O jazyku, řeči, mluvě a lidském hlasu

Ladislav Rusek (*28. 6. 1927, +27. 7. 2012)

(Psáno pro vystoupení na Literárním večeru /PRSK/ v Domě umění v Olomouci, dne 17. března 2004.)

Chci zde uvést alespoň něco ze svého pohledu na magii lidského hlasu, tohoto nejdokonalejšího hudebního nástroje, kultivovaného tisícem generací do dokonalosti zvukové, do schopnosti výrazové i do účinnosti emotivní, která vlastně ani není popsatelná suchým slovem; hlas prostě působí - pokud ovšem náš jazyk není degradován na strohé, zhrublé, primitivní věty pokynů, požadavků, konvenčních frází anebo dokonce projevů pokleslé sprostoty. I toho jsme dnes stále častějšími svědky, dokonce v mediích, kde se různí "baviči" předhánějí v podbízení se nízkým požadavkům publika.

Své úvahy o mluvě, jazyku i hlasu bych rád uvedl třemi obrázky ze svého života. Ten první je rámován dusnými roky Protektorátu, kdy sedím v tercii lipenského gymnázia. Do hodiny češtiny vstupuje pan profesor Jaroslav Kanyza. Dnes nám poví něco o zvukomalbě v poezii. Opět slyším jeho poněkud hrdelní, jakoby zastřený hlas, který s velkým citem a zpaměti recituje dlouhé ukázky z Máchova Máje. Znovu teď slyším tu pomalou kadenci slov, znovu vychutnávám hromadění zvuků táhlých samohlásek a zvláště pak kumulaci dvojhlásky OU, znějící v jeho podání opravdu jako houpání zvonu, recituje slavný monolog, jímž vězeň před popravou naposled zdraví svou vlast:

Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou…

V těch černých časech okupace byly takové verše - a takto s láskou přednášené - něčím jako infuzí živé vody do stydnoucí krve národa, jehož jsme byli my, studenti, snad nejvíce zraňovanou tkání. Dodnes jsem vděčen panu profesoru Kanyzovi za tento dávný podnět pro další můj život.

autorský linoryt Ladislava Ruska (2002)

Druhý obrázek - už o desetiletí později. Je horké léto roku 1952, sedím s tisícem jiných vojáků na svažité pasece kdesi v Českém lese, na dostřel z těžkého kulometu od bavorských hranic. Je neděle; osvětový důstojník divize vymyslel jako kulturní akci - ano, i tehdy se na to v armádě pamatovalo! - zájezdové vystoupení jakési skupiny, dvacítky hudebníků, zpěváků, tanečníků, dvou-tří herců a hereček. Malé improvizované pódium, kolem pancéřové vozy, jakýsi autobus s technikou, kabely, mikrofony, ampliony. V amplionech to občas šumí i hučí, to jak poryvy letního větru z Bavorského lesa vibrují ve špatných mikrofonech.

Tisíc vojáků, unavených nočními poplachy a dvacetikilometrovými útoky, zpestřenými věčným "zakopáváním se" a uštvaným řevem "urááá" - ano, muselo se křičet jedině "urá" podle sovětských poradců - těch tisíc vojáků, poddůstojníků i důstojníků klímalo anebo ospale hodnotilo tělesné kvality připravujících se hereček. A mezi tím vším se proplétali politruci pluků i praporů: "Nespat, soudruzi, nespat a sledovat vystoupení soudruhů umělců, soudruzi přijeli obětavě mezi nás, tož tleskat, soudruzi, nerušit, nespat a tleskat...!"

Já jsem měl na kolenou blok, abych dopsal dopis své budoucí ženě, vždyť na vojně byl tehdy čas tak vzácný. Poslouchal jsem vystoupení jen tak na půl ucha, nesledoval jsem příliš, co se děje na pódiu pod svahem, až najednou - - najednou jsem strnul a zpozorněl, jako by se mi vrátilo vědomí, už vnímám, už slyším, už lačně lovím ten hlas mezi poryvy větru, který občas rušivě zahučí v amplionech… Slyším altový ženský hlas, zvučný, barevný, měkce modulovaný, jakoby žíznivý věčnou touhou a právě teď i slavnostně zbožný přednášenými verši, bože, vždyť jsou to ty verše mně tak známé - -

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi...
Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj...

A najednou už kolem mne nebyl pohraniční hvozd Českého lesa, tři míle vlevo se netměl hrad Přimda a deset mil níže vpravo nebyl ostře střežený Rozvadov; nebyla vyrudlá, propocená letní uniforma, sluch, ještě dopoledne ohlušený praskáním střelby z pistolí, kterými jsme mířili na terče, schválně umístěné na oltáři devastovaného německého kostela v pusté osadě Wussleben, dychtivě přijímal hudbu těch veršů a poddával se magii toho ženského altu. Opět jsem ve třídě lipenského gymnázia, pan profesor Kanyza vypráví o hodnotách jazyka českého, o jeho možnostech působení emotivního, ba sugestivního. A slyším opět, jak říká: Rusku, povězte, co je zajímavého ve verši

By k hvězdám vzhlédla vzhůru větvemi -

a já vyskakuji, neboť mne vyrušil ze snění a z pozorování hejna vran, viděl jsem oknem, jak potácivě bojují s větrem, letíce někam do severních lesů - jsem vyrušen, ale dokáži odpovědět: Básník tím hromaděním hlásky "V", dokonce hlásek "VZ", nám vnuká dojem pozvedání zraku, ano, vzhůru, vzhlédnout, vznést se... Obstál jsem tehdy a občasné Kanyzovy pochvaly to byly, ano, určitě byly povzbuzením pro mou vůli nebát se - navzdory artikulační vadě - v budoucnu učit, přednášet na veřejnosti, ba i psát…

Ale musím teď ještě uvést obrázek třetí, abych se dobral k závěru. Opět to bude osobní vzpomínka.

O dalších pětadvacet let později se procházím saským městem Halle, jímž protéká líná, temná Saala. Jsem na velkém náměstí, fotografuji ten gotický chrám, který byl vícekrát motivem obrazů Lyonela Feiningera. Cívka v mé Flexaretě se zastavila na konci filmu, ale věděl jsem, že minutu odtud, v jedné starobylé uličce, je obchod s fotomateriálem. Vstoupil jsem, bylo tam plno. U vchodu bylo šero, ale vpředu, ve světle, za pultem - nebo to snad byl oltář? - stál lidský zázrak. Obsluhovala žena asi čtyřicetiletá, ne, nebyla to prodavačka, byla to kněžna, princezna, královna. Něco z Nefertiity, ale ve světlém, germánském vydání. Snad i něco z kněžny Uty, jejíž sochu jsem vícekrát obdivoval v naumburském dómu. Dokonalé dílo přírody: světlezlaté vlasy, hladce přičesané ke vznešeně držené hlavě, jasné, veliké, světlé oči, ušlechtilá modelace nosu, rtů, každého detailu té knížecí tváře. A ty pohyby - koncert, balet, pantomima něhy a vznešenosti. Ne, ona neprodávala ustalovače a filmy, ona je ušlechtilými gesty věnovala svým poddaným, ona si jen hrála na nutný všední prodej, ale ve skutečnosti neustále skládala pohybovou báseň. Lidství v ní mělo v tu chvíli svůj vrcholný květ, byla arcidílem svého Stvořitele. Každý pohyb paží, když je vznesla k regálům s vývojkami a krabicemi filmů, byl nějak příbuzný křivkám vlaštovčího letu, když se ten útlý pták parabolou vznese od hladiny, jíž se byl dotkl bělostným bříškem...

Tak jsem se nad tou podívanou - ne, nevzněcovala eroticky, byla jen vznešeně, umělecky krásná - zasnil, že jsem si nevšimnul, že už sám stojím před pultem, že jsem na řadě - a tu přišel ten šok; z úst, z těch překrásných úst toho světlého, knížecího zjevení se ozval drsný, chraplavý skřek, plný naléhavé netrpělivosti - "Na weiter, bitte, der nächste, bitte...!"

a já byl rázem zpět na zemi, zář za pultem pohasla, krámek byl těsný a nevlídný, domorodci kolem zamračení, prodavačka byla pouhou fotohokyní, ubohou krámskou silou, čekající, až jí skončí nemilovaná služba… Zaplatil jsem za filmy a vypotácel se ven, už se ani neohlédnuv, vždyť za zády mi skřípal ten strašný, hrubý, dryáčnický hlas -

Nein, leider, s'ist Mangel an diesem Sortiment,
probieren Sie fragen erstens am Freitag - .

Abych to vše nějak dopověděl: ano, lidský hlas je snad nejdůležitější reprezentací člověka. Víc než nalepené řasy, víc než barevné oční stíny, víc než barva oblečení působí na mne barva hlasu, kadence mluvy, její obsah i její zvuková podoba.

Ne, nevadí mi zastřený hlas, je-li tomu tak od přírody, jako měl můj pan profesor Kanyza. Nevadí mi ani chraplavý, tisíci hodinami foukání do trumpety a zpěvu v zakouřených sálech narušený hlas Satchma, Louise Armstronga, když zpívá svůj proslulý Borůvkový kopec. Ale velmi mi vadí chroptění násilné, umělé, těch zpěváků, kteří tímto kažením daru hlasu chtějí být módně zajímaví. A co zvláště nesnáším, je hrubost a zhrublost, obscénní přisprostlost zvuku hlasu těch mluvčích, herců, zpěváků a bavičů, jímž se dnes podbízejí stejně pokleslému publiku. Neboť lidský hlas je jedinečným darem, chce se mi říci "obdařením" čili charismatem! Byl kultivován deset tisíc let a dnes je - v krátké, ale katastrofické lhůtě úpadku - ničen, degradován, někdy srážen až ke zvířeckosti, jak to někdy zaslechneme z pootevřených dveří nočních klubů…

Řekněte mi, prosím, vrátí se někdy ona biblicky vážná doba, kdy slovo mělo magickou váhu, zvuk svou pravdivost, krásu a ryzost, hlas účinek pravdy? Vrátí se ještě někdy doba podobná té, kdy Muž, toulající se po krátký čas kolem Genezaretského jezera, nám důtklivě říkal Vaše řeč budiž ano-ano, ne-ne? Je zapsáno, že Jeho slovo mělo tu sílu, ten účinek, že když - byť mírně a tiše - řekl: Vstaň a choď, nebylo možno neposlechnout, nebylo možno nevstát…

Na počátku všech věcí prý bylo Slovo, vyslovené Bohem: je v tom významný jinotaj. Žel, bohužel, ano, témuž Bohu žel - na konci všech věcí bude zřejmě zase slovo - slovo, pokažené, znehodnocené člověkem. Kéž bych byl jen zbytečným pesimistou, soudím-li, že se ta doba - dokonce za potlesku publika - blíží…

na hlavní stranu

Haiku Ladislava Ruska

Ladislav Rusek o víře