Veřejné finance vyžadují veřejnou kontrolu

- zjedneme si rychle ve veřejné "státní" sféře jednotný účetní on-line systém (21. ledna 2005)

Přestože každý z přibližně 10 milionů občanů ČR má k realitě jiný vztah (slyšeli jste třeba názor Egona Bondyho?), je zřejmé, že mnohé zájmy máme společné. Je proto s podivem, že místo plodného hledání styčných bodů, je mezi námi stále mnoho napětí, nezdravé rivality ba i otevřeného a zjevného nepřátelství. Velká část naší "malé" české společnosti bohužel ztratila ideály a snaží se pouze přežít.

Spravedlivá společnost
Toužíme po tom, abychom žili ve spravedlivé společnosti. Aby člověk, který pracuje a přemýšlí, mohl zabezpečit svoji rodinu a děti tak, aby neměl strach o svoji budoucnost. Zdá se, že i takovýto prostý základ existence je vysokou metou. Proměny na globalizovaném trhu snadno způsobí ztrátu zaměstnání a politici, kteří už dávno měli spojeným úsilím vytvořit účinné ochranné mechanizmy pro potřebné, jsou čím dál tím více zakleti vzájemným nepřátelstvím a neschopností poctivě pracovat pro obecné blaho.

Dešifrujme příčiny - pochopme současné nastavení ekonomiky
Základem ekonomiky moderních společností je oběh peněz. Pokud jsme ve společnosti, která svým technickým nastavením umožňuje plýtvání a neefektivitu, je zřejmé, že část lidí využije své obyčejné lidské sklony ve svůj prospěch a druhá část na "poziční" výhodu prvních bude muset (často velmi osobně a tragicky) doplácet. Pokud mluvím o "poziční" výhodě, mám na mysli častý případ, kdy jednotlivec rozhoduje o důležitých věcech (nejčastěji o penězích) především ve svůj osobní prospěch, nikoliv pro obecné blaho. Ostatně jistě cítíte, jak "pejorativně" toto sousloví dnes působí: Obecné blaho.
Je smutné, že např. česká média dávají tak malý mediální prostor obecně prospěšným organizacím, jako je např. Transparency International .

Kde má počátek koloběh peněz
V ideálním případě budou všechny částice společnosti - jednotliví lidé - vnímat koloběh peněz takto: Jednotlivec volí mezi užíváním svého času (rodina, zábava, koníčky, hobby, sport atd.) a prací, bez které by nemohl svůj čas aktivně naplňovat (velmi často, ne vždy). Stát zastupující svými konkrétními SLUŽBAMI abstraktní společnost sbírá od jednotlivců prostředky na jejich řádné zajištění. Tedy základní účel státu je zajišťovat občanům služby. Alespoň takto lze roli státu vnímat v ideálním případě. Vytvoří-li občan svou prací měřitelnou hodnotu, lidé ("společnost") se dohodli, že určitou její část MUSÍ každý povinně odevzdat státu. V současné době však chybí druhá polovina tohoto slova "MUSÍ", tedy povinnost státu. Stát - a každý jeho zaměstnanec - je povinen skládat každému občanovi (včetně "posledního" nezaměstnaného či bezdomovce) bez výmluv účty za každou činnost, na kterou daňový poplatník ukáže. Že se tak neděje je zřejmé. Stát je např. doposud majoritním vlastníkem Českého telecomu, přesto však ani Ministr pro informace Vladimír Mlynář nezná (!), jak vysoké jsou platy jeho (resp. našich) zaměstnanců - viz zde .Přece firma Český telecom není soukromá, ale doposud státní firma. Jak je možné, že nejenom běžný občan, ale ani ministr nesmí vědět, jak vysoké jsou platy de facto "státních" zaměstnanců? (Akcie firmy Český Telecom jsou z 51 % vlastněny státem.)

Každý kadeřník předloží řádně účet, vyžadujme totéž po všech službách státu
Celkové odvody v ČR se dnes pohybují okolo 50 % (daně a pojištění). Pokud by se zamezilo plýtvání, zcela jistě by mohly být o 10 až 15 % nižší. Odhady celkové míry mrhání státními prostředky se různí, nejčastěji se uvádějí čísla mezi 15 a neuvěřitelnými 40 %. Pokud budeme sledovat v TV diskuze o ekonomice, sledujme, zda z vysokých politiků bude mít někdo skutečnou vůli plýtvání zamezit. A ptáte-li, proč tomu doposud nikdo zamezit nedokázal, je odpověď naprosto prostá: Kapři si rybník nevypustí. Příliš mnoho politiků má příliš mnoho rodinných známých a přátel ve vysokých státních službách a formách (policie, školy, lékaři). Ve všech státem placených "firmách" pracuje často bez jakékoliv vnější kontroly starší "vrstva" zaměstnanců, která má "státní" peníze pod svojí osobní kontrolou. A přitom lze relativně rychle vytvořit jednotný účetní systém pro celou státní sféru tak, aby všechny (všechny!) položky byly souběžně (!) on-line viditelné na internetu.
Reagujme rychle na moderní technické možnosti, které teprve nyní dávají pojmu demokracie nový rozměr. Technika dnes takovéto řešení umožňuje, problémem je však neochota či nepochopení. Často také opravdová nechuť (strach?) odhalit před veřejností příjmy, jež jsou často nepřiměřeně vysoké. Jejich tvůrcem-plátcem je však občan, a tedy právě občan má právo přesně vědět, kolik svým zaměstnancům platí.
Bohužel je evidentní, že současný stav vyhovuje příliš velkému množství lidí, kteří mají tak vysoké konexe, že potřebný legislativní tlak nevznikne. Proč však tyto myšlenky rázně nepodpoří velká média a široká veřejnost, je pro mě záhadou. Žádný etický problém nevzniká: Pokud by snad měl kterýkoliv "státní" zaměstnanec pocit, že zveřejnění výše jeho platu nějak ohrožuje jeho existenci, jistě se může při své vysoké odbornosti a profesionalitě (přece právě proto má tak vysoký plat, který mu všichni méně schopní zavile závidí) rychle a dobrovolně přesunout ze státní do soukromé sféry a zde pracovat na volném a svobodném trhu práce.

Michal Rusek, Samotišky 20–22. ledna 2005