Prohlášení Jana Pavla II. k deklaraci Domines Iesus

Naďa Witzanyová

5.10. 2000

Mezi skončením dnešní mše s kanonizační ceremonií a před modlitbou angelus Jan Pavel II. podpořil nedávno vydanou deklaraci Dominus Iesus. "Deklarace Dominus Iesus v době po II. vatikánském koncilu ukazuje, že to neznamená odepření spásy nekřesťanům, ale že nejvyšším zdrojem spásy je Kristus, ve kterém je obnovena jednota mezi Bohem a člověkem," uvedl papež.

"Na vrcholu Jubilejního roku jsem si deklarací Dominus Iesus - Ježíš je Pán - kterou jsem zvláštním způsobem schválil, přál pozvat všechny křesťany k obnovení věrnosti Kristu v radosti víry, aby mohli jednomyslně svědčit o tom, že On je i dnes i zítra "Cesta, Pravda a Život." Naše vyznání Krista jako Jediného Syna, skrze kterého můžeme vidět tvář Otce, není arogancí, která by pohrdala ostatními náboženstvími, je spíš radostným uznáním, že Kristus se nám zjevil bez jakékoli zásluhy z naší strany. A On nás současně zavázal k tomu, abychom předávali to, co jsme dostali, abychom sdělovali to, co nám bylo dáno, aby tak dar Pravdy a Lásky, kterým Bůh je, mohl patřit všem lidem.

"Spolu s apoštolem Petrem vyznáváme, že "není spásy v žádném jiném jméně. Deklarace Dominus Iesus v době po II. vatikánském koncilu ukazuje, že to neznamená odepření spásy nekřesťanům, ale že nejvyšším zdrojem spásy je Kristus, ve kterém je obnovena jednota mezi Bohem a člověkem. Bůh osvětluje každého člověka způsobem odpovídajícím jeho vnitřnímu uspořádání a jeho okolí a dává mu spásonosnou milost cestami, které zná jen On. Dokument vysvětluje základní křesťanské prvky, které nezabraňují dialogu, ale upozorňují na jeho základy, protože dialog bez základu by byl odsouzen k degeneraci do prázdného slovíčkaření.

"Totéž je pravda pro ekumenickou otázku. Jestliže dokument, spolu s II. vatikánským koncilem prohlašuje, že "jediná Kristova církev přetrvává v katolické církvi", neznamená to nedostatek ohleduplnosti vůči ostatním církvím a církevním komunitám. Toto přesvědčení je provázené vědomím, že to není lidská zásluha, ale znamení Božské věrnosti, která je silnější, než lidské slabosti a hříchy, které slavnostně vyznáváme na začátku postní doby. Katolická církev trpí - jak říká dokument- protože některé opravdové církve a církevní komunity, jejichž život obsahuje vzácné prvky spásy, jsou od ní oddělené.

"Dokument tak znovu vyjadřuje stejné ekumenické nadšení, které je v srdci mé encykliky Ut Unum Sint. Je mojí nadějí, že tato deklarace, která je pro mě tak důležitá může, po tolika chybných výkladech, převzít svou funkci osvětlení a otevřenosti. Kéž nám Maria, které nás Pán na kříži svěřil jako matce, pomáhá společně růst ve víře v Krista, vykupitele všech lidí, v naději na spásu, nabízenou Kristem každému a v lásce, která je znamením Božích dětí."

Autorka pracuje na Tiskovém středisku České Biskupské Konference

Praha (ATS)

 

http://www.starokatolici.cz/texty/JPII-a%20Dominus%20Iesus.htm

---

Vatikán zveřejnil v úterý 5. 9. deklaraci
Kongregace pro nauku víry Dominus Iesus (Pán Ježíš)

Tato deklarace shrnuje dosavadní učení katolické církve o jedinečnosti spásy v Ježíši Kristu a skrze církev.

Deklarace nepřináší zásadní posun v katolické teologii, pouze opakuje a shrnuje dosavadní učení církve o tomto bodu. Katolíky je chápána jako projev učitelského úřadu katolické církve, který s konečnou platností předkládá učení církve v ní obsažené.

V deklaraci se uvádí, že “existuje jediná církev Kristova, která žije v katolické církvi spravované nástupcem svatého Petra ve společenství s biskupy”. Z tohoto důvodu katolíci nepovažují “církevní společenství, která neuchovala platný biskupský úřad a úplnou podstatu eucharistického tajemství” za církve ve vlastním slova smyslu, protože “pouze ty církve jsou pravými dílčími církvemi, které jsou spojeny s katolickou církví těsnými pouty, jako jsou apoštolská posloupnost a platná eucharistie”.

Nad deklarací vyjádřila lítost Světová rada církví, která by spíše uvítala “společné a důvěryhodné křesťanské poselství” pro svět. Podle reverenda Toma Besta, pověřeného otázkami víry, by bylo tragédií, kdyby svědectví (křesťanství) ve vztahu ke zraněnému světu bylo zatemněno dialogem církví o jejich autoritě či o jejich statusu, ať už jsou jakkoli důležité.

Pozorovatelé se domnívají, že deklarace je důkazem sílícího vlivu konzervativních struktur uvnitř katolické církve a odporuje duchu II. Vatikánského koncilu, který nezpochybnil identitu protestantských denominací.

Plný text deklarace je ve světových jazycích k dispozici na oficiálních internetovských stránkách Vatikánu www.vatican.va

(Bedřich Jetelina)

Najdete na adrese: http://www.casd.cz/zpravy/index.html

---

Forum: About that 'Dominus Iesus'

Ann Rodgers-Melnick offers context for the recent Vatican declaration that raised Protestant and Orthodox eyebrows

Sunday, September 17, 2000

 

Recently, the Vatican ignited an ecumenical uproar with "Dominus Iesus," a declaration on salvation through Christ alone that contained an awkwardly written passage on Orthodox and Protestant churches. Its language was so obscure that the press corps, and many Protestants, misinterpreted it to mean that only Catholics would go to heaven. It did claim that the Catholic Church is the best church, but most churches think that of themselves.

I exercised a bit of backhanded consolation by sending a Catholic friend an e-mail titled, "What my church says about your church."

It contained The Thirty-Nine Articles of Religion, the foundational doctrinal statement of the Church of England. The articles have all the ecumenical tact of a hand grenade lobbed at St. Peter's.

"[T]he Church of Rome hath erred, not only in their living and manner of ceremonies, but also in matters of faith," says Article 19. Article 22 proclaims, "The Romish doctrine concerning Purgatory, pardons, worshipping and adoration, as well of images as of reliques, and also invocation of saints, is a fond thing vainly invented, and grounded upon no warrenty of scripture, but rather repugnant to the word of God."

Although not binding on Episcopalians, these articles are in our Book of Common Prayer. In the Church of England, every candidate for ordination must affirm The Thirty-Nine Articles.

When it comes to saying, "My church is better than your church," Catholics tend to say it more politely than many others do.

In "Dominus Iesus," the much-criticized line about "defects" in Protestant churches was actually a quotation from the Vatican II Decree on Ecumenism. In 1965, it was hailed as progressive:

"Therefore, these separated churches and communities as such, though we believe they suffer from defects, have by no means been deprived of significance and importance in the mystery of salvation. For the spirit of Christ has not refrained from using them as means of salvation which derive their efficacy from the very fullness of grace and truth entrusted to the Catholic Church."

The theologians who drafted "Dominus Iesus" could have avoided Protestant outrage by citing John Paul's own interpretation of that passage in his 1995 encyclical "Ut Unum Sint." He made it clear that Protestants are not saved by the Catholic Church per se, but by the one, holy church of Christ that Jesus founded.

"To the extent that these elements [of sanctification and truth] are found in other Christian communities, the one Church of Christ is effectively present in them. For this reason the Second Vatican Council speaks of a certain, though imperfect communion" between Protestant traditions and the Catholic Church, John Paul wrote.

So why didn't "Dominus Iesus" cite "Ut Unum Sint"?

One theory holds that the Congregation for the Doctrine of the Faith is run by those who believe that John Paul is too friendly to non-Catholics. Hardliners are allegedly exploiting his frailty to get his endorsement on statements that fall short of his own ideals. This is alleged to set the stage for a more conservative pope.

Such a plot would seem doomed to backfire. The cardinals who will vote in the next conclave had to spend last week assuring their Protestant neighbors that the pope had not consigned them to hell. Few cardinals relish the thought of a papacy filled with such incidents.

Another theory is that the Congregation for the Doctrine of the Faith is run by doctrinal wonks, whose sole focus is to keep Catholic theologians Catholic. They don't think it's their job to worry about Protestant opinion. They leave that to the Pontifical Council for the Promotion of Christian Unity.

Perhaps they should read further in the same Decree on Ecumenism that they cited in "Dominus Iesus." It says: "The way and method in which the Catholic faith is expressed should never become an obstacle to dialogue with our brethren. . . . [T]he Catholic faith must be explained . . . in such terms as our separated brethren can also really understand."

In a remarkable passage of "Ut Unum Sint," John Paul invited Orthodox and Protestants to propose ways to exercise the papal office so it would be helpful to them. As Bishop Donald McCoid of the Southwestern Pennsylvania Synod of the Evangelical Lutheran Church in America suggested, perhaps Protestant and Orthodox representatives should be allowed to critique proposed papal statements about their churches.

The passage on Protestants may have been clumsily crafted because it is little more than a passing reference in a document about whether non-Christians need to be evangelized. It's Buddhists, not Baptists, whose salvation is questioned in "Dominus Iesus."

Catholicism actually views non-Christian faiths in a relatively positive light. Many conservative Protestants teach that - apart from Judaism - non-Christian religions are demonic. Catholicism, however, views faiths such as Buddhism and Islam as reflections of a sincere search for God.

In a passage quoted in "Dominus Iesus," the Vatican II declaration Nostra Aetate stated, "The Catholic Church rejects nothing of what is true and holy in these religions. She has a high regard for the manner of life and conduct, the precepts and teachings, which although differing in many ways from her own teaching, nonetheless often reflect a ray of that truth which enlightens all men."

"Dominus Iesus" was addressed to some Asian theologians who the pope believes have taken that idea too far. They argue that Hindus will encounter Christ through Hinduism. "Dominus Iesus" says that, while such an encounter is possible, it is not the norm.

Among Christians, it was the Lutherans - who have made tremendous ecumenical progress during John Paul's pontificate - who expressed the most frustration over "Dominus Iesus."

"We are disappointed that 35 years of ecumenical dialogue between Roman Catholics and Lutherans seem not to have been considered in the formulation of the letter and documents issues by the Congregation for the Doctrine of the Faith. The impact of these statements is more painful because they reflect a different spirit than that which we encounter in many other Lutheran-Roman Catholic relationships," said Ishmael Noko, general secretary of the Lutheran World Federation.

Metropolitan Maximos of the Greek Orthodox Diocese of Pittsburgh, analyzed "Dominus Iesus" from an Orthodox point of view, and declared its understanding of faith "defective." The faith of the Apostle Peter cannot be reduced to the faith of his successors in Rome, he wrote.

"Every faithful [Christian] is Peter, as much and as far as they profess the faith of Peter, that is, that 'Christ is the son of the living God,' " Maximos wrote.

Maximos wondered whether John Paul has become disheartened at the impasse in Catholic-Orthodox relations. In 1995, John Paul called for full communion between what he termed the two lungs of the church.

But his overtures met with hostility. Conservative Orthodox theologians rejected the term "sister churches," on which the Vatican's Congregation for the Doctrine of the Faith also issued a cautionary note in late June.

July's meeting of the international Catholic-Orthodox dialogue was so rancorous that Maximos and Catholic Archbishop Rembert Weakland of Milwaukee were banned from giving a planned talk on the good relationship between Catholic and Orthodox Christians in the United States, Maximos said.

Perhaps, Maximos suggested, John Paul has become too discouraged to fight the Vatican bureaucracy on behalf of other churches.

"We got discouraged as well," Maximos said of his own and Weakland's response to the meeting.

"It takes forever to accomplish a few positive steps in the right direction, and then everything is destroyed with so much ease."

Nalezli jsme na adrese:

www.post-gazette.com/forum/20000917edrodgers9.asp

---

 

In Reply to: The document from the Vatican that is causing such a stir..... posted by Robin on September 06, 2000 at 22:26:43:

Frankly, I find it amazing (but not at all surprising) that anyone should find Dominus Iesus controversial or that it should "cause a stir." But distortions of it in the secular media seem to be largely responsible for this.

For example, the Sept. 5 Washington Post carried a story on it titled "Vatican Claims Monopoly on Salvation", by a reporter whom the Post seems to have assigned to the "Vatican beat" but who, based on his other stories, seems totally ignorant about Catholicism. As per usual, Post reporters couch everything in political terms. For example, the Post article says,

"Issued after two years of study and timed to coincide with the millennial celebration of Jesus's birth, the document effectively delineates the boundaries of the Vatican's forbearance of other faiths.

As such, it reflects age-old Vatican anxieties about the dilution of Catholic authority, which Church officials maintain comes directly from God through the pope. It also may grow from a heightened concern by Church officials that Catholicism must remain competitive with Islam and other expanding faiths, particularly in East Asia and other battlegrounds for religious adherence in the developing world."

To the Post, everything is about influence, power plays , and competition. The Post reporter completely missed the point of DI, which was theological, not political: It was about salvation and spirituality, not about being "competitive" or about "anxieties" over "losing influence" to "other expanding faiths." As the Post reporter completely overlooks, God the Holy Spirit --not the Church hierarchy, not even the Pope-- oversees and determines the Church's growth. Moreover, Christianity in general, and Catholicism in particular, is completely unique. Thus the Christian Gospel has no competition.

Following is the reply I sent to the Post:

It really would help matters if, when summarizing or paraphrasing the contents of an official document released by the Vatican (or for that matter, any organization), the Post would use a reporter who was at least half-way competent in understanding the document he or she is writing about.

For example, in his Sept. 5 article on the message of "Dominus Iesus," the Vatican's just-released statement explaining the Catholic Church's position on salvation, reporter R. Jeffrey Smith claims the following:

"The Vatican document asserts that 'equality . . . refers to the equal personal dignity of the parties in dialogue, not the doctrinal content' underlining their religions. Without citing particular alternative religions, it describes others as inherently inferior, because they depend on 'superstitions or other errors [that] constitute an obstacle to salvation.'..."

Sorry, but nowhere in the Vatican web site's official English version of "Dominus Iesus" --22 pages if one counts the 6 pages of 102 footnotes, most of which cite the Second Vatican Council-- does the phrase "inherently inferior," or any phrase like it, occur when it makes references to any non-Catholic religions.

The pertinent passage from the document reads as follows:

".....Certainly, the various religious traditions contain and offer religious elements which come from God, 85 and which are part of what "the Spirit brings about in human hearts and in the history of peoples, in cultures, and religions".86 Indeed, some prayers and rituals of the other religions may assume a role of preparation for the Gospel, in that they are occasions or pedagogical helps in which the human heart is prompted to be open to the action of God.87 One cannot attribute to these, however, a divine origin or an ex opere operato salvific efficacy, which is proper to the Christian sacraments.88 Furthermore, it cannot be overlooked that other rituals, insofar as they depend on superstitions or other errors (cf. 1 Cor 10:20-21), constitute an obstacle to salvation.89

22. With the coming of the Saviour Jesus Christ, God has willed that the Church founded by him be the instrument for the salvation of all humanity (cf. Acts 17:30-31).90 This truth of faith does not lessen the sincere respect which the Church has for the religions of the world, but at the same time, it rules out, in a radical way, that mentality of indifferentism "characterized by a religious relativism which leads to the belief that 'one religion is as good as another'".91 If it is true that the followers of other religions can receive divine grace, it is also certain that objectively speaking they are in a gravely deficient situation in comparison with those who, in the Church, have the fullness of the means of salvation.92 However, "all the children of the Church should nevertheless remember that their exalted condition results, not from their own merits, but from the grace of Christ. If they fail to respond in thought, word, and deed to that grace, not only shall they not be saved, but they shall be more severely judged".93 One understands then that, following the Lord's command (cf. Mt 28:19-20) and as a requirement of her love for all people, the Church "proclaims and is in duty bound to proclaim without fail, Christ who is the way, the truth, and the life (Jn 14:6). In him, in whom God reconciled all things to himself (cf. 2 Cor 5:18-19), men find the fullness of their religious life".94

Footnotes:

(85) These are the seeds of the divine Word (semina Verbi), which the Church recognizes with joy and respect (cf. Second Vatican Council, Decree Ad gentes, 11; Declaration Nostra aetate, 2).
(86) John Paul II, Encyclical Letter Redemptoris missio, 29.
(87) Cf. ibid.; Catechism of the Catholic Church, 843.
(88) Cf. Council of Trent, Decretum de sacramentis, can. 8, de sacramentis in genere: DS 1608.
(89) Cf. John Paul II, Encyclical Letter Redemptoris missio, 55.
(90) Cf. Second Vatican Council, Dogmatic Constitution Lumen gentium, 17; John Paul II, Encyclical Letter Redemptoris missio, 11.
(91) John Paul II, Encyclical Letter Redemptoris missio, 36.
(92) Cf. Pius XII, Encyclical Letter Mystici corporis: DS 3821.
(93) Second Vatican Council, Dogmatic Constitution Lumen gentium, 14.
(94) Second Vatican Council, Declaration Nostra aetate, 2.

As for some critics' apparent dismay that the Vatican does not subscribe to the view that all religions are "equal" in terms of "doctrinal content," so what? Why should they be? What religious group does not think that its doctrinal content is "better" or more "complete" or more efficacious than some other religious group's doctrinal content?

Hardly anyone in any religious group believes that the content of the doctrines of all religions are "equal," whether intellectually or spiritually, and regardless of their content: No thinking person would argue that the doctrines of --for instance-- the Branch Davidians or Heaven's Gate or the Thugees are equal in terms of their content to those of Judaism or Islam or Lutheranism or Hinduism.

Some folks, including reporter Smith and the Vatican's naysayers, seem to miss the entire point and purpose of ecumenism: To promote peace and cooperation between religious groups despite their doctrinal differences, not to pretend that those differences either don't exist or don't matter. The Catholic Church has never advocated religious indifferentism or religious syncretism, neither before nor since the Second Vatican Council. Nor, would one venture, does any other historic religious body.

But neither does "Dominus Iesus" contradict or "step back" from the teachings of the Second Vatican Council, especially on religious liberty and the inherent dignity of all people of all religions. In fact, "Dominus Iesus" actually reaffirms those teachings, as can be easily discerned from both the text of the document and all those footnotes to that Council's decrees and constitutions.

All anyone has to do is read it.

 

Původní text je na adrese:

www.catholic-convert.com/wwwboard/messages/13830.html

---

Jednota křesťanů a vztahy k nekřesťanským náboženstvím

Je třeba zde jasně rozlišit dvě různé oblasti. Na jedné straně je to jednota křesťanů, která se týká výhradně vztahů mezi katolíky a jinými křesťanskými náboženstvími: protestanty, anglikány, pravoslavnými. To je problém ekumenismu. A na druhé straně vztahy, které církev udržuje - nebo by měla udržovat - s nekřesťanskými náboženstvími.

První z těchto problémů koncil pojednal v dekretu o ekumenismu (Unitatis reintegratio), který byl přijat 2137 hlasy proti 10 a byl vyhlášen 21. listopadu 1964.

Smutné konstatování

Křesťané jsou, bohužel, rozděleni do několika církví: jsou to zejména katolíci, protestanté, anglikáni a pravoslavní křesťané. Koncil však připomíná, že "jedna jediná je církev založená Kristem Pánem (Dekret o ekumenismu, 1). Tato situace je nepřípustná a "poškozuje přesvatou záležitost hlásání evangelia všemu stvoření".

Koncilní Otcové se samozřejmě neomezili na toto smutné konstatování. Každého vyzývají, aby vyvinul úsilí a pokusil se překonat toto truchlivé a pohoršlivé rozdělení. Abychom to dokázali, vyzývá koncil věřící různých křesťanských vyznání, aby se setkávali, hovořili spolu a vysvětlovali si své postoje, aby si odpustili a objevovali navzájem svá bohatství a přitom si neustále připomínali to, co mají společné a co je podstatné: Krista a evangelium.

Nejde však o to, abychom se snažili uměle a naivně vymazat důležité rozdíly, které existují mezi různými křesťanskými vyznáními. Ale spíše, aniž bychom zamlžovali to, co nás rozděluje, se máme učit objevovat a uznávat v sobě navzájem bratry. Toto úsilí o jasný pohled je velmi důležité, protože "nic není tak cizí ekumenismu jako falešný irenismus, který poškozuje čistotu katolické nauky a zatemňuje její ryzí a jistý smysl" (Dekret o ekumenismu, 11).

Otevřené cesty

I když můžeme litovat, že pokrok směrem k jednotě není rychlejší, nemůžeme dnes popřít, že věřící různých křesťanských vyznání se lépe znají a uznávají se jako bratři ve víře. Stává se dokonce, že společně vyjadřují svou víru, čtou společně písmo, modlí se spolu, společně se angažují a vydávají svědectví. Ve jménu evangelia dobrovolně spolupracují na změně společnosti a v boji proti nespravedlnosti. A to proto, že přijali tentýž křest, že se odvolávají na tytéž události, při nichž byla založena církev: Velikonoce a Letnice.

Vztahy k nekřesťanským náboženstvím

O problémech vztahů k nekřesťanským náboženstvím pojednává koncil v prohlášení o církvi a nekřesťanských náboženstvích (Nostra aetate), které bylo přijato 2221 hlasem 88 a vyhlášeno bylo 28. října 1965.

V dějinách církve to bylo poprvé, kdy se koncil takto zabýval nekřesťanskými náboženstvími. Místo aby jiná náboženství tak jako v minulosti odsuzovali, přáli si koncilní Otcové nejprve vyzdvihnout to, co mají různá náboženství společné. Cílem nebylo zapomenout na rozdíly, ale spíše umožnit otevření skutečného dialogu mezi náboženstvími.

První encyklika Pavla VI. (Ecclesiam suam), která vyzývala k dialogu s nekřesťany, stejně jako jeho cesta do Bombaje a osobní setkání s duchovními vůdci velkých náboženství Indie, to všechno bylo velmi příznačné pro ducha otevřenosti, který vládl při projednávání tohoto prohlášení.

Duch velké otevřenosti

Koncil nejprve upřesňuje, že všichni lidé všech dob a všech zemí si kladou stejné otázky o smyslu a cíli života, o smyslu utrpení a smrti. Třebaže velmi různým způsobem a v nesmírně odlišném kulturním prostředí, všichni se snaží zjistit, odkud pochází lidský život a kam směřuje. Všichni se snaží objasnit smysl své vlastní existence.

Starobylé a bohaté kultury spojené s hinduismem a buddhismem jsou prostoupeny hledáním nejvyššího tajemství Boha. V těchto náboženstvích lidé poznávají úzkost a nedostatečnost pozemského života a snaží se dosáhnout Boha jinými cestami než my.

Také muslimové hledají Boha jinými cestami než křesťané. Přesto má křesťanství s tímto náboženstvím něco společného: Abraháma, který je uznáván jako společný praotec, Ježíše, jehož muslimové uctívají jako proroka, a Marii, které vzdávají nekonečnou úctu.

Postoj křesťana

Pro katolíka z toho vyplývají praktické závěry: má začít tím, že uzná, co je v jiných náboženstvích dobré. Nejde o to, aby se katolík vzdal své vlastní identity, ale spíše aby se v pozitivním duchu snažil lépe poznat a chápat jiná náboženství, aby v nich rozpoznal paprsky světla vycházejícího z Krista, světla, jehož plnost je mu dána v jeho vlastním náboženství: "Katolická církev nezavrhuje nic z toho, co v těchto náboženstvích je pravého a svatého.

Chová upřímnou úctu k onomu způsobu života a jednání, k oněm přikázáním a naukám, které i když se v mnohém liší od toho, co ona sama věří a učí, přece nezřídka obsahují paprsek oné Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Hlásá však a musí ustavičně hlásat Krista, který je `cesta, pravda a život' (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života, a v němž se Bůh usmířil se všemi věcmi" (Nostra aetate, 2).

Kromě toho, když křesťan bude lépe znát jiná náboženství a bude mít v úctě jejich hodnoty, objeví bohatství a specifičnosti svého vlastního náboženství. Když se bude moudře, s úctou a láskou snažit o spolupráci a dialog s těmi, kdo vyznávají jiná náboženství, tím bude schopnější podávat svým životem autentické svědectví o své vlastní víře.

"Bohem milovaný" národ

Pouta mezi křesťanskými náboženstvími a náboženstvím židovským jsou úzká úměrně k tomu, jak hluboce je křesťanství zakořeněno v židovství: "Církev Kristova totiž uznává, že počátky její víry a jejího vyvolení se nacházejí podle Božího tajemství spásy už u patriarchů, Mojžíše a proroků. Vyznává, že všichni věřící křesťané jsou Abrahámovými syny podle víry, že byli zahrnuti do Božího povolání tohoto patriarchy a že spásu církve tajemně předobrazuje odchod vyvoleného národa ze země poroby..." (Nostra aetate, 4). Ale nejsilnějším poutem, které ji spojuje s židovským lidem, je pro církev Ježíš, jenž žil a zemřel jako příslušník židovského národa.

Kvůli Ježíšově smrti jsme v církvi v minulých staletích příliš často souhlasili s tím, že židé mají být zavrženi. Prohlášení koncilu důrazně podtrhuje, že toto odsouzení židů je stejně mylné jako nespravedlivé. Dnes stejně jako včera není židovský národ Bohem odmítán, ale stále je Bohu "milý". V této perspektivě koncilní Otcové velmi litují všeho utrpení a strádání, které v průběhu staletí židy postihlo.

 

Text jsme převzali z adresy:

http://www.czechia.com/farnostbystrc/preklady/vatican2/vatican2_8.html

---

  Zpátky k tématu VÍRA