jsme silní, naším průvodcem je rozum, cit pro krásu a spravedlnost. Naším životem je práce.
Blížili se ke známému vrchu. Zdaleka pozorovali počátek dne, na místě, které jediné se slitovalo nad jejich osudem vyhnanců z rodné země. Jejich tehdejší vůdce M. nepřestal věřit, že nakonec dosáhnou cíle. Široká pláň, šedá poušť, pláč, mořem zaplavená obydlí – to vše byla minulost. I ti nejmocnější pomýšleli na sebevraždu, ukrývajíce se před Sluncem, každý sám. Oddělení znamená smrt. 
     M. to věděl. Hnal své stádo kupředu, oči upřeny kamsi za obzor, ještě pořád modrý, a nekonečná rovina mu odpověděla tichým povzbuzením.
     S. si jasně vzpomíná na ten den. Slunce se konečně zformovalo do svého původního tvaru a poutníci uviděli.
     Vrch. Pravidelný, jehlanovitý vzhled lákal. Voda. Země. Život.
     Jakmile vystoupili na vrchol posvátné hory, uvědomili si, že není jediná. Naproti stáli velikáni bizarních tvarů, s barevnými mlhovými mraky. Jeden z bývalých protivníků ho tehdy objal. Jeho ruce byly potvrzením přechodu k novému bytí. Oči obou odrážely fantastickou panorámu a již se jim více nechtělo myslet na to, co zanechali za sebou. Přívaly vod a poušť. Starý svět neexistoval.
     „Ale my jsme,“ tvrdošíjně si opakoval S. na své obvyklé noční hlídce. Měl strach a přesto si to říkal. Měl strach od té doby, co zpozoroval pohyb vrchů. Když oznámil náčelníkovi svůj objev, hrozilo mu vyloučení ze společenství. S. se pokoušel najít druha, jenž by viděl totéž, ale nedařilo se. Málokdo myslel na něco jiného, než na sebe.
     Strach mu zůstal jako zvláštní atavismus, zároveň připomínající budoucnost, čas neznámý, nepřeklenutelný, nepoznatelný.
„Ale my jsme“. Nikdy o tom nepochyboval, ani poté, co mu v horách zahynulo pár přátel, hledajících únik. Rozhodli se pokořit jednu z nejvyšších, chtěli, aby šel také, S. však odmítl. Viděl pak, jak šplhají strmým svahem a plakal. Již se s nimi nesetká. Vrch s červenými mlhovými obrysy jediným pohybem setřásl ze svého těla narušitele klidu. S. zkonstatoval: byli. Přemýšlel o tom, když tesal náhrobek z kamene, který našel na úpatí. Nemohli se přece jen tak ztratit!

* * *

     „Pojď už domů,“ tahala matka malého asi čtyřletého, krásně blonďatého kluka. Byli jedinými a posledními. Dětské hřiště osiřelo, přicházel soumrak.
     „Mami, ještě jeden...“
     Pod jeho rukama vyrostlo město z písku.
     „Podívej, to je vysoký dům,“ volalo rozradostněné dítě.
     „No jo, ale teď už jdeme, „ vzala ho matka energicky kolem ramen. Chlapec ve zbytečném odporu zakopl, spadl a rozbrečel se.
     „To nic není, pojď, půjdeme. Už je pozdě,“ tišila ho matka, oprašujíc mu kalhoty.
     „Zhroutil se,“ naříkal kluk a ukazoval na kopeček písku, jenž byl předtím vysokým domem.
     „Zítra postavíš hezčí.“
     Syn se ještě jednou ohlédl, ale potom již poslušně následoval matku. Čekala ho teplá postel a sen, v němž se aspoň na chvíli stával rytířem, princem či královským stavitelem.
     V noci trochu pršelo. Děti si nemohli hrát hned ráno, vlhko to nedovolilo.
     Teprve když zasvítilo zubaté slunce, malý blonďatý chlapec navršil nový kopec písku, smíchaného s hlínou, již sem naplavil déšť. Byl spokojen. Potěšil ho pohled na zástup mravenců, stěhujících se do království, nově postaveného a připraveného jako by právě pro ně.
     Ostatní děti se zkrčili do hloučku a pozorovali nové obyvatele.
     Malému blonďatému klukovi vůbec nevadilo, když mu ten největší mravenec vylezl na ruku. Líbilo se mu, že tak neúnavně kráčí v čele. Vzpomněl si na včerejší sen o statečném princi, který vedl vojsko do boje proti sedmihlavé dračí šelmě.
     Mravenci si záhy zvykli na děti a děti na mravence.
     Malý blonďatý chlapec se po chvíli vrhl do náruče přicházejícího otce.
     „Tati, pojď si se mnou hrát.“
     Otec měl chvilku čas. Sklonil se k obrubě pískoviště. Chlapec mu ukázal nové návštěvníky s nadějí, že se usměje. Otec býval často zachmuřený, jako by se pořád zlobil. I teď ho okřikl: „Vždyť po tobě lezou, ještě tě celého doštípou.“
Syn se nenechal vyvést z míry a čekal na nové dobrodružství. Tajnůstkářsky pozoroval skupinu mravenců, která se přibližovala k otcově noze.
     „Dívej, průzkumníci.“
     Rozplakal se, neboť otec je znechuceně smetl do písku.
     „Proč si je zabil?“ vyčítavě se zeptal malý stavitel.
     „No co, vždyť jsou jich tisíce. Je jich mnoho, mravenců. Dotírají, štípou.“
     Otec se vzdálil a sedl si na lavičku. Syn se smutně podíval na osamělého mravence, který se zastavil nedaleko mrtvých druhů.
     „Tati, a co když princ v pohádce zahyne?“
     „No, nevím, zatím ještě všichni princové porazili zlé draky a dostali polovinu království,“ odvětil překvapený otec a vzal syna za ruku.
     „A jak to, že vždycky zvítězili?“
     Otec zapřemýšlel.
     „Protože byli silnější.“
     „A proč, tati?“
     „No, asi měli vojsko... kouzelný meč, nebo něco.“
     „Ale víš, ten princ,“ chlapec přihmouřil oči a sedl si vedle otce, „ten princ v mé pohádce byl úplně sám a přesto zabil ohnivého sedmihlava. Pamatuješ?“
     „Jo, četli jsme si o něm.“
     Na hřiště přišli další děti. Některé s maminkami, jiné se sourozenci. Všichni se smáli, neboť znovu svítilo slunce.

* * *

     S. se rozhodl opustit skupinu. Jeho přátelé o tom věděli, ale nechtěli mu v tom zabránit. Byl jiný než oni, trápil sám sebe i ostatní.
     S. se ještě před úsvitem odebral do hor. Cesta byla dlouhá, kameny ustupovaly před nohami a sesouvaly se. Párkrát upadl. Avšak jeho údělem je boj, který chce završit – vystoupit na tu zelenou horu, nejkrásnější ze všech. Ještě ji není vidět. Nad údolím se vznáší mléčný opar.
     „Počkám, než se rozední,“ řekl si S. a usadil se na nejbližším místě. Na chvilku znehybněl. Náhle se svět kolem něj pootočil. Jakmile se ukázalo slunce a začalo zahřívat skály, Zelený vrch se zaskvěl v plné hrdosti svého majestátu.
     „Jsme pouze my,“ zatvrdil se S. „Já a... On.“
     Jeho příprava skončila. Vykročil po téměř holém chodníku, před očima jediný bod: vrchol.
     Věděl, že ho přijme. Všemi opuštěného, jediného a posledního.
     Země pod nohama ztratila svou původní kvalitu. Zachvěla se a S. cítil, že se přibližuje k tajemství. Slyšel jakési pravidelné údery, které sílili tím víc, čím výš stoupal. Ovanul ho teplý dech větru. Zastavil se. Modrá hladina nebe splývala se zelenou mlhou hory. Podivné zrcadlo teď utvářelo svět. S. se v něm uviděl a pojal ho ještě větší strach. Byly tam neznámé odrazy obrovitých, dalších nesčetných hor, na něž již nemohl vystoupit. Život je příliš krátký a cesta se zdá být nekonečná.
V okamžiku, kdy ho zrcadlo pohltilo, myslí mu přeletěl jediný výkřik: „Ne, již nejsem... Je pouze On.“

* * *

     Malý blonďatý chlapec si párkrát protřel oko. Svědilo ho.
     „Ukaž, něco ti tam spadlo.“
     Otec mu opatrně okrajem kapesníku vytáhl nečistotu.
     „Už je to dobré.“
     Syn se usmál a znovu se vrátil k načatému, nedopovězenému.
     „Tati...“
     Otázka visela ve vzduchu jak nezralé ovoce. Stromeček se zachvíval a zelenal se, a ačkoliv nepřišel jeho čas, chtěl vědět, jak se roste do výšky.
     „Co se stane s princem, který zemře ještě přetím, než se utká s drakem?“
     Otce otázka překvapila, a ani neměl chuť odpovídat na naoko nesmyslnou, jaksi nepatřičnou větu, a radši nic neřekl. Dlouho, dlouho mlčel, v rukou noviny, němé zprávy o politice a ekologické krizi.
     Malý blonďatý chlapec se díval na nedaleké hory, svítící tmavou zelení. Zelená byla barvou jeho očí, v nichž byla ukryta všechna přání rodičů a jejich předků, přání všech neznámých obyvatel neznámých zemí. Ještě nevěděl, co zdědil po princích.
     „Tati, co je tam nahoře?“ ukázal na vrchol nejvyšší hory.
     „Nevím, drobečku. Asi skály.“
     „A nehýbou se?“
     „Kameny nejsou lidé. Nemůžou se hýbat,“ řekl netrpělivě otec a tvrdě dodal: „A nevymýšlej si.“
     Chlapec se začal bát. Měl strach od té doby, co zpozoroval pohyb vrchů. Strach mu zůstal jako zvláštní atavismus, zároveň připomínající budoucnost, čas neznámý, nepřeklenutelný, nepoznatelný.

E b r a  (Veliko Trnovo, 9. 7. 1987)

z p ě t

Najít odvahu