|
|
Srdce
člověka někdy připomíná –
foto Astrapix
430,
cca 10 cm, přírodní koupaliště |
Z
Evropy vycházely po celá staletí armády dobývající ať již silou zbraní, nebo
silou, která je ještě mocnější a tvrdší nežli železo: silou rozumové argumentace.
Nebuďme zmateni: politika současných Spojených států amerických vzešla z Evropy
a v Evropě je pevně zakotvena. Důkazem toho je, že se s politikou dnešních
evropských států neustále poměřuje.
Mluvme o hodnotách, které provázejí evropskou kulturu od dávných časů. Než naše kraje navštívily myšlenkové proudy z Jihu a Východu, bylo tady především hrdinství člověka vítězícího nad nepřáteli: přírodou a jejím tajemstvím, a pak těmi „druhými“, kteří se ukázali být slabšími. Všechny city a hodnoty jako láska, přátelství či víra byly doplňkem heroického vzepětí západního člověka. I nemoc a smrt tu byly proto, abychom nad nimi mohli zvítězit. Bylo to přirozené a je to tak přirozené pro člověka, který se vyvíjí k uvědomění si odlišnosti vůči ostatnímu světu, který se potřebuje vymezit jakožto příslušník druhu, rasy, národnosti, rodu a duchovního řádu. Odpovědi na otázku „Kdo jsem“ však vyžadují nejenom válku, nejenom zápas vnější či vnitřní, při němž se jedna strana postaví vlevo a druhá vpravo – toto třídění je potřebné, není však samoúčelné. Další vývoj si vyžaduje spojování, smiřování, využití sil, které jsme nashromáždili, pro cíle, jež jsme si uvědomili. A tyto cíle jsou někdy vyšší, než si dokážeme představit. Ačkoli mnohdy nejsme schopni je plně uvidět, můžeme je cítit.
Cítíme, že ke své další existenci potřebujeme právě ty, které jsme se v minulosti snažili potlačit či uvrhnout do otroctví, a právě tak oni potřebují nás: jsou součástí naší existence a my jsme součástí jejich bytí, jelikož všichni vytváříme jeden organismus, kterým je Země. Válka proti nim by znamenala válku proti nám samotným, uvrhla by nás zpět do minulosti. Od nás se žádá, abychom přestali být dobyvateli, abychom zanechali starých způsobů rozdělování, vydělování a vymezování, a jako svobodní lidé začali navazovat svobodné vztahy, v nichž nebude donucení a nesvobody, plynoucí ze strachu.
Ten, kdo vede dobyvačnou válku, má především strach, že ještě není plně sám sebou: není vládcem, není králem, není dostatečně nasycen z plodů své země, aby v ní mohl přebývat v klidu a míru. Mír vyžaduje sílu..., která smiřuje protiklady a zároveň respektuje jejich odlišnost. Je proto také silou, která působí svou přirozenou autoritou, nikoli donucovacími prostředky.
Současné konflikty na Blízkém a Středním Východě i v Africe jsme zaseli jako dobyvatelé. Nemůžeme se proto divit, že nás postihují, že se nás dotýkají. Bylo by také pošetilé tvrdit, že je vyřeší stejná síla, která je způsobila.
Rozvíjení síly, která je schopna zjednat mír, vyžaduje vůli. V první řadě je to vůle zanechat starých modelů chování a prostě začít jednat jinak. První reakcí na útok je hněv, snaha bránit se stejnou, ne-li větší silou, přemoci nepřítele. Kdo je však tento nepřítel, který na nás útočí? Nedopadá na nás nakonec jen pozdní obranná reakce napadeného na náš předchozí útok? Oba pak jednáme stejně, útok střídá útok, obrana obranu, až nakonec jeden z nás padne. Nebyl však na světě sám. Měl rodinu, děti, přátele, stejně jako my. A protože jsou stejní, i oni se zvednou k dalšímu útoku, k další obraně. A tak stále dokola.
Hněv a lítost nad oběťmi jsou velké emoce. Mobilizují obrovské ničivé síly. Jedinou silou, která je může spoutat, je lidská vůle, vědomé chtění proměnit tyto síly v síly smíření a odpuštění. Je to největší oběť, kterou člověk může ve svém životě přinést. Je to, jako by se vzdal života, jako by si sám vyrval srdce z těla. Jako by po něm nic nezůstalo, jen popel.
Potom se však objeví prostor, velký prostor, který jsme svým činem umožnili. Je to kus nové země, kterou věnujeme těm, s nimiž jsme uzavřeli mír. Spojováním těchto nových území vzniká svět, který byl doposud svinut v našich srdcích a nyní se pomalu rozvíjí směrem ven. Je to ten pravý životní prostor, v němž má své místo každý člověk, a nebude si ho muset dobývat ostrými lokty. Tento životní prostor potřebují jak Evropané a Američané, tak Arabové či Afričané. Tuto zemi nebude moci nikdo přehradit plotem z ostnatého drátu, patří totiž všem, kteří v sobě živí sílu zjednávat mír.
Naším prvořadým úkolem je tedy vytvářet tento prostor a nové vztahy, nezatížené starým dědictvím. Staré dědictví v lidských vztazích znamená válku, teror, donucování, pýchu a povýšenost, které na druhé straně budí strach, pomstu, ponížení a neúctu k životu.
Základna
pro jakýkoli druh terorizmu je skrytá v pojmu „terror“, čili strach, hrůza
a zděšení.
Nebudeme-li vzbuzovat strach, nebudeme zastrašováni.
Nebudeme-li zdrojem hrůzy, nebude nám vyhrožováno.
Člověk, který v nitru chová myšlenky na mír a smíření, nebude zdrojem zděšení. Nebude konat skutky, nahánějící hrůzu. Bude vzbuzovat důvěru, vytvářet přátelské a láskyplné vztahy s těmi, kteří jeho lásku potřebují: s těmi, kteří mají strach již proto, že k nim přistoupí jiný člověk, neboť doposud nepoznali, že člověk může svou rukou nejenom udeřit, ale i pohladit.
Náš svět potřebuje kromě péče o chudé a nemocné především milující rodiče a učitele, kteří by do dětských duší zasévaly důvěru, nikoli strach a nenávist. Rodiče a učitele, jež by v Palestině své děti naučili, jak se sázejí stromy, rozrývá země k setí obilí, a vzpomněli při tom na to, že voda, která zvlažuje jejich zemi, je jedna; rodiče a učitele, jež by se v Evropě a Americe upamatovali na ztracenou víru v možnost žít s přírodou a ostatními lidmi v míru; rodiče a učitele, jež by děti v Africe, na Středním či Dalekém Východě naučili, co znamená darovat a zachovat život.
Kouřové signály válečníků jsou tu pro nás, abychom si uvědomili, že je čas myslet a konat jinak.
Mária Schwingerová (maria zavinac casodej.cz ), v Samotiškách dne 24. března 2004
 |
Triumf
strachu - válka USA proti Iráku
–Michael Lerner –
jaro 2003
(Triumph of Fear – The U.S. War Against Iraq,
Tikkun Magazine, březen-duben/2003, Berkeley, CA, www.tikkun.org)
Lerner, názorově orientován na neo-liberální judaismus neboli židovský „New age“, svými postoji již dlouho vzbuzuje nevoli u většiny zastánců proamerické a proizraelské politiky. V úvodu článku rekapituluje všechny nám známé „důvody války“ (ropa, Bushova snaha o znovuzvolení ve volbách, úsilí o globální hegemonii USA atd.), která však kromě jiného vznikla proto, že Bushova administrativa využívá následky syndromu 11. září, neboť strach oslepuje i paměť, vzpomínky Američanů na válku ve Vietnamu. Způsobuje odcizení, izolaci v pocitu ohrožení „jinými“ a podporuje cynický realismus, díky němuž vítězí egoistická a narcistní ideologie.
„Američané žijí ve stavu strachu, a tento strach byl využit militaristy a politickými oportunisty, kteří v podstatě slušné lidi vedou k závěru, že mohou být bezpeční jen tehdy, když zničí jiné...“
„Tento strach však má hlubší kořeny než v syndromu 11. září. Abychom ho pochopili, musíme se podívat, jak působí ve všedním životě lidí. Pochopíme pak hlavní klam, který podmiňuje veškerý strach: domněnku, že všichni jsme od sebe oddělení, a že lze dosáhnout individuálního blahobytu, aniž by se měli dobře i ostatní obyvatelé této planety.“ (více)
Podzimní
sny – 7. listopad 2002
Politika
velmocí snad již nikoho nepřekvapuje. Zvykli jsme si. Naučili jsme se přijímat
rozhodnutí "větších a povolanějších", týkající se osudů malých národů
a států, k nimž se někdy počítáme, neboť i nás občas zasáhne heslo "o
nás bez nás". Když oni jsou oni a my jsme bez sebe, náhle bezradní, bez
uvědomění, bez Husa, Komenského, čili bez otce, a bez matky, neboť bez tradice,
která by v nás mohla vzbudit aspoň náznak obranné reakce: i blaničtí rytíři
jsou "oni". Na tento pocit bezmoci, pokud jsme jej někdy prožili,
nelze zapomenout. Jeho chuť je všudypřítomná a dokáže se připomínat v těch
nejnevhodnějších chvílích, tehdy, kdy se cítíme být svobodni, volní, kdy se
nám daří, jsme zdraví a silní "jedinci", právě tehdy, kdy nás nezajímá
žádná příslušnost k celku, neboť jsme občany svého světa a vesmíru. (více)
Vážený
pane prezidente,
– 10. říjen 2002
světové politice právě vévodí spor s Irákem. Jeho skutečné
příčiny si různí lidé vysvětlují různě.
Rádi bychom žili ve světě, jenž by nebyl rozdělen na nepřátelské tábory a
kde by představitelé jednotlivých států či národů měli vnitřní i vnější důvěru
a zároveň měli smysl pro potřeby svých sousedů či politických partnerů. Rádi
bychom věřili, že spějeme k této rovnováze, že k ní nějak přispívá snaha lidí
o poznání sebe sama… (více
v angličtině)
Věže, – 12. září 2001
Lze různě vykládat souvislosti, různě lze vykládat příčiny.
Modernější věda (viz např. Brian Greene: Elegantní vesmír) nám naznačuje, že právě způsob, jakým se díváme na svět, je mnohem podstatnější, než si možná uvědomujeme. Neštěstí v USA, za které zaplatilo mnoho lidí svým životem, nás znovu postavilo tváří v tvář neúprosné realitě. Ukazuje se, že ani obrovský ekonomický potenciál nejvyspělejších zemí není schopen skrze vyspělou a moderní armádu zajistit bezpečí obyvatelstva – když jiní lidé mají sílu a odvahu vzít sami sobě to nejcennější – svůj život.
Diskuse, jež v přímých přenosech stále dokola rozebírají zhroucení newyorské dominanty, nešetří slovy „brutální“, „nelidský“, „ohavný“ atd... Nelze samozřejmě v žádném případě obhajovat takovýto způsob boje, lze se však snažit o pochopení příčin, jež k němu vedou. (více)
Jednoho
dne, na ulici, ve městě -
Ebra, 1999
Všude
potkávám své věřitele, zvláštní druh lidí, jenž mne činí zvláštním druhem
dlužníka: již nevíme, co jsme půjčili, co nám máš vrátit, ale věříme ti, i
kdyby to bylo naopak, i kdyby to byly naše vlastní dluhy. Prostě to všechno
chceme zpátky, protože se chceme dostat tam, kde jsme byli předtím
– před tebou, před sebou, někam, kde si již nemáme co zazlívat,
kde jsme nic zlého neučinili, jelikož jsme nic nečinili, jelikož jsme ani
nebyli. (více)