Předmluva

ke knize A. P. Tycha

Tak mnoho cest

Poslední sčítání lidu podle zatím dostupných údajů ukazuje hluboký úpadek tradičního náboženského života v českých zemích. Křesťanské církve ztratily za posledních deset let statisíce lidí. Seriózní výzkumy přitom ukazují, že ubývá mezi naším obyvatelstvem ateistů a že pomalu leč vytrvale stoupá počet lidí, kteří se pokládají za duchovně žijící. Co to je za divný paradox? Není to snad tak, že může být pravdivé jen jedno nebo druhé? Odpověď je celkem prostá. Náboženský život spjatý se zavedenými, staletími potvrzenými náboženskými organizacemi je nahrazován čímsi, co bychom mohli nazvat novou nebo alternativní spiritualitou.

Tam a zpět aneb  Pomůcky cestovatele – Jiří Komár Jurečka, 2001

Křesťanství není mrtvé. Žije a místy i ožívá spíše v neformálních hnutích a skupinách, v malých nezkompromitovaných církvích. Ale není už zdaleka samo. Spolu se staletým společníkem na cestách dějinami, jímž je judaismus, dnes křesťany doprovázejí u nás čeští muslimové, hinduisté (např. Kršnovi přátelé, jógini různých škol), buddhisté (théravádoví, zenoví, tibetského zaměření), ba i taoisté a obnovitelé archaických kultů a městští šamani. A jsou další a mnozí, kteří se nespokojí s ničím z této nabídky. Mísí prvky, o nichž se nám ostatním zdá, že k sobě nepatří nebo tvoří zcela nové alternativy. Někomu tento „svět“ připomíná panoptikum. Ambice nových hledačů připadají některým z nás nebezpečné.

Nové náboženské (a v širším smyslu duchovní) směry působí mnoho zmatku nejen v hlavách obyčejných lidí, ale i publicistů a vědců. V jakém smyslu jsou nové? Vždyť je to někdy návrat k něčemu velmi starému. Je možné říci, že jsou staronové? Nebo že jsou nové v našem prostředí? Nebo je nový jen zájem o ně? Výraz „nová náboženská hnutí“ vlastně jen vyjadřuje rozpaky odborníků z něčeho neznámého, s čím si zatím nevědí rady. A u nás v českých zemích se někdy odpor komunistického režimu k náboženství přestěhoval do této nepřehledné, nejisté oblasti náboženství. Zavedené církve si v nové mocenské konstelaci vymohly toleranci, nové směry jsou nadále (i když mírněji) omezovány.

Výrazem „sekta“ označují někteří úředníci státu a církví v dojemné shodě se senzacechtivými povrchními žurnalisty prostě nepohodlná náboženská seskupení. Původní neutrální význam tohoto slova (oddělená skupina, případně skupina následovníků) je už zapomenut. Je to dnes nálepka. Chceme nějakou náboženskou menšinu vystavit podezírání, výsměchu, slovním i jiným útokům? Je to snadné. Budeme o ní často mluvit jako o sektě. Stačí, aby taková náboženská společnost byla malá, aby její nauky nebo obřady byly nezvyklé a hned to budou po nás mnozí opakovat. Některé menšiny už jsme se naučili tolerovat. Náboženské menšiny dokáží mocní našeho světa zatím vyřídit rychle a efektivně.

Neexistuje tedy sektářské nebezpečí? Nejsou snad všude kolem nás podezřelé náboženské nebo dokonce jen domněle náboženské skupiny, které zneužívají důvěry lidí, které námi chtějí manipulovat, které jsou samospasitelné, výlučné a nesnášenlivé? Pochopitelně, že tento smutný jev se na náboženské scéně vyskytuje. A bohužel častěji, než bychom doufali. Je ale naprosto podstatné, že se objevuje u malých, nových a nezvyklých stejně jako u velkých, tradičních a samozřejmě všemi uznávaných náboženských seskupení. Musíme-li už náboženské totalitářství pojmenovat jako sektářství, nesmíme tímto slovem šetřit z nějakých falešných ohledů. Buď musíme být opatrní s tímto nevlídným slovem u všech, nebo ho musíme přidělovat padni komu padni. Autoritativní, uzavřené a fundamentalistické směry rozkládají lidské nitro, trhají rodinné, přátelské a partnerské vztahy. Je proto třeba věnovat péči všem, které svou aktivitou ohrožují. Zvlášť je třeba stát na stráži vůči násilnému náboženskému extrémismu. Vražední a sebevražední fanatici se nevyskytují jen na Blízkém Východě. Svobodu, duševní a tělesné zdraví a životy lidí musíme před tímto rizikem chránit i v našem prostředí. Nesmíme ale rozhodně pod touto záminkou zpochybňovat lidská práva menších a relativně nových duchovně orientovaných skupin a musíme, ať se to komu líbí nebo ne, hájit jejich rovnost s těmi, které už si své místo na výsluní veřejné přízně vydobyly.

Novým variantám náboženství a nenáboženského duchovního života se u nás věnují různá pracoviště a uveřejňují se o nich práce zdejších i cizích autorů. Objevily se knihy a články vysoce odborného rázu a také spisy, které chtěly v této záležitosti pomoci běžnému člověku. Bohužel ale téměř všechny dostupné texty jsou zaujaté. Buď jsou propagační nebo polemické. Brožurek, v nichž samospasitelné skupiny či ambiciózní autoři představují své jediné a výlučné pravdy, je dost. Není třeba jejich počet zvyšovat. Tato náboženská nebo duchovní hnutí se o reklamu umí postarat. Jiné populární brožurky jsou zase krutě polemické. Každý, kdo vystoupí na náboženské scéně s něčím novým, je jim podezřelý. Pro nové náboženské směry nemají nic než posměch a podezírání. Jak se pohybovat mezi těmito krajnostmi?

Byla potřebná práce jako tato knížka. Její autor píše srozumitelně. Využívá svých někdejších žurnalistických zkušeností. Čtenář se zde setká s obraty, které zná z novin, rozhlasu a televize. Přitom však autor nezneužívá knihy pro reklamu nebo pro potírání nových náboženských proudů. Bylo by nepoctivé předstírat, že na každé stránce zachovává odstup. Snaží se být objektivní a nezaujatý. Z celého textu je zřejmý boj, který nad tímto problémem sváděl sám se sebou. Začal s dobrou vůlí, ale s mnoha předsudky. S pomocí přátel se rozhoduje poznávat z první ruky – všude, kde jen lze. Stále lépe rozlišuje spolehlivost svých zdrojů informací. Místo nejistých textů se začíná spoléhat na setkání s konkrétními živými lidmi, a to situaci proměňuje. Předsudky jsou postupně odkládány a rozvíjí se porozumění, tolerance, ba i ocenění a podpora. Nutno upozornit, že nebude zcela spokojen ten, kdo by si přál, aby tyto vnitřní procesy měl autor již za sebou, když sedá ke psaní. Ale někomu zase nebudou vadit rozpory v hodnocení nebo dílčí nejasnosti a ocení autorův poctivě vyjádřený dramatický vývoj.

A. P. Tycho nemůže říci, že je zcela nezaujatý. Nestaví se do pozice religionisty, který se o něco takového má aspoň snažit. Své osobní zaujetí ale nezatajuje. Přihlašuje se v knížce ke křesťanství. To ovšem neznamená, že by hodnotil jednotlivé směry současné alternativní spirituality podle jejich souhlasu nebo rozporu s křesťanskými dogmaty. Občas to připomene, ale zajímají ho spíše etické postoje nových skupin a jejich vedení, pokud je ovšem lze spolehlivě poznat a posoudit. Výslovně se uchází o roli rádce. Chce být k dispozici křesťanskému čtenáři jako průvodce labyrintem nových náboženských hnutí. Nechce nahrazovat jeho rozhodování, i když někdy trochu sklouzne do moralizování. Pokud zrovna nevodí čtenáře za ručičku, apeluje na jeho samostatnost a soudnost. Doporučuje odstup od samozvaných autorit.

Co to je vlastně za křesťanství, které se ohlašuje z Tychova vyprávění o nových náboženských hnutích? To je dobré si ujasnit hned na začátku, aby čtenář nežil v omylu. Po knížce může sáhnout někdo, kdo je v křesťanství zcela doma nebo dokonce pro ně nadšeně plane, tak jako čtenář, který je stejně nedůvěřivý k novým i zavedeným a tradičním směrům. Nutno s ulehčením uznat, že autorovo pojetí křesťanství není doktrinářské. Z jeho slov a vět netrčí trapná představa výlučnosti a samospasitelnosti jeho vlastní církve. Kdyby to tak bylo, byl by jako původce této příručky diskvalifikován. Znamenalo by to totiž, že by sektář volal: Chyťte sektáře! Křesťanství totiž dnes prožívají někteří jeho přívrženci stejně fundamentalisticky jako vyhlášení sektáři. Někteří křesťané jsou stejně nebo dokonce více nesnášenliví než údajní náboženští extremisté. Není to tak naštěstí vždy. I křesťan, ač je to pro někoho k nevíře, může být zvídavý, učenlivý, snášenlivý, ba i tvořivý. Náš autor patří k tomu druhu křesťanů, kteří se bez ohledu na dílčí církev, z níž pocházejí, snaží být k jinověrcům přinejmenším velkorysí. Pokoušejí se objevovat u druhých i jejich dobré vlastnosti.

Kniha, již možná právě otvíráte, určitě není encyklopedií, učebnicí, vědeckou rozpravou, závažným myslitelským dílem. Netváří se ani jako soubor meditací či filosofických esejů. Je však praktická a to jí slouží ke cti. Bere na sebe úkol být prostředníkem mezi badateli a širokými vrstvami čtenářů. S prvními se snaží si stále lépe porozumět a převzít od nich podněty a k druhým se cítí být blízko. Nemusí se jim teprve přibližovat. Autor dovede být srozumitelný skoro všem, i když někdy nechá ve čtenáři pocit, že jazyk by si zasloužil více pozornosti a péče.

Zdá se, že Tychova kniha obstojí vedle názorově rozmanitého, víceméně populárního čtvrtletníku Dingir věnovaného současné náboženské scéně a vedle přepestré palety publikací od náborových brožurek a inkvizitorských obžalob, přes závažné analýzy po lexikony a encyklopedie, ba až po beletrii věnovanou např. údajné psychické manipulaci ze strany zhoubných sekt. Knížka nevyvolává paniku, nevytváří obraz nepřítele, není výsměšná, pohrdavá, ale ani naivní. Má snahu stát za kýmkoli postiženým, ať je to údajný sektář proháněný fanatickými „protikultisty“ nebo mladý hledač, který sedl na lep (tradičním nebo novým) náboženským manipulátorům. Přeje si udržet autorský odstup a neztratit přirozenou lidskou účast na potížích, o něž tu jde. Je nedokonalá jako vše lidské, ale zřejmě díky jejímu přitažlivému tématu a pro autorův nekonvenční přístup na ni nebude padat prach…

Ivan O. Štampach, květen 2001

www.stampach.cz

 

Časoděj nabízí výhodný přímý zásilkový prodej.

Knihu TAK MNOHO CEST
můžete objednávat na adrese Časoděj se slevou.

Doporučená cena 197 Kč v knihkupectvích
je v přímém zásilkovém prodeji snížena na 167 Kč
(konečná cena včetně balného, poštovného a složenkového)

Kniha je brožovaná kniha s barevnou obálkou (matný lak),
na titulní straně je grafika Heleny Doležalové VELKÝ RITUÁL (1998):

Velký rituál - Helena Doležalová, 1998

Kniha má 312 stran se 40 řádky.

 

Zde je její obsah:

Pomůcky cestovatele (Jiří Komár Jurečka) 2
Předmluva (Ivan Odilo Štampach) 5
Pochopit (Luděk Jarkuliš) 9


část první
Preludium 10
I. Modlitba nebo meditace? 16

II. Modlitba jako cesta 18
III. Meditace je klíč k tajemství existence 25
Co vlastně je meditace? 26
O meditačních technikách 28
IV. Od meditace k mystice 34
V. Jsou to falešní proroci? 44
Mladá ufologie 45
Putující zvěstovatelé evangelia 50
Existují skuteční zasvěcenci? 50
Můžeme poznat skutečného gurua? 54
Zakladatelé „osobních církví“ 56
VI. Existují však výjimky… 61
VII. Stručně o Novém věku 66
Úvod do problematiky 66
Z historie New Age 68
Přichází věk Vodnáře 72
Základy učení Nové doby 74
Individuální duchovní cesty 76
Rozdíly mezi New Age a standardními náboženskými směry 77
Základní principy New Age – jak je chápou křesťané 79
Křesťanská reflexe 82
Navazující směry – novopohanství, čarodějnictví 87
Jak se na to dívám já 90
New Age kultura a trh 106
Široká náruč New Age… 111
VIII. Nový vítr od Východu 113
IX. Vzniká něco nového… 132
X. Zůstaňme ve svém duchovním světě 139


část druhá
Od anti-kultismu k pochopení a toleranci 145
Fanatismus nebo duchovní svoboda ? 146
„Vymývání mozků“ – mýtus nebo skutečnost? 149
Problémy s definicemi 151
Vyjasněme si základní pojmy 153
Jak jsme na tom u nás… 160
Kdo zkoumá a studuje sekty 162
Jak problémy řeší římskokatolická církev a evropské státy 167
Smutné konce 170
Je jich stále více 173
S růží a křížem 174
Na scéně jsou letniční 178
Nová Akropolis 183
Sekty a nová náboženská hnutí – známé i ty méně známé 184
Scientologická církev, Dianetika 185
Haré Krišna 197
Církev sjednocení 204
Rodina 215
Transcendentální meditace 219
Šrí Činmojova střediska 224
Křesťanská věda 230
Satanisté – Církev Satanova 232
Oshovo mezinárodní společenství 238
Sahádža Jóga 244
Cesta k blaženosti 247
Satja Saí Bába 248
Hnutí grálu 250
České specifikum a malé skupiny zvláštní orientace
Imanuelité – aneb Poselství grálu podruhé 254
Pražské společenství Kristovo 258
Pánova Cesta 261
Janova třída a jejich druhové 261
Aštarotovci 261
Několik slov závěrem… 264

příloha – O duchovní toleranci
Titanik (Nikola) 266
Náboženská svoboda je stále zatím jen idealistickým snem
(Jiří Voráček) 268
Nová náboženská hnutí – fenomén dnešní doby (Juraj Lajda) 271
O jiné víře (Artur Zatloukal) 275
Všichni kráčejí mojí cestou (Trilokátma dás) 278
Tolerance (Dan Agnew) 280
Smíření a uzdravení – ekumenické hnutí v postkomunistickém
–kontextu (překl. Roman Juriga) 284
Boží hra (Rony) 289
Moje cesta k Bohu – skrze svatou, všeobecnou, apoštolskou
církev, církev katolickou (Jaroslav Hut) 290
Právě (Merlinii) 294

Bibliografie 296
Jmenný rejstřík 301


Na tomto místě je pro důvěřivé čtenáře velmi důležité uvést další fakta:

S autorem knihy (plným jménem Aleš Přichystal, A. P. Tycho je jeho "umělecký" pseudonym ) se její vydavetel rozešel ve zlém.

Autor vědomě používá taktiku, kdy se nechá obklopit známými lidmi a využívá jejich jména a prestiže ve svém zájmu.

Neuškodí si uvědomit, jak vysoce sofistikovaně někteří lidé přemýšlejí, jak dlouho dopředu plánují.

Je to velmi důležité - zbavit se vlastní naivity, zbavit se představy, že vše je tak, jak je prezentováno.

Např. je vysoce pravděpodobné, že i Institut pro integraci ČR do EU, který A. Přichystal inicioval, a jehož správní rady je členem - více ZDE -, je pouze "zdánlivá" firma, jejíž účel je ve skutečnosti jiný. Jistě by stálo za to se dobře podívat na strukturu firmy, zda v ní náhodou nejsou kdysi tak dobře prověřené komunistické kádry, které dnes velmi racionálně i inteligentně převlékly kabát.

Ale pozor - nepaušalizovat, v Institutu může být i řada opravdu slušných (neinformovaných) lidí - image je přece důležité.

Zcela jistě se autor dobře vyzná v tom, jak působí "reprezentativní" vzhled www stránek a speciální jméno domény.

Velmi, ale velmi se mi zdá, že celý Institut je pouze fasáda (to neznamená, že nemůže některé věci dělat dobře) a slouží k jinému účelu.

I proto mám silný pocit, že prvotním účelem knihy Tak mnoho cest nebylo rozšiřovat duchovního poznání, ale především "etablování" jejího autora mezi spisovatele duchovní literatury, aby tak mohl dál posilovat svůj politický vliv...

Neškodí vědět, že autor studoval vojenskou školu v Bratislavě, chtěl se stát "generálem" a udělat puč zevnitř... (ověřeno).

(Michal Rusek a Aleš Přichystal spolu navštěvovali v letech 1979 až 1983 gymnázium v moravském Šternberku.)

M. Rusek, 7. dubna 2004

 

Úvodní strana