Virtuální světy

(boj o nezávislost)

Faktická poznámka: Zhroucení obou věží WTC způsobilo (a i nadále stále působí) velký posun v řešení mnoha problémů, na které dříve nebyla nálada, čas, vůle či energie. V dnešním světě umírají běžně statisíce i miliony lidí, takže je až s podivem, jak z hlediska počtu obětí malá až nepatrná tragédie způsobila dalekosáhlou změnu celosvětového vnímání přítomnosti. Mnoho lidí pociťuje strach a zdá se, že jedině ten častokrát nutí člověka vzdát se zábavy a poctivě hledat řešení vleklých problémů. Nebo opomíjených.

Když jsem několik hodin po zhroucení newyorských mrakodrapů napsal článek Věže, začal jsem takto:

Postmoderní doba nás upozornila na zvláštní druh svobody: Lze různě vykládat souvislosti, různě lze vykládat příčiny. Stále mám ten pocit, že skutečně nejde o jiný druh svobody, než o možnost shodnout se na přístupu a na výkladu světa, ve kterém žijeme.

Dohodněme se, že je dobré srovnávat svůj pocit z přítomnosti, z tohoto "právě".

Je dobré se shodnout nejen na vnímání přítomnosti, ale též hledat společný náhled na minulost. Myslím, že cesta vede skrze diskusi o minulosti a společné nacházení pochopení, kdo se bránil, kdo útočil, kdo okupoval a proč.

 

Lidské dějiny jsou dějinami boje o moc

Zdá se, že každá země, jež byla schopna předčit své okolí kulturně, ekonomicky a technicky, se snažila především vybudovat silnou armádu, aby mohla svoji "kulturu" šířit do okolních zemí. V moderní historii vznikaly kolonie - ty se stávaly pro své mateřské země zdrojem bohatství a geopolitického vlivu.

O posílení svého vlivu v Afghánistánu usilovala především Anglie:

První anglo-afghánská válka byla v letech 1838-1842. Na straně Anglie bojovalo asi 30 000 žoldáků. Angličané se nakonec museli stáhnout a ústup přežil pouze vojenský lékař.

Druhá anglo-afghánská válka byla v letech 1878-1880 a britsko-indická armáda měla tentokrát již 36 000 žoldáků. Angličané dali emírovi úplatek 600 000 rupií - za něj požadovali právo kontrolovat vnitřní i zahraniční afghánskou politiku. Kábul však povstal a nakonec byli Angličané donuceni odejít.

V roce 1885 byli Afghánci poraženi ruským vojskem u Pendže, severně od řeky Kušky.

Ottův slovník naučný z roku 1888 uvádí následující: Polobarbarský a nekřesťanský Afghánistán nejsa členem společnosti mezinárodní má důležitost spíše jako předmět mezinárodní politiky Ruska a Anglie, kterážto politika se v Afghánistánu kříží.

Anglie nenašla potřebné spojence a proto nemohla nijak reagovat. Rusko tedy získalo většinu sporného území, muselo však uznat převládající britský vliv v Afghánistánu.

Liberální emír Amánulláh (1919-1929) vyhlásil úplnou nezávislost Afghánistánu. Sovětská vláda uznala nezávislost Afghánistánu 27. března 1919. Aby si Afghánistán udržel nezávislost, snažil se emír získat přízeň Sovětů. To byla pro Anglii záminka k dalšímu boji.

Třetí anglo-afghánská válka začala 3. května 1919. Na straně Anglie bylo 340 000 vojáků s letadly, děly i tanky. Zpočátku hladký postup Angličanů byl nakonec zastaven povstáním paštunských kmenů v jejich týlu. 8. srpna 1919 byla podepsána mírová smlouva, v níž Velká Británie konečně uznala nezávislost Afghánistánu.

27. dubna 1978 byl svržen republikánský režim Muhammada Daúda marxistickými důstojníky. Pak vládli komunistické režimy Muhammada Tárakího a Háfizulláha Amína. Jejich ateistická politika vzbouřila rolníky, městská elita zase chtěla více občanské svobody.
V opozici proti vládě byl zbytek příslušníků domorodých kmenů, vesničané, nomádi, obchodníci, studenti, vojáci a v neposlední řadě islámský klérus. Válka tak měla dvě roviny - byla to obranná válka "džihád" proti pohanům na severu a pak národně osvobozenecký boj.

Rusové ve spolupráci s afghánskou armádou obsadili Kábul. Postupně však byla sovětská vojska napadána mudžahidy (v prosovětské terminologii dušmany neboli nepřáteli). Sověti zase častokrát srovnali v odvetě se zemí celé vesnice.

Tolik stručně k historii Afghánistánu (podle Lidových novin ze 13. 10. 2001).

A stále se mi vrací na mysl jediné: Ústa mluví, čím srdce přetéká. (Lukáš 6,45)

Mnoho se nyní mluví, mnoho se nyní přemýšlí o souvislostech - to je dobře. Lze říci, že každý vnímá svět svýma očima, skrze své předsudky, skrze svůj strach.

Budoucnost není nikým naplánovaná. Děje se skrze naše pocity - a především pocity mocných. Ti zase vnímají pocity z celé společnosti… Svět může být lepší. Nic tomu nebrání.

Michal Rusek, Samotišky, 15. října 2001