Declaration of the citizens’ association Casodej on the contemporary situation – 24. March 2004
Smoke has been rising up from the fireplaces we have started. Visible even at a distance. The present political pursuits of the white conquerors are marked by joining and gathering: who is to decide whether the fellowship will serve for peace or for the alliance in war ? Integration is a feature of power-confirmation which evokes the sense of superiority, weight and volume. We are constantly weighing ourselves whether we are now mighty enough to wear a heavy armament and lift a heavy sword. As the historical experience of those upon whom we inflicted many a wrong in the past ( be it the indigenous natives of Africa, Asia or America) with our plans and deeds is not good, they observe us filled with constant anxiety... (more)

Autumn Dreams – 7. November 2002
The policy of the great powers is no surprise to anyone anymore. We are used to it. We have learnt to accept the decisions of "the more competent and greater ones," concerning the fates of smaller nations and countries,into the group of which we sometimes place ourselves, as we are also at times affected by the phrase "about us without us."When they are they and we are without ourselves, at a loss suddenly, without consciousness,without Hus, Comenius, in other words, without father and mother, because without a tradition which could awake at least a hint of a defense reaction, even the knights of Blanik are "they." This feeling of helplesness, once experinced, can never be forgotten. Its taste is omnipresent and it can remind us, in the most inappropriate moments, in the times of freedom, prosperity, when we are healthy and strong "individuals," exactly in the times when we are not interested at all in being parts of a whole, in being citizens of states, the entire world and universe... (more)

Dear President, – 10. October 2002
the world politics is now dominated by the conflict with Iraq. Its factual causes are explained by various people in various ways. We would like to live in a world which would not be divided into hostile camps and where representatives of individual states or nations would have inner and outer trust, together with a sense for the needs of their neighbors or political partners. We would like to believe that we are heading towards such an equilibrium and that the human effort to the cognition of his/her individual self and of his/her surroundings are a contribution to the improvement of the living conditions and a fight for the human rights. Many a time, the term "fight for human rights" evokes distrust or even indignation in some people as they are having either a first-hand experience or a mediate one thanks to information from other regions (eg. from Africa) that this term conceals merely a pursuit of power. I, as a citizen of the Czech Republic... (more)


velké rozlišení - 1,2 MBytu

M. C. Escher - Encounter, litografie 1944


The TWINS

Stejnému stejné
Válce válku
Míru mír

Pacifismus se šíří jako mor

Ať žije mír! Pryč s válkou! Bush je terorista, Bush je Hitler! Kdyby tak ty transparenty v Praze třímal osamocený Grebeníček, v Rakousku Haider a ve Francii Le Pen... Nejsou však ani zdaleka sami. Saddám Husajn si může mnout ruce.

Sláva blahodárnému militarismu

Ať žije válka! Pryč s mírem! Bush není terorista, Bush není Hitler! Ještěže tyto ideje nehlásá v Praze osamocený Havel. Bush musí být spokojen.

Nakonec mě alespoň utěšuje, že v Praze se k demonstracím připojily "jen" stovky lidí. V Berlíně, Paříží, Římě a Londýně to byly miliony. Stejně tak za studené války lidé demonstrovali proti americkým raketám, ty sovětské jim nevadily.

Mám radost, že právě v Praze se k podpoře USA připojily skutečné elity národa i žurnalistiky. Ne jako v lhostejném Berlíně, Paříži, Římě či Londýně, kde Bushe podpořily jen malé hloučky... Ještěže lidé za studené války podporovali disidenty a odmítali své rakety - ty americké jim už dnes přinesly Trvalou svobodu.

A ona i vzpomínka na Mnichov nám může být užitečná. Kolik Evropanů demonstrovalo proti invazi do Čečenska, Husajnovu vpádu do Kuvajtu, kolik se jich objevilo před jugoslávským velvyslanectvím po srebrenickém masakru? Téměř nikdo.

 

Jejich hnacím motorem je odpor k Americe, hamburgerům, Georgi W. Bushovi. O osud Iráčanů jim nikdy nešlo.

Ale i vzpomínka na Mnichov nám může být užitečná: V žádném případě se nevyplatí podpořit malou zemi Čečensko v boji proti okupující velmoci, protože strategické spojenectví s Ruskem je pro nás užitečné. Ještěže pár Nesehnutých nemělo na naši prozíravou politiku žádný vliv.
Je štěstí, že vláda USA nedbala ani na velké pacifistické hnutí v 80. letech, které odmítalo podporu režimu Saddáma Husajna v jeho strategických zájmech v Iránu. Byla studená válka a naše zájmy byly tehdy - stejně jako dnes - na prvním místě. Proti tomu přece nemůže nikdo protestovat!
Hnacím motorem je láska k Americe, hamburgerům, Georgi W. Bushovi. O jeho osud jde.

Pokud nebude irácký vůdce Husajn svržen, budou v platnosti sankce OSN a program ropa za potraviny. Výsledkem budou nové prezidentské paláce a další zbídačování Iráčanů. Z jejich peněz bude vypláceno odškodné rodinám palestinských sebevražedných atentátníků. Vše bude v souladu s mezinárodním právem a Evropa bude apelovat na bagdádský režim, aby se choval slušně.
Demonstrace se konat nebudou. V Paříži, Berlíně ani v Bagdádu. Leda až ve chvíli, kdy svět obletí fotografie vyzáblých dětí z bagdádské nemocnice. Na transparentech se dočteme, že za to může Bush.

Nevím proč, ale asi je třeba to stále opakovat. Saddám Husajn je diktátor. Některé lidi poslal nesmyslně na frontu, na jiné vypustil smrtící plyn. Další postřílel ve vězení. Rozpoutal dvě války.

Hitler, Stalin, Pól Pot, Mao Ce-tung jsou masovými vrahy. Mají na svědomí desítky milionů obětí. Jejich činy jsou neospravedlnitelné, na jejich režimech nelze najít cokoli dobrého.

Jakmile bude irácký vůdce svržen, zmizí prezidentské paláce a další zbídačování Iráčanů. Z iráckých peněz bude vypláceno odškodné rodinám mrtvých amerických pilotů. Vše bude v souladu s mezinárodním právem a Evropa již nebude muset trapně apelovat na bagdádský režim, aby se choval slušně. Nakonec se velké demonstrace budou konat i v Paříži, Londýně i Římě. A to přesto, že svět obletí fotografie spokojených iráckých dětí. Na transparentech se dočteme, že za to děkujeme Georgi Bushovi.


Přesně vím, proč je to třeba neustále opakovat, mnoho lidí to stále nechápe: George Bush není diktátor. Bush neposílá lidi nesmyslně na frontu. Na nikoho nevypouští smrtící plyn. Nikoho nedal zastřelit ve vězení. Nerozpoutal ani jednu válku.

Papež či dalajláma jsou naivní děti, které nemají na politiku žádný vliv. Jejich neustálé přihrblé mluvení o pokoře, míru či lásce není nic jiného, než ustupování zlu. Na žádného zlosyna to neplatí. Proto mají na svědomí desítky milionů obětí. Jejich činy jsou neospravedlnitelné a na jejich ideologiích nelze v budoucnu v žádném případě stavět.

 

Srp a kladivo světu nevadí
Zabíjení teroristů v Čečensku je dobré

Válka je špatná, ale ještě horší je ustupování zlu. Nejsem republikán, Američan, ani nejsem Bushův příbuzný. Kritizuji ho za to, že se postavil proti ratifikaci kjótských protokolů o omezení skleníkových plynů i proti ustavení Mezinárodního trestního soudu. Ale proč ho mám kritizovat za to, že se pokouší pojmenovávat zlo zlem?

A nikdo mě nepřesvědčí, že Husajn, Íránec Chameneí a Severokorejec Kim Čong-il nepatří mezi současné krutovládce, že nejsou oním zlem. Stejně tak jako Libyjec Kaddáfí nebo Kubánec Castro.

Mír je dobrý, ale mnohem lepší je preventivní válka. Naše zájmy hájíme i v Čečensku, Rusko je náš partner. Jsem rád, že vláda USA nepodporuje ustanovení mezinárodního trestního soudu nebo že nepodepsala Kjótské protokoly o omezení skleníkových plynů. Snížil by se tak výkon americké ekonomiky a především výše vojenského rozpočtu. Jsem rád, že G. Bush jasně rozpoznává a pojmenovává každé dobro jako dobro.

A nikdo mě nepřesvědčí, že papež či dalajláma nepatří mezi ony zhoubné pacifisty, kteří rozkládají naši západní svobodnou společnost zevnitř. V žádném případě oním dobrem nemohou být právě oni. Nebo snad nedejpánbů matka Tereza či Gándhí.

Při pohledu na davy demonstrujících se ze mě stává Bushův volič. I generál Wesley Clark by byl dobrým prezidentem. Škoda jen, že nemám americké volební právo.

Žijeme ve světě, kde je Che Guevara hrdinou a Libye předsedá komisi OSN pro lidská práva. Svastika se příliš nenosí, srp a kladivo ale nevadí. Castro je obdivován nehledě na to, že má v žalářích 300 vězňů svědomí. V Severní Koreji existuje funkční gulag a dva miliony lidí tam kvůli vládní politice zemřelo hlady. Na transparentech demonstrujících po celém světě se však stále častěji dočítám, že za to může Bush. A myslí si to čím dál větší počet evropských politiků. Ta choroba se šíří jako mor.

Při pohledu na prázdná náměstí v New Yorku, Římě i Londýně se ze mně stává Bushův volič. Pacifista Wesley Clark nemůže být dobrým prezidentem. Jsem rád, že mohu podporovat G. Bushe.

Naštěstí žijeme ve světě, kde je hrdinou NATO a Spojené státy se nemusejí ohlížet na OSN. Vybití Indiánů je stará věc a děti polité napalmem ve Vietnamu přece zabránily šíření zhoubného moru komunismu. Bush je obdivován především proto, že v USA dnes neexistují vězňové svědomí. Ale nejen to. Díky rozsáhlé americké pomoci je dnes např. Etiopie nejvyspělejší africkou zemí. Škoda, že na transparentech demonstrujících se nedočtu, že toto vše je zásluha G. Bushe. Dokonce si to nemyslí ani evropští politici! Přesto všechno se blahodárný militarismus šíří po celém světě.

Válkám je třeba předcházet a vojenskými zásahy šetřit. Kdyby však Washington nezbrojil, psal bych tento článek do samizdatových Lidovek. Kdyby Izrael nebombardoval irácký jaderný reaktor, Husajn by byl dnes přinejmenším vládcem Kuvajtu. Kdyby nedošlo k intervenci na Balkáně, byli by tam i dnes vyháněni lidé a seznam mrtvých by rostl. Bez vojenského zásahu by v Afghánistánu pokračovala občanská válka.

Vojenských zásahů není stále dost, mírem je třeba šetřit. Naštěstí však Washington zbrojí a tento text mohou číst miliony čtenářů po celém světě. Stát Izrael je skvělým příkladem mírového soužití s okolními národy. USA nepodporovaly nikdy teroristy a pokud ano, bylo to vždy ve vyšším zájmu. Např. po zásahu USA na Balkáně zmizelo veškeré napětí a Srbové se ve své zemi dnes cítí naprosto v bezpečí. V Afghánistánu došlo rovněž ke smíření kmenů a mírová budoucnost je zaručena.

Kdyby nebylo Spojených států, nedošlo by k jedinému výše zmíněnému zásahu. Evropa by prohlašovala, že válka je špatná, a diktátor by masakrovali další nevinné oběti. Bezbřehý pacifismus může mít na svědomí daleko více lidských životů než dobře provedený vojenský zásah.

Je veliké štěstí, že politika USA se osvobodila z pout bezzubého OSN a místo pravidelných příspěvků na tuto nefunkční organizaci podporují USA především vlastní armádu a svoji bezpečnost. Jen tak mohou USA konat nezávisle na světovém společenství. Politika USA nemusí naštěstí záviset ani na pomalé Evropě a může tak dál pokračovat ve vojenských misích, jež zajistí Nekonečnou spravedlnost.
Škoda jen, že naše zbraně čas od času zasáhnou svatebčany nebo civilní kolonu na mostě. Nicméně tyto oběti, které jsou nevyhnutelné, a kterých litujeme, pro nás nikdy nebudou překážkou pro naši práci na dokončení správného vývoje světa.

 

Tomáš Pojar, společnost Člověk v tísni
pro LN dne 21. 2. 2003

Michal Rusek a Mária Schwingerová
pro Revue Časoděj 21. 2. 2003

Smyslem této paralely může být vyvolat akademickou debatu,
která by byla schopna najít způsob, jak jednotlivým
argumentům, výkladům a postojům
přiřadit relevantní váhu.

Není dobré, rozhodují-li emoce a nikoliv moudrá zkušenost.

Na tomto místě si též dovoluji připomenout výrok Hermanna Hesseho,
ve kterém varuje před "fejetonovým obdobím" ve vývoji lidstva.

(H. Hesse: Hra se skleněnými perlami)

Merlinii 21. února 2003

zpět


Prohlášení občanského sdružení Časoděj k současné situaci
Z ohnišť konfliktů, které jsme založili, vystupuje dým. Je vidět dobře již z dálky. Dnešní politické snahy bílých dobyvatelů charakterizuje shromažďování a spojování: kdo rozhodne o tom, bude-li sloužit společenství míru nebo spojenectví ve válce? Sjednocování je vlastní uvědomování si moci, kterou mnohdy spojujeme s pocitem převahy, hmotnosti a množství. Neustále vážíme sami sebe, zdali jsme již dost mohutní na to, abychom mohli obléct těžké odění a zvednout velký meč. Jelikož historická zkušenost těch, jimž jsme po celá staletí způsobovali příkoří (ať jsou to původní obyvatelé Afriky nebo Asie či Ameriky), s našimi plány a skutky není dobrá, dívají se na nás naplněni trvalým neklidem. (více)

Podzimní sny – 7. listopad 2002
Politika velmocí snad již nikoho nepřekvapuje. Zvykli jsme si. Naučili jsme se přijímat rozhodnutí "větších a povolanějších", týkající se osudů malých národů a států, k nimž se někdy počítáme, neboť i nás občas zasáhne heslo "o nás bez nás". Když oni jsou oni a my jsme bez sebe, náhle bezradní, bez uvědomění, bez Husa, Komenského, čili bez otce, a bez matky, neboť bez tradice, která by v nás mohla vzbudit aspoň náznak obranné reakce: i blaničtí rytíři jsou "oni". Na tento pocit bezmoci, pokud jsme jej někdy prožili, nelze zapomenout. Jeho chuť je všudypřítomná a dokáže se připomínat v těch nejnevhodnějších chvílích, tehdy, kdy se cítíme být svobodni, volní, kdy se nám daří, jsme zdraví a silní "jedinci", právě tehdy, kdy nás nezajímá žádná příslušnost k celku, neboť jsme občany svého světa a vesmíru. (více)

Vážený pane prezidente, – 10. říjen 2002
světové politice právě vévodí spor s Irákem. Jeho skutečné příčiny si různí lidé vysvětlují různě.  Rádi bychom žili ve světě, jenž by nebyl rozdělen na nepřátelské tábory a kde by představitelé jednotlivých států či národů měli vnitřní i vnější důvěru a zároveň měli smysl pro potřeby svých sousedů či politických partnerů. Rádi bychom věřili, že spějeme k této rovnováze, že k ní nějak přispívá snaha lidí o poznání sebe sama… (více v angličtině)

Jednoho dne, na ulici, ve městě - Ebra, 1999
Všude potkávám své věřitele, zvláštní druh lidí, jenž mne činí zvláštním druhem dlužníka: již nevíme, co jsme půjčili, co nám máš vrátit, ale věříme ti, i  kdyby to bylo naopak, i kdyby to byly naše vlastní dluhy. Prostě to všechno chceme zpátky, protože se chceme dostat tam, kde jsme byli předtím – před tebou, před sebou, někam, kde si již nemáme co zazlívat, kde jsme nic zlého neučinili, jelikož jsme nic nečinili, jelikož jsme ani nebyli. (více)