Rozhovor s veteránem třídních bojů v Iráku


Tajná válka

Americká válka proti Iráku už je v plném proudu

 

AMERICKÝ a britský útok na Irák už začal. Zatímco Blairova vláda nepřestává prohlašovat v parlamentu, že „nebylo přijato žádné konečné rozhodnutí“, Royal Air Force (RAF, Královské letecké síly) a americké bombardovací stíhačky tajně změnily taktiku a vystupňovaly aktivitu svých „hlídek“ nad Irákem na mohutný útok na vojenské i civilní cíle.

Americké a britské bombardování Iráku vzrostlo o 300 procent. Jak vyplývá z odpovědi ministra obrany na interpelaci člena parlamentu, svrhly Královské letecké síly mezi březnem a listopadem na Irák více než 124 tun bomb.

Od srpna do prosince došlo k 62 útokům amerických letadel F-16 a tornád RAF, což v průměru představuje jeden bombardovací let za dva dny. Útoky byly údajně zacíleny na iráckou „protivzdušnou obranu“, mnoho jich však spadlo do těch nejobydlenějších oblastí, kde došlo nevyhnutelně k úmrtím civilistů.

Podle Charty OSN a konvencí o válce a mezinárodním právu jsou tyto útoky akty pirátství: v principu se neliší od bombardování Španělska německou Luftwaffe ve třicátých letech, které bylo předzvěstí její invaze do celé Evropy.

Bombardování je „tajnou válkou“, která do zpráv pronikne jen zřídkakdy. Od roku 1991 nijak nepolevilo (zejména potom v posledních čtyřech letech) a nyní je patrně nejdelší angloamerickou bombardovací kampaní od druhé světové války.

Aby se vlády USA a Velké Británie ospravedlnily, prohlašují, že mají mandát OSN dohlížet na tzv. „bezletové zóny“, které vyhlásily po válce v Zálivu. Tvrdí, že tyto zóny, které jim dávají kontrolu nad většinou iráckého vzdušného prostoru, jsou legální a podporované rezolucí Rady bezpečnosti č. 688.

Je to lež. Žádná rezoluce Rady bezpečnosti na bezletové zóny nepoukazuje. Abych se o tom ujistil, zeptal jsem se Dr. Butruse Butruse Ghálího, který byl generálním tajemníkem OSN v roce 1992, když byla rezoluce č. 688 schvalována. „Téma bezletových zón nebylo nadneseno, a proto ani debatováno – a to ani slovem,“ odpověděl. „Rezoluce nedávají žádné zemi legitimitu k tomu, aby vysílala svá letadla, aby napadala Irák.“

V roce 1999 Tony Blair prohlásil, že bezletové zóny umožnily USA a Británii vykonat „důležitý humanitární úkol“ na ochranu Kurdů a etnických Mádanů, etnických Arabů z močálových oblastí na jihu Iráku. Ve skutečnosti však britská a americká letadla kryla opakované invaze sousedního Turecka do severního kurdského Iráku.

TURECKO je pro americký „nový řád“ klíčové. Dohlíží na ropná pole na středním východě a ve střední Asii, je členem NATO a příjemcem zbraní a vojenského vybavení v hodnotě miliard dolarů. Právě Turecko rovněž slouží jako základna pro britské a americké bombardéry.

Dlouhotrvající povstání kurdské populace v Turecku je Washingtonem pokládáno za hrozbu „stabilitě“ turecké „demokracie“, která je zástěrkou jeho armády, pokládané za jednoho z nejhorších porušovatelů lidských práv na světě. Statisíce tureckých Kurdů byly vystěhovány a asi 30 tisíc jich bylo zabito. Turecko je, narozdíl od Iráku, „naším přítelem“.

V roce 1995 a znovu poté v roce 1997 asi padesát tisíc tureckých vojáků, podporovaných tanky a bojovými letouny, prostor pod tím, co západ označoval za „kurdské bezpečné nebe“, obsadilo.

Terorizovali zde kurdské vesnice a vraždili civilisty. V prosinci 2000 se vrátili, aby se v této oblasti dopouštěli těch samých krutostí, kterých se turecká armáda beztrestně dopouští na svém vlastním kurdském obyvatelstvu.

Za to, že se zapojil do americké koalice proti Iráku, byl turecký režim odměněn úplatkem ve výši 6 miliard dolarů. O tureckých invazích se v Británii informuje jen výjimečně. Tak rozsáhlá je dohoda, kterou za zády parlamentu a britské veřejnosti uzavřela Blairova vláda, RAF a Američani, když čas od času přestávají držet svou „humanitární“ stráž - a umožňují Turkům zabíjet Kurdy v Iráku.

V březnu 2001 piloti RAF, kteří hlídali „bezletové zóny“ v kurdském Iráku, poprvé veřejně protestovali proti tomu, že jim byla vnucována spoluvina na turecké kampani. Piloti si často stěžovali, že jim je nařizován návrat na jejich základnu v Turecku, aby umožnili tureckým leteckým silám bombardovat ty samé lidi, které měli „chránit“.
Piloti prohlašovali, s odkazem na tvrzení Dr. Erica Herringa, odborného asistenta na univerzitě v Bristolu a specialistu na irácké sankce, že kdykoli chtěli Turci napadnout irácké Kurdy, byly hlídky RAF odvolány na základnu a technickému personálu bylo nařízeno vypnout radary – aby turecké cíle nebyly viditelné. Jeden britský pilot uvedl, že jednou poté, co převzal hlídku, viděl, jak byly kurdské vesnice útoky zdevastované.

ROVNĚŽ americkým pilotům, kteří létají spolu s britskými, je nařizováno vracet se zpět do Turecka, aby umožnili Turkům devastovat kurdské „bezpečné nebe“.

„Kdybyste tam byl, viděl byste, jak přilétají turecké F-14 a F-16, plně naložené municí,“ řekl jeden pilot listu Washington Post, „aby se o hodinu a půl později vrátili – bez munice; byla vypotřebována.“ Když se Američané do iráckého vzdušného prostoru vrátili, viděli „hořící vesnice, mnoho kouře a ohně“.

Turci ale nedělají nic víc než Američané a Britové, kryti svou humanitární maskou. Obrovský rozsah angloamerického bombardování je ohromující, přičemž Británie je v onom tandemu tím minoritním partnerem. Během osmnácti měsíců do ledna 1999 (kdy jsem byl naposled schopen potvrdit oficiální americká čísla) provedla americká letadla 36 tisíc letů nad Irákem, z čehož 24 tisíc tvořily bojové mise.

Pojem „bojová“ mise je nicméně velmi ošidný. Irák nemá v podstatě žádné letecké síly a žádnou moderní protivzdušnou obranu. „Bojová“ mise tedy znamená shazování bomb nebo odpalování raket na infrastrukturu, která byla už beztak zničena dvanáctiletým embargem.

Wall Street Journal, autentický hlas amerického establišmentu, to výmluvně popsal, když informoval o tom, že USA čelily v Iráku „skutečnému dilematu“. Po osmi letech prosazování bezletových zón v severním (i jižním) Iráku tu zůstávalo už jen pár cílů. „Přišli jsme i o tu poslední kůlnu,“ protestoval jeden americký úředník.

Viděl jsem výsledky těchto útoků. Když jsem před třemi lety odjel ze severního města Mosul, viděl jsem zemědělskou vodní nádrž a náklaďák, které byly zničené šrapnelem z rakety. Poblíž byly kostry asi sto padesáti ovcí.

Sedmičlenná rodina, pastýř, jeho čtyři děti a otec s matkou, tu byla spálena a roztrhána na kusy. Byla to rozrytá, odhalená země bez stromů: měsíční krajina. Pastýř, jeho rodina a ovce byli jasně viditelní ze vzduchu.

Pastýřův bratr Hussain Jarsis souhlasil s tím, že se se mnou setká v cementárně, kde byla rodina následně pohřbena. Dorazil ve staré Toyotě s vdovou po pastýři. Hrbila se žalem, její tvář byla zakryta. Za ruku držela své jediné zbývající dítě a seděla s ním vedle náspu, pod nímž byly čtyři dětské hroby. „Chci vidět pilota, který zabil mé děti,“ křičela na nás.

Pastýřův bratr mi řekl: „Slyšel jsem výbuchy - a když jsem přišel hledat svého bratra a jeho rodinu, letadla stále kroužila nad hlavou. Ještě jsem se nedostal k náspu, když propuklo čtvrté bombardování. Zasáhly je poslední dvě střely.“

„V té chvíli jsem nechápal, co se děje. Náklaďák hořel. Byl to velký náklaďák, ale roztrhl se na kusy. Nezůstalo nic kromě pneumatik a poznávací značky.“

„Viděli jsme tři mrtvoly, ale byly to jen části těl. S poslední střelou jsem viděl, jak vyhodila jednu z ovcí do vzduchu.“

Nebylo známo, jestli to udělala americká nebo britská letadla. Když byly detaily útoku doručeny ministerstvu obrany v Londýně, jeho úředník řekl: „Když jsme ohroženi, vyhrazujeme si právo na masivní akci.“ Význam tohoto útoku spočíval v tom, že byl vyšetřen a potvrzen vysokým úředníkem OSN Hansem Von Sponeckem, který kvůli němu přijel z Bagdádu.

Činitel OSN potvrdil, že poblíž místa nebylo nic, co by mohlo připomínat vojenské zařízení.

Své poznatky Von Sponeck zaznamenal v důvěrném interním dokumentu nazvaném „Letecké údery na Irák“, připraveném bezpečnostní sekcí OSN.

POTVRDIL také další podobné útoky (a rovněž ty jsou zdokumentovány): útoky na vesnice nebo na rybářský přístav v sousedství skladiště OSN. Útoky byly tak pravidelné, že Von Sponeck nařizoval zastavení pomocných konvojů OSN každé odpoledne.

DÍKY TOMU si Von Sponeck, vysoký úředník OSN s vynikající kariérou a zkušenostmi ze svého působení po celém světě, nadělal mocné nepřátele ve Washingtonu a Londýně.

Američané požadovali, aby jej generální tajemník OSN Kofi Annan propustil, a byli překvapeni, když se Annan za svého hlavního zástupce v Iráku postavil.

Za pár měsíců nato ovšem Von Sponeck pochopil, že už nemůže řídit humanitární programy v Iráku, ohrožené jak ilegálním bombardováním, tak americkou politikou záměrného blokování humanitárních dodávek.

Na protest rezignoval, stejně jako to učinil jeho předchůdce Denis Halliday. Ten označil Američany a Brity prosazované embargo za „genocidní“.

Nyní je jasné i z oficiálních dokumentů, že se USA připravují na možná jatka v Iráku. Pentagonská „Doktrína pro skupinové městské operace“ říká, že pokud Bagdád rychle nepadne, stane se terčem „drtivé palební síly“. Odpor Stalingradu za druhé světové války je zde zmiňován jako „poučení“.

Tříštivé pumy, hluboko pronikající „bunkrové“ bomby a ochuzený uran budou použity skoro určitě. Ochuzený uran je zbraní hromadného ničení. Je-li použit v raketách a tankových střelách, jeho výbušná síla rozšiřuje ozáření po celé oblasti, zejména v pouštním prachu.

Profesor Doug Rokke, americký armádní fyzik specializovaný na likvidaci ochuzeného uranu v Kuvajtu, mi řekl: „Jsem na tom jako většina lidí v jižním Iráku. Měl jsem na svém těle 5000krát překročenou úroveň ozáření. To, co nyní vidíme – dýchací problémy, problémy s ledvinou a případy rakoviny - jsou toho přímými následky. Spor, jestli je ochuzený uran příčinou těchto problémů, je umělý. Mé vlastní špatné zdraví je toho dokladem.“

O NEJNIČIVĚJŠÍ zbrani hromadného ničení se média letmo zmínila nedávno, když UNICEF, Dětský fond OSN, vydal svou výroční Zprávu o situaci dětí ve světě.

Lidské náklady Američany prosazovaného embarga vůči Iráku jsou uvedeny ve statistikách, které si nevyžadují žádný komentář.

„Míra irácké dětské úmrtnosti se od roku 1990 skoro ztrojnásobila na úroveň, na níž se nacházejí některé z nejméně rozvinutých zemí na světě,“ říká zpráva.

„Úpadek země za poslední desetiletí je mnohem hroznější než u ostatních 193 zkoumaných zemí. UNICEF konstatoval, že čtvrtina iráckých dětí nyní trpí podváhou a více než pětina je zakrslá kvůli podvýživě.“

Podle pravidel embarga je Iráčanům trpěno méně než 100 britských liber na osobu, z nichž mají přežít po celý rok.

Do dnešního data dosáhly náklady současného „tajného“ a ilegálního britského bombardování Iráku miliardy liber.

Z The Mirror 20. prosince 2002 přeložil (lek).


07-01-2003 | John Pilger | zdroj: http://www.part.cz/


Rozhovor s veteránem třídních bojů v Iráku

Můžete nám stručně říct něco o třídním boji před svržením monarchie v roce 1958?

Ve čtyřicátých letech a na počátku let padesátých se třídní boj odehrával hlavně ve venkovských oblastech. Rolnická povstání (zejména to v Aali-azarchi, které trvalo tři roky než bylo násilně potlačeno) byla neustálou starostí polofeudálních vlastníků půdy a státu.

Městské boje se zintenzívnily s devítidenní stávkou kirkúckých ropných dělníků v roce 1946 (potlačená se ztrátou deseti životů). Nezaměstnanost a bezdomovectví stoupaly. Kolem Bagdádu i v něm byly tisíce šaríf (chatrčí vytvořených z palmových větví).

Rok 1956 (Suezská krize) měl masivní dopad na Irák, kde došlo k masivním demonstracím proti místnímu režimu, který byl chápán jako britský poskok. Radikalizaci napomáhala také palestinská otázka. Stále nechápu, proč už roku 1956 nedošlo k revoluci!! Tyto domácí i zahraniční události vedly k vytvoření Svobodných důstojníků (nacionalistů/násiristů), kteří měli vazby na „Komunistickou“ stranu Iráku (KSI), ale už ne tolik na Baas.

Chápu to tak, že v irácké společnosti byly v té době (1946-1958) dva hlavní rozpory. Jeden mezi vznikajícím proletářským hnutím a kapitalismem a druhý, přežilý z minulosti, mezi kapitalismem a feudalistickými pozemkovými vlastníky. Souhlasíte?

Ne s takovouto povrchní a jednoduchou učebnicovou analýzou nesouhlasím, protože i před roku 1958 vlastnili feudálové nejen vesnické oblasti, ale i velkou část městských oblastí. Hotely, továrny a obytné oblasti jim patřily právě tak jako vesnice. Většina rolníků proto byli proletáři, ale s daleko horší životní úrovní než jejich městští protějšci.

V roce 1958 převzali Kásim a Svobodní důstojníci moc a svrhli monarchii, bylo ale také dosaženo některých výdobytků.

To je pravda, ale důležitá byla především úroveň třídního boje. Monarcha a někteří jeho ministři byli zabiti těmi, které označovali za prostituty. Asi rok nebyl nikdo schopen kontrolovat pracující. Ani KSI, která naneštěstí měla v obyvatelstvu masivní základnu (navzdory svým útokům na pracující třídu) nemohla kontrolovat rozhněvaný proletariát, hlavně proto, že pracující byli ozbrojeni. Lidé brali jídlo z obchodů bez toho, aby za něj platili. Peníze pro ně byly zbytečné.

Slyšel jsem, že pro pracující nebyl svatý ani Korán.

Ano, to je naprostá pravda. Chápali reakční povahu islámu. V Kirkúku bylo také nahnáno asi 90 generálů, kapitalistů a pozemkových vlastníků, byly jim uvázány provazy kolem krků a byli vlečeni auty, dokud nezemřeli. KSI odsoudila tyto akce a pokoušela se distancovat od „excesů“ pracujících.

Ale postupně, s pozemkovými reformami, rostoucí cenou ropy a půjčkami od SSSR se vládě podařilo stabilizovat situaci na jihu. Kurdistán vzdoroval víc. Ozbrojené rolnické skupiny (zejména v Halabje) nebyly zastrašeny ani státem ani KSI a převzali půdu, kterou opustili uprchlí vlastníci (vesměs utekli do sousedního Íránu). Uprchlí pozemkoví vlastníci vysílali do Iráku atentátníky a ti s tichým souhlasem armády zabíjeli revolucionáře a pak se vraceli do íránského bezpečí.

Proč zde bylo tolik podpory pro KSI a kurdské nacionalisty navzdory jejich reakční politice?

To je složitá otázka. Lidé nebyli nadšení z žádné skupiny a zvláště se cítili být podvedeni KSI, ale nebyla tu žádná revoluční alternativa a tak měli lidé sklony potlačovat své pochyby o KSI a ospravedlňovat její „nedostatky“. Říkali naivně „Irácká komunistická strana je mladá a odsouzená dělat chyby, ale snad už brzy dospěje jako její ruský a čínský protějšek.“ (!!) Řekl bych, že tu jen nebylo nezbytné uvědomění potřebné k tomu, aby viděli, čím jsou tyto strany.

V roce 1963 byl Kásim svržen baasisty a období intenzivního násilí mělo za následek smrt tisíců aktivistů. Baas byl patrně dodán od CIA seznam známých „problémistů“. Během Kásimových posledních dní požadoval lid zbraně, aby se mohl bránit před Národními gardami, ale on jej odmítl ozbrojit. I pak byla armáda tak nepopulární, že museli sáhnout k podvodu, aby dostali lid do měst. Umístili fotografii Kásima před řadu jejich tanků, a lidé, ačkoli je chtěli bránit před baasisty, se nyní nestavěli na odpor, dokud nebylo příliš pozdě.

První experiment strany Baas s diktaturou by neúspěšný, ale strana se znovu dostala k moci v roce 1968. Můžete nám něco říct o Husajnově osobní cestě k moci?

Sadám byl takový drobný hrdlořez a gangster, což je patrně důvod, proč jej zpočátku nikdo nebral vážně. Jeho role v pokusu o zavraždění Kásima byla později zveličena. Postupně si s pomocí svého kmene Takriti a významných vlastníků půdy vytvořil vlastní mocenskou základnu.

Během šedesátých let došlo ke kritickému přezkoumání politiky jednotné fronty s iráckými vládci uplatňované KSI, což nakonec vedlo k oddělení 'Azíze al-Hajj, který byl ovlivněn Maem a Che Guevarou. Jeho guerillové akce byly neúspěšné a jeho skupina poražena, ale jeho myšlenky zůstaly velmi populární. Nyní je baasistickým velvyslancem ve Francii!

To je rozdíl oproti sousedního Íránu, kde guerillové aktivity levice nikdy neohrozily režim.

Ano, v Iráku byl ozbrojený boj mnohem rozšířenější. Vraždy jednotlivých kapitalistů vedly k rozsáhlým ozbrojeným konfrontacím, a musí být řečeno, že tyto akce byly v obyvatelstvu extrémně populární. Pravdou ale je, že naše bezpečnostní opatření byla extrémně nedostatečná. Dočasně jsme kontrolovali ulice, protože jsme měli pistole, ale když v roce 1968 uspěl převrat, byli jsme vystaveni značnému nebezpečí. I naši vůdci dělali hrozné chyby a mnoho našich soudruhů bylo uvězněno a popraveno.

Nechci vyvolávat dojem, že aby se režim vypořádal s třídním bojem, používal pouze represi. Ne, používal klasickou taktiku mrkve a hole (patrně blízkovýchodní varianta známého „cukru a biče“, pozn. překl.) a ona fungovala. Mezi lety 1968 a 1974 se stát stal mnohem mocnějším. V roce 1972 KSI znovu vstoupila do spojenectví s Baas.

Je neuvěřitelné, jak jsou tito stalinisté naprosto zdegenerovaní. V roce 1975 znamenala Alžírská smlouva mezi Sadámem a šáhem, že oba vůdci mohli obrátit svou pozornost ke svým vnitřním problémům. Kurdské povstání velmi rychle selhalo a Sadám se stal ještě mocnějším.

Mohl byste nám nyní říct něco o svém vlastním rozchodu nejprve se stalinismem a pak s leninismem vůbec?

Znali jsme nějaké soudruhy v Bagdádu, Basře a Kurdistánu, kteří byli rovněž nespokojeni s převládajícími ideologiemi. Tehdy jsme se domnívali, že ozbrojený boj je pro revoluci vším, ale postupně a pod vlivem íránské revoluce jsme se stali velmi kritickými ke guerillové aktivitě. Dvakrát jsem během revoluce navštívil Írán a přivezl jsem zpět nové myšlenky. Seznámili jsme se s Trockého kritikou Stalina a později jsme byli soudruhy v Bagdádu uvedeni do anarchistických myšlenek. Vycházel tehdy libanonský časopis jménem Darasat aI-arabie, který byl kritický jak k leninismu, tak k marxismu. Nesouhlasili jsme s ním vždy, ale velmi nás ovlivnil.

Rozvíjeli tito revolucionáři svou vlastní nezávislou kritiku leninismu nebo si vypůjčovali ze západu?

Naneštěstí byli „východní“ vždy jati hrůzou před našimi „západními“ soudruhy a vzhlíželi tímto směrem s očekáváním božského osvícení podobně, jako se muslimové dívají na Kiblah (směr, kterým se muslimové otáčejí při modlitbě). Následkem toho jsme na nich byli závislí vždy, když šlo o porozumění kapitalismu.

Ale postupně jsme pochopili, že předchozí strany, v nichž jsme byli zapojeni, jsou pro naše mysli něčím jako klece potlačující naší nezávislost. Následně jsme odmítli „thirdworldismus“ a „socialistickou“ revoluci a pochopili, že jedinou kloudnou cestou je komunistická revoluce (zrušení námezdního otroctví, peněz a státu).

Pak jsme začali kritizovat Lenina a později přišla úplná kritika leninismu.

V té době jsme se rozhodli vytvořit organizaci nazvanou Fasileh (později přejmenovanou na Kar). Náš program byl velmi eklektický. Obsahoval dobré i špatné věci. S pomocí několika anarchistů jsme začali vydávat časopis v arabštině a kurdštině. Úroveň třídního boje v Iráku byla velmi nízká, ale režimní represe byly nelítostné. Stát se nás velmi usilovně snažil vypátrat, ale my byli opatrní. Mokhaberat (bezpečnostní služba) vyhlásila odměnu za naše dopadení a nakonec na nás udělali razii.

Já jsem uprchl, ale soudruh byl později uvězněn a nejpravděpodobněji je popraven. Rozhodli jsme se vyslat několik soudruhů do ciziny, aby se poučili ze zkušeností světového proletariátu a navázali mezinárodní kontakty. Ale když jsme se dostali sem, zjistili jsme, že úroveň třídního boje tu je dokonce ještě nižší! To, spolu s běžnými problémy uprchlíků, vedlo k určitým osobním dohadům, které nás vedly k pozapomnění na důvod, proč jsme vlastně odešli za hranice. Ale nyní je tento znovu připomenut a my jsme se začali znovu organizovat a pravidelně setkávat.

Média zde výslovně podporují kurdský nacionalismus. Můžete nám říct něco málo i o jeho kořenech?

V polovině padesátých let v Iráku neexistovalo nic takového jako kurdské nacionalistické hnutí. Časem, v době krize, kapitalismus finančně povzbudil kurdské feudální pozemkové vlastníky ke zorganizování něčeho, co pojmenovali jako „nacionalistické hnutí“. Aby dodala těmto vůdcům věrohodnost, začala centrální vláda postupovat „proti“ nim.

V těch dobách neexistovala žádná skutečná kurdská patriotická identita, ta musela být uměle vypěstována. Arabové a Kurdové chápali svůj boj jako jediný. Kurdští nacionalističtí vůdci, kteří sdíleli moc s centrální vládou, se s ní rozešli poté, co obdrželi podporu ze západu a od šáha. Postrádali ale lidovou základnu a museli uprchnout do hor. Zorganizovali milici, ale byli několikrát poraženi, zejména proto, že jejich vojáci nebyli dobrovolníci. Poté, co se poučili z chyb, zorganizovali Pešmergu – guerillový oddíl a sháněli lepší zbraně. Začali také se sektářským vražděním. Například zastavili arabského řidiče a popravili ho jen proto, že byl Arab.

Nezní to jako irský nacionalismus u nás?

Ano, je to velmi podobné. Nevinní arabští pracující a studenti byli vražděni a vláda z toho vytřískávala politický kapitál zveřejňováním „kurdských“ ukrutností a rozdmýcháváním protikurdských nálad. Iráčtí generálové záměrně poslali do kurdských oblastí mladé a nezkušené vojáky, přičemž si byli plně vědomi, že budou kanónenfutrem pro pešmergy. Následujícího dne byly v odvetě zničeny kurdské vesnice. Všechny tyto taktiky pomáhaly rozdělovat proletariát.

Ale navzdory všemu se nacionalismu nepodařilo vytvořit nepřekonatelné překážky. Důkazem toho je poslední povstání. Když Iráčané na jihu povstali po válce proti Sadámovi, jejich úsilí bylo podporováno seveřany. Arabští vojáci na severu dobrovolně skládali zbraně do rukou Kurdů.

A nakonec si trochu promluvme o budoucnosti třídního boje v Iráku. Domnívám se, že Američané stále tíhnou k rumunskému scénáři, tedy k lidovému povstání zdola následovanému předem naplánovaným státním převratem shora, který Sadáma odstraní. Souhlasíte?

Ano, pravděpodobně to tak je. Ale irácká situace je komplikovanější než rumunská, a rozdíly mezi Kurdy a Araby, Araby a Turky a sunitskými a šíitskými muslimy mohou snadno vést k dlouhodobé válečné situaci. A příští režim bude pravděpodobně více nábožensky orientovaný. Což jsou oproti Rumunsku rozdíly.

Nejsilnější stranou se zdá být šíitská Al-Dawa, která dostává podporu z Íránu. Radikální Baas není příliš populární a má konexe se Sýrií. ICP nepřevzala moc, jíž už jednou požívala, ale nesmí být podceňována. Její základna je ovšem zdá se spíše ve starší než v mladší generaci.

Pokud jde o Vlastenecký svaz Kurdů a Demokratickou stranu Kurdistánu, ty měly před nedávnými událostmi asi 5000 ozbrojených pešmergů a nejsou významnou silou, jakou z nich dělají média. Kurdská města nebyla převzata politickými stranami, ale lidem. Akhvan aI-muslimin je poslední silnou sunnitskou organizací podporovanou z Egypta a nyní i USA.

Celkem musí být řečeno, že budoucnost autonomní proletářské aktivity v Iráku není příliš světlá.

Následující rozhor byl poprvé vydán v 'Workers Scud - no patriot can catch us!' (lze volně přeložit jako „Dělnický úprk – žádný patriot nás nechytí") (Londýn, červen 1991), sborníku článků reflektujících válku v Zálivu.

Přeloženo z verze dostupné na internetových stránkách http://www.geocities.com/pract_history

 

Tyto texty jsme převzali ze stránek Československé anarchistické federace - ČSAF - pozn. Časoděj

Rozcestí...