Volte malé strany - volte změnu. Změna lidí u moci je jediná obrana proti korupci a mafii.


Touha po-moci

(Podrobná politická analýza Revue Časoděj k parlamentím volbám 2002)

motto:
Já jsem na to přišel,
teď to přesně vím,
každému já poradím

 

Spisovatelé, kteří se sešli v Praze, měli loni velké téma - humanismus. Poselství setkání bylo zřejmé: Jsme lidé, žijeme na této planetě, musíme se spolu naučit žít a navzájem si pomáhat. Jak naivní a dětské ideje, že?

Letos bylo téma ještě utopičtější: "myšlenka revoluce". Myšlenka revoluce nemusí nutně mít cokoliv společného s násilím či státním převratem. Myšlenku revoluce lze chápat jako revoluci vnitřní a ta je stará jako lidstvo samo - jde o vnitřní prozření každého z nás, o vnitřní přerod, o návrat k základu existence, k hodnotám, které nezná pouze náš moderní svět, ale jež byly přítomné i kdysi dávno, při samotném zrodu kultury...

Revolutio (lat.) - valení zpět, zpětné točení, otáčení do původní polohy, navracení, návrat...

 

 

Svým způsobem je současný systém ideální…

Na jedné straně jsou protřelí politikové napojení na nejrůznější finanční toky, kteří usilují o realizaci svých plánů (božských, zrůdných a všech mezi nimi).

Uprostřed novináři čili média, kteří informace nejen přenášejí (ideální novinář pouze informuje), ale též zesilují či některé přímo vytvářejí.

A konečně na straně druhé občané, kteří mají informace omezené, zcela závisí na tom, co politikové "pustí" novinářům a dále co z toho a jak novináři předloží ke konzumaci občanům. A stejně jako se ze švestek, brusinek a jahod neudělá svíčková, může běžný občan jen těžce odhalovat "pravdu", tedy zvolit lepší politickou stranu - pokud bude sledovat pouze ty informace, které mu kdosi, proč asi, předloží. Čest výjimkám, existují moudří lidé, kteří mají cit pro kvalitu informací a umějí snáze rozeznat jejich skutečnou hodnotu.

Celou situaci dále komplikuje faktická

nevymahatelnost volebních slibů.

Myslím, že politický systém, ve kterém lze před volbami prohlásit bez uzardění naprosto cokoliv a po volbách činit přesný opak, je velmi nebezpečný. Je však s podivem, že existuje tak málo novinářů, kteří by na tento jev razantně upozorňovali veřejnost. Je třeba zavést diskusi na téma

KONTROLA POLITICKÉ MOCI MÉDII.

Jedna z možností, kterou si umím dobře představit, je tato: Každý politik udělá

veřejný slib,

ve kterém popíše, co přesně se pokusí změnit či prosadit. Tedy ZACHYTÍ JEDNOZNAČNÝM ZPŮSOBEM V ČASE svou vizi, tj. důvod PROČ se uchází o přízeň voličů. Jen tak jej budeme moci kontrolovat, protože bude možné porovnat dva konkrétní a přesné stavy v čase.

Dnes se rozhodujeme pouze podle svých citů – každý politik v nás vyvolává mnoho rozličných emocí. A tak například ministr zdravotnictví Fischer, který není právě mediální sexbomba, je mnohem méně populární než pohledná poslaňkyně Buzková. Často hodnotíme velmi povrchně, bez skutečné znalosti věcí.

Řekněme, že např. jednou za 15 měsíců bude každý POLITIK povinen podat veřejnosti přesnou zprávu (internet), co všechno již pro jeho splnění konkrétně udělal, kdo s jeho názory souhlasil, jaké argumenty zazněly proti či případně proč celá jeho snaha vyzněla naplano. Veřejnost by tak získala alespoň částečný přehled o rozložení politických sil a mohla by tak lépe zvážit, koho příště volit.

Další možností je vysílat

přímé TV přenosy

nejen z parlamentních komor, ale především z jednacích výborů. Myslím, že poctivý politik nemusí před svými voliči nic tajit a ti si budou moci ověřit, jak kdo pracuje.

Jinak dojde nezbytně k tomu, že se politici postupně přeškolí na mediální hvězdy, jako to kdysi s úspěchem učinil např. ministr Dlouhý (popularita tohoto politika, který v době totality mohl legálně odjet na západní katolickou školu se dlouho držela okolo 70 %).

Může mi dnes snad někdo připomenout jak se pan Dlouhý "zasloužil o stát"? Jaké ideje prosazoval?

Nebo ministr Stráský. Byl "dokonalým úředníkem" a vystřídal několik ministerských křesel (dopravy, zdravotnictví...). Je dokonalým případem, kdy celý rezort ovládal člověk, který mu rozumí pouze na úřednické funkci... Podobně jako u populárního Dlouhého si dnes asi jen těžko někdo vzpomene, čím pozoruhodným přispěl do naší politiky.


Jak dlouho bude českým voličům trvat, než pochopí,
JAK vzniká moc?

Za jak dlouho si povšimnou prostého faktu, že tzv. "pravicová" ODS častokrát volí levicová řešení?

Cožpak si národ pamatuje, co psaly noviny před měsícem?

Nebo dokonce před rokem?

Ne... Podstatné je získat moc, vládu a participovat na finančních tocích.

Vždyť pokud budu u vlády "já", tak budu prosazovat dobré věci!

Jak je to prosté: Stačí si u renomované agentury nechat udělat několik přesnějších průzkumů veřejného mínění a pak si dát do volebního programu to, co chce "národ" slyšet. Když je cokoliv jinak, než bylo řečeno před rokem či třeba dvěma, neděje se vůbec nic. Stačí prostě oznámit, že to je teď "tak", že se změnily okolnosti - a nebo říct vlastně cokoliv. Cokoliv! Je přitom velmi důležité vypadat sebevědomě, klidně a spokojeně. To jsou přece známky vysoké kvalifikace a odbornosti...

Vše komplikuje fakt, že smyslem existence médií - novinářů (s výjimkou veřejnoprávní televize a rozhlasu) není poctivě informovat, ale dosahovat zisku. Vše by bylo v pořádku, kdyby občané toužili po zevrubných společensko-politických analýzách. Tržní média by pak přímo překypovala TOPlisty aktuálních problémů chudých, středních i bohatých vrstev, na mnoha stránkách by se srovnávaly exaktní řešení toho či onoho problému a v nočních hodinách by statisíce lidí sledovaly fundované diskuze našich předních odborníků se zahraničními... Ekonomika by se během krátké doby vyladila v dokonale fungující stroj, zcela by zmizela korupce, lidé by uvědoměle pracovali pro své firmy a stačily by jim k tomu pouze čtyři a posléze i tři dny v týdnu... Vysoká efektivnost všech pracovních procesů, dopravy i prodeje ve spojení s vyspělou počítačovou technikou a robotizací to jistě dokáže zajistit... Pokud se lidé dohodnou... Technicky je to možné již dnes.

Ach... Ale není přece možné kritizovat občany za to, že tomu tak není, že média lidem slouží spíše pro pobavení ve chvílích oddechu a zábavy po práci. Že černou kroniku střídá prvoligová fotbalová či hokejová tabulka... Alespoň pár hodin prožít v pohodě, zítra zase musím do práce...

Ano, jen nepatrná část občanů-voličů má šanci si vytvořit vlastní názor. Bez přesných faktických informací to možné není a běžná média jich poskytují opravdu poskrovnu - musejí být tržně komerční - nikoliv vědecká a přesná.

Takže existují politici, novináři a občané...

Navzájem se liší kvalitou jim dostupných informací a svou schopností, bylo by možné říci uměním, s nimi pracovat. Myslíte, že je to rovná partie?

V praxi má každá velká politická moc dostatek peněz i odborníků na to, aby pomocí týmů specialistů zmapovala volební terén a učinila taková opatření, která jsou potřebná pro volební vítězství.

Totalita nastupuje tehdy, když jedna
mocenská skupina nemůže být vystřídána
svou přirozenou opozicí.

Jenom opozice má upřímný zájem usvědčit minulou vládu z mnoha nepravostí. Pokud nedochází k ozdravnému střídání, dochází k expanzivnímu růstu korupce a razantně se snižuje efektivita státní správy. Nejvíce na tento stav doplácejí poctiví bezmocní, kteří musí plnit státní pokladnu miliardovými částkami... Začínají se objevovat extrémisté, kteří pochopili, jak tento systém funguje, a protože neznají jiné řešení, začnou například střílet. Vše má své skutečné příčiny a jenom jejich odhalením lze předcházet věcem zlým.

A proč jsem říkal, že je tento systém ideální?

Protože není založen na fyzické moci, ale "pouze" na ideové manipulaci. Je ideální proto, že

každý, kdo chce, si dnes již může nacházet své zdroje informací

(např. na internetu), může je diskutovat s přáteli a dokonce může své postoje sdělovat celému světu. Stačí jen upřímně chtít a mít vůli takto pracovat. Dříve bylo toto vše zcela nemyslitelné, informační zdroje vlastnili pouze bohatí a vlivní (tisk, rozhlas, televize). Pomineme-li až nekonečnou mnohost internetových zdrojů, tedy vlastně chaos, který se může objevit jako nečekaně velká překážka skutečné demokracie, jsem pevně přesvědčen o tom, že stojíme nyní na prahu nové doby, ve které pochopíme důležitost živého umění práce s informacemi a jeho smysl pro celou polis.

Současný systém nemá vnější chybu, proto je vnějškově ideální. Chyby děláme z vlastní vůle, protože nad námi nestojí nikdo s karabáčem. Ve většině případů už nikomu dnes nehrozí fyzická likvidace. To je velmi dobrá zpráva - existují země, kde tomu tak zdaleka není.

V praxi všichni čekáme, až větší část lidí začne dodržovat určitá pravidla, aby polis mohla lépe fungovat. To však není možné učinit žádnou násilnou cestou, je nutné prostě trpělivě čekat, až společnost k tomuto poznání v každém svém jedinci dospěje. Jak dlouho to bude trvat, závisí na každém z nás, na každé naší myšlence a slovu.

Klíč ke svobodě a prosperitě je v práci s informacemi.

Je dobré poznamenat, že určité "manipulace" se dopouští každý, kdo prosazuje "své" mínění, svůj názor. A každý, má-li dostatek prostředků, tak může skutečně činit (často velmi, velmi efektivně) - pokud v sobě nemá nějakou etickou brzdu.

Není etické šířit okolo sebe své názory (a potřeby) a nevnímat potřeby a názory druhých.

Mnoho výrobků se stále prodává pouze kvůli dokonalé reklamní kampani. Např. česká kofola má nižší obsah zbytečného cukru (objektivně) a výrazně kvalitnější chuť (subjektivně) než coca-cola, ale její obchodní "úspěch" ve srovnání s ní je nepatrný. A přes propagovanou ideu tržní společnosti si dnes v ČR tento skvělý nápoj ve velké části restaurací objednat prostě nemohu. Proč? Znamená to, že podnikatelé nechtějí nabízet svým klientům žádané zboží?

Myslím, že pro mnoho lidí je stará dobrá kofola spojena s ideou komunismu a naopak coca-cola, známá ze "skvělých" reklam, prostě podvědomě patří k úspěchu a prosperitě.

Podobně je tomu s politickými ideami. Ty ideje, kterých se chopí silnější kapitál, mají daleko vyšší možnost se prosadit, nezáleží tedy ani tak na jejich obsahu, jako na vůli k moci jejich vlastníků...

Politiku v zemi určují vztahy silných a charismatických politiků. ČR: Havel, Zeman, Klaus, Špidla, Gross, Tlustý, Langer, Macek, Buzková, ...

(Nebo snad znáte z médií dobře volební program Dany Feminové? Nebo Petra Cibulky? Víte v jakou stranu podporuje i z médií známý kněz Ivan Odilo Štampach? - Nejde o tato konkrétní jména, jde o motivaci sdělovacích prostředků...


Myslím, že mnoho lidí mělo při vstupu do politiky vysoké a čisté ideje. Nedělejme si, prosím, iluze o tom, že já či Vy je např. po pěti letech ve vysoké politické funkci ještě budeme mít. Proč? Neexistují-li konkrétní síly v přítomnosti (nemoc, smrt blízkých, výjimečně dobří přátelé), které jako jediné mohou udržet člověka "při smyslech", v realitě, jsem přesvědčen o tom, že korupčním svodům moci podlehne každý.

Moc je mechanismus

Každý, kdo je obklopen lidmi, kteří lichotí, kteří vědomě pomáhají (a zase na oplátku pomoc chtějí) se postupně naučí chovat adekvátně své pozici v systému.

Dokud budou existovat místa, která umožňují korupci, bude korupce existovat. Jediným lékem je absolutní transparentnost všech rozhodovacách procesů. Omezení své praktické úřednické moci (politik je vlastně úředník) se však každý úředník bude snažit vždy v praxi zabránit. Nedojde-li ke společenskému konsensu v této otázce, nedojde ani k pozitivní proměně společnosti.

Není možné přemýšlet o dokonalejších poměrech v zemi, nenaučíme-li se vnímat, jakou moc mají média, jež utvářejí veřejné mínění.

Adolf Hitler: Mein Kampf (Otakar II., Praha 2000, s. 128):

Při svém pozorném sledování veškerého politického dění jsem se vždy mimořádně zajímal o propagandistickou činnost. Spatřoval jsem v ní nástroj, jenž právě socialisticko-marxistické organizace ovládaly s mistrnou šikovností a uměly ji používat. Poznal jsem už záhy, že správné používání propagandy je skutečné umění...


 

Malý historický exkurs - Národní fronta

Připomeňme, že jedním z cílů oficiálního předání moci v roce 1989 bylo formální zrušení vedoucí role Komunistické strany Československa (KSČ). Jak se to povedlo je zřejmé:

Ještě v roce 2002 pracují např. u policie vedoucí lidé z dob totality...

Aby bylo zachováno zdání demokracie, existovala tehdy ještě oficiálně Československá strana lidová (ČSL) a Československá strana socialistická (ČSS). V praxi však vlastně nikdo nevěděl, že existují. Když se nás - studentů m-f na olomoucké př. f. UP - v hodině marxismu učitel na toto ptal, věděli o nich jen dva studenti z dvaceti... Existovaly totiž zcela formálně.

Pro situaci v letech 1970-1989, kterou jsem prožíval očima dítětě až vysokoškoláka, byla typická smířenost široké části veřejnosti se současným stavem. Byli jsme prostě v zájmové zóně Sovětského svazu a po ulicích často jezdily sem a tam dlouhé kolony ruských vojenských vozidel...

Vědělo se, že existuje jakási Charta 77, ale málokdo se seznámil podrobněji s její činností. Bylo též možné na Rádiu Svobodná Evropa slyšet (častokrát v silném šumu rušiček) politické komentáře či Karla Kryla. Dnes RFE vysílá z tehdejšího Federálního shromáždění a víme, že je financuje kongres USA. (Mimochodem - ten již uvažoval o zrušení této finanční podpory.) Každý z praxe věděl, že při cestě na Západ či do Jugoslávie potřebuje výjezdní doložku nebo alespoň devizový příslib - koruna nebyla volně směnitelná, kurs byl udržovaný uměle. Rovněž byl problém cokoliv oxeroxovat, přestože ve světě již tato technika byla dávno dostupná.

Před rokem 1989 šíření informací tehdy podléhalo přísné cenzuře. Za šíření nepovolených informací mohl být kdokoliv vyhozen z práce či ze školy... Dnes je tomu naopak: Je tolik informací, že bez masivní finanční podpory téměř vše zaniká v informačním chaosu.

Na druhé straně mnoho lidí žilo velmi spokojeně své soukromé životy. Na víkend mnozí odjížděli "z města činžáků do města chat" - máme od té doby velkou tradici chalupářů. V podstatě danému režimu šlo o jediné - o loajalitu, o konformní chování a především o to, aby se udržel u moci. Neměl samozřejmě zájem nějak zvlášť své lidi utiskovat - s výjimkou svých rivalů čili odpůrců.

Každý, kdo "držel hubu a krok", se mohl mít dobře a totalitní režim dokonce mnohé významné lidi potřeboval. Potřeboval svou výkladní skříň, pověstnou Havlovu hlávku zelí ve výloze. Karel Gott, Helena Vondráčková a stovky dalších "umělců" si vždy uměli zdůvodnit, proč mohou veřejně působit a vystupovat, zatímco Marta Kubišová, již zmíněný Karel Kryl, Vlasta Třešňák nebo třeba Jaroslav Hutka (Balbínova poetická strana) vystupovat nesměli nebo rovnou emigrovali.

Je dobré si uvědomit, že

naše "kulturní" elity byly vždy loajální vůči politice KSČ
a nikoliv vůči svým kolegům s vyšším morálním cítěním.

Tato loajalita* by totiž znamenala přijít o lukrativní místo a začít někde pracovat, obětovat svou kariéru... Totalitní režim mohl fungovat tak efektivně pouze s jejich širokou podporou. Je dobré vědět, že teoretická možnost odmítnutí spolupráce s totalitním režimem všech umělců existovala a pokud by skutečně došlo k jejímu naplnění, měl by režim značné problémy a "král by byl nahý".

*LOAJALITA = oddanost, respektive věrnost zachovávaná vůči osobám či neosobním útvarům (stát, úřad, národ); na rozdíl od konformity, která spočívá ve vnějškové poslušnosti (přizpůsobení se) vůči normám a příkazům a též nutně nepředpokládá (i když je nevylučuje) vnitřní (zejména citové) ztotožnění se s jejich obsahem.
Loajalita zpravidla vykazuje určitou míru vnitřního souhlasu s předmětem, ke kterému je vázána. - Slovník Diderot 2002.

Ale nešlo jenom o kulturu, šlo též o vědu, o ekonomii. Dovolím si citovat Václava Klause (Tak pravil Václav Klaus, Votobia 1998, s. 28):

Václav Klaus: (Tomáš Ježek) "...překládal doma Hayeka, nechodil tolik do ústavu a já jsem mu to měl trochu za zlé. Vždycky jsem měl pocit, že když je člověk, i za socialismu, někde placen, tak má odevzdávat nějakou práci. V tom jsme si už tehdy trochu nerozuměli."


Korupce aneb ryba smrdí od hlavy

Léta už o korupci mluvíme. Většině z nás se nelíbí. Ministr vnitra se nás snaží přesvědčit, že na ní našel dobrý lék. Bude ty nehodné úředníky provokovat. A ty co se chytí, vyhodí z práce nebo je zavře do vězení. Ale každý týden se takový většinou mizerně placený řadový úředník dočte v novinách o pohádkovém jmění některého pana ministra, poslance, senátora, náměstka a poradce. Někteří tito pánové nemají uspokojivé vysvětlení, kde ke svému bohatství tak rychle přišli! Co si má o takovém počínání svých nadřízených úředník myslet? Má se podle nich snad také řídit?

Zdaleka totiž nejde jen o drobnou korupci, se kterou je hrdinně připraven bojovat ministr vnitra. Ostatně právě jen s takovou kontrolou navrhované provokace počítají. Mnohem závažnější důsledky má korupce na vyšších místech veřejné správy. Praxe sama je toho dokladem.

Dodnes nebyl vyšetřen korupční skandál financování tajného konta ODS. Podobně nedošetřené zůstávají stamiliardové podvody v bankách a podnicích, které budou už za několik let promlčeny. Vlastníci ukradených peněz už nebudou potrestáni? Všechny tyto dluhy přesunula vláda ČSSD do Konsolidační agentury, kde si je mohou bývalí majitelé za zlomek původní hodnoty nakoupit. Myslíte, že to udělají nebo je tam beze strachu nechají ležet, ať to stát zaplatí. Určitě vědí, že nad prodejem jejich dluhů „bdí“ dozorčí rada složená z poslanců oposmlouvy.

Řada veřejných činitelů nepřiznává své vedlejší příjmy, přesto že je to jejich povinností. Řada funkcionářů protlačuje léta své příbuzné a známé do správních rad státních podniků, o které tito lidé pečují. Podobným hitem mezi velkokorupčníky jsou státní zakázky. Podle nejasných pravidel hodnotí veřejné soutěže a vybírají si určitého zájemce. Za všechny příklady z poslední doby jmenujme výběrové řízení na dodavatele stavby dálnice do Ostravy, dodávku stíhaček nebo určení vymahače ruského dluhu. Vytvořené praxi se musejí přizpůsobovat i dodavatelé státní správy. Tím se korupce přenáší do soukromé sféry, která bývá obecně vzato proti korupci více imunní.

Paradoxní je, že korupce přetrvává, přestože často víme jak jí míníme čelit. Největší potíž je v tom, že do potírání korupce politikům ani úředníkům nechce. V horším případě jsou ještě odhodláni změny obcházet nebo je alespoň brzdit. Odstrašujícím příkladem byly letité podvody s topnými oleji, přestože nápravné opatření bylo nakonec velmi účinné a prosté. Dokud jsou totiž skupiny žijící z korupce v převaze, jen těžko se může situace změnit.

Jakou máme naději? V případě jednotlivců podezřelých z korupce se situace pomalu zlepšuje. Příkladem může být aféra s pronájmem Českého domu v Moskvě. Nevyzněla do ztracena především zásluhou tisku. Právě s pomocí šikovných novinářů se veřejnost postupně utvrzuje v názoru, že i pro nejvyšší zástupce veřejné správy existují stejná kriteria, jaká platí pro řadové úředníky.

Korupce na vysokých místech už dlouhou dobu lidem vadí. Proto také dosáhla ČSSD volebního úspěchu po oznámení akce „čisté“ ruce. Výsledné fiasko už všichni známe. Poslanci ODS dali po volbách předost postům, před prací skutečné opozice. K tomu jim posloužila nová oposmluvní taktika. Zdá se, že i někteří členové bývalé koalice podlehli předčasně mámení moci. V předvolebním finiši dali předost vlastní zájmům před jednotným nástupem opozice a před zraky překvapené veřejnosti se nechali zkorumpovat vidinou lepší pozice v příští vládě. To už je ale spíše příklad korupce politické. Jejím výsledkem je v našich podmínkách snaha nemalé části poslanců, nechat si zcela volné ruce - v chystané povolební dohodě, ve změnách Ústavy a v neposlední řadě i výběru svého vlastního kandidáta na příštího prezidenta.

Ani to ale nakonec českým politikům nepomůže. Potírání korupce se stalo předním tématem a citlivost voliče na něj spíše poroste. Však se už o tom v senátních volbách mnozí politikové na vlastní kůži přesvědčili. Jednoho dne dojde řada i na současné partaje. Nakonec také jim vyroste opozice. Nám voličům je už dávno jasné, že ryba smrdí od hlavy.

24. 4. 2002 (lid)

převzato z www.ceskapolitika.cz


Vývoj vztahů ČSSD a ODS v letech 1998–2002.

1.fáze - před volbami : ODS mobilizovala proti komunistům a nebezpečí levicové vlády. ČSSD mluvila o spálené zemi, o bandách tunelářů a přípravě akce čisté ruce.

2.fáze - taktika po volbách :ODS spoléhá na to, že se vláda sociální demokracie „historicky znemožní“. Snaží se ukázat vládu ČSSD jako neschopnou. Taktika nefunguje podle představ jejich tvůrců. ODS se snaží v médiích ukázat, že je schopna donutit ČSSD k plnění pravicových představ. Proto se pravidelně jakoby dramatizuje své požadavky. To v podstatě nepřekáží vládě ČSSD, která je také spokojená.

3.fáze – snaha udržet situaci do voleb pod kontrolou. [po ztrátě většiny v Senátu, po zamítnutí novely volebního zákona, jmenování guvernéra ČNB, událostech v ČT, IPB …]

4.fáze – omezit vzájemnou kritiku na minimum a společnými silami oslabit opozici. Po volbách uvažovat o případném prodloužení opoziční smlouvy a jmenování vlády té strany, která bude vítězem voleb.

(ld), 14. 3. 2001

převzato z www.ceskapolitika.cz


Petr Cibulka, předseda Pravého bloku, vždy nazýval sametovou revoluci privatizačním pučem StB a KGB...

Zkusme na jeho slova myslet, když se budeme za chvíli probírat některými autentickými výroky Václava Klause. Existovali lidé, kteří za minulého režimu seděli ve vězení (např. právě Petr Cibulka, Václav Havel, Stanislav Devátý, pánové Mrtvý, Hradílek atd...) a pak ti, kteří mohli vesele cestovat po světě, měli lukrativní práci a bývalý režim s nimi prostě počítal.


Má dnes moc v rukách tatáž skupina lidí,
která ji měla DÁVNO před rokem 1989 ?

Václav Klaus:

"Moje první kontakty se světem vně ekonomie mi zprostředkovala promovaná ekonomka Rita Budínová, vlastně Mlynářová, později Klímová, matka tehdy mladičkého Vladimíra Mlynáře, dnes ministra (...) Právě ona mě napojila na Literární noviny a na tuto skupinu lidí, a tak jsem začal psát sérii komentářů, které v Literárkách vycházely pod značkou Dalimil. (...) Sedmnáctého nebo osmnáctého listopadu 1989 mi volala znovu Rita Klímová a dotáhla mě na jedno z prvních shromáždění vznikajícího Občanského fóra. Už podruhé mi zprostředkovala vstup do aktivní politiky."

V ekonomickém ústavu (mimo jiné) pracovali:

Tomáš Ježek, který "byl vždycky takový se všemi kamarádský a zadobře, tak toho, který byl ve straně (rozuměj v KSČ) od svých 18 let, nevyloučili, ale jenom vyškrtli." (Zůstal v ekonomickém ústavu celých 20 let...)

V. Klaus o Tomáši Ježkovi a Janu Stráském: "To byli dva, kteří - myslím - vstoupili do KSČ v mládí jako tehdy důslední věřící v tuto ideologii..."

"... v ODS je takový Karel Dyba, o kterém si myslím, že s touto ideologií neměl nikdy nic společného, který, aby mohl zůstat na konci svých studií jako asistent na katedře na Vysoké škole ekonomické, tak vstoupil do KSČ..."

"v ODS byl z exkomunistů Ivan Kočárník, který naopak do KSČ vstoupil jako jeden z mála až ke konci totality..." (V roce 1986 nebo 1987.)

V ČSAV pracoval též Josef Kreuter - velvyslanec u Evropské unie v Bruselu (nestraník jako V. Klaus). Dále např. Jan Klacek - ekonomický ideolog ČSSD. V ekonomickém ústavu ČSAV pracovala také mnoho let paní Livie Klausová.


POZORUhodné jsou i kontakty Václava Klause s Richardem Salzmannem,
bývalým šéfem Komerční banky - právě za jeho působení došlo k obrovské finanční ztrátě KB,
šlo o částku okolo 40 mld Kč, která byla posléze "uhrazena" ze státního rozpočtu:

"Pro mne, mladého pracovníka Ekonomického ústavu ČSAV, přijela tehdy šestsettrojka, abych školil bankéře. Tím člověkem, který mě takto objevil, byl Richard Salzmann. Potom mě začali lákat, abych šel dělat poradce tehdějšímu šéfovi banky, ale já jsem koketoval s tím, že bych raději zůstal v akademii a banku (rozuměj Státní banku - pozn. Časoděj) bych vzal jenom na dílčí úvazek, na půlku. Chvíli jsem hledal způsob, jak to udělat, pak jsem odjel do Ameriky..."

"Tak jsem se ocitl v pobočce (Státní banky - pozn. Časoděj) pro Prahu 1, která shodou okolností sídlila v budově ústřední banky. (...) byl jsem posazen do kanceláře, v níž seděl jiný relativně mladý muž vyhozený z ústřední banky - Jan Stráský."

V prognostickém ústavu byla absurdní skupina lidí: "...dnešní komunistický poslanec Ransdorf, byl tam - politicky přelétavý - Tomáš Ježek, byl tam dnešní (1998) ministr zahraničí Šedivý i zmiňovaný Vladimír Rudlovčák, byli tam v klíčové pozici Dlouhý a Dyba."

"Zeman byl odjakživa prognostikem, ale mimo Prognostický ústav ČSAV. Myslím, že v té chvíli nic společného pánové Komárek, Dyba, Dlouhý a Miloš Zeman neměli. Já jsem z nich znal nejdéle a nejvíce Miloše Zemana a občas jsem s ním v sedmdesátých a osmdesátých letech na různých >bytových sedánkách<- jak vy říkáte - stýkal. Zeman tam začal pracovat až ve chvíli, kdy Prognostický ústav nebyl de facto Prognostickým ústavem, ale kdy Zeman se do žádné vlády v prosinci 1989 nedostal. Komárek, Dlouhý a já ano..."

Velmi zajímavá je pasáž (s. 31), kde Václav Klaus mluví o bývalém ministerském předsedovi Adamcovi: "Tedy: jakkoliv jsme vyhráli, sklesle jsem šel k autu, a shodou okolností přicházel Adamec k svému autu vedle. Pozdravil jsem ho a on, řekl bych tak trošku otcovsky mě poklepal po rameni a říkal: ,Nic si z toho nedělejte, voni to snad jednou pochopí’. A jsem přesvědčen, že to myslel upřímně."

Vztah s Václavem Havlem popisuje Václav Klaus takto: "My jsme se znali velmi letmo, zúčastnili jsme se společně několika setkání v rámci časopisu Tvář, se kterým jsem - jak už jsem říkal - před 20 lety spolupracoval."

Vztah k ministru kultury Dostálovi popisuje V. Klaus takto: "...druhý nebo třetí člověk na kandidátce (rozuměj OF, 1990 - pozn. Časoděj), s kterým jsem prožil šest neděl pohromadě, byl dnešní poslanec sociální demokracie Pavel Dostál. A to už jsem se styděl s ním stát na jednom pódiu..."

Přátelé Václava Klause: Jan Stráský, Tomáš Ježek, Ivan Kočárník (s. 74).

V. Klaus o Ivanu Pilipovi (dříve šéf Křesťanské demokratické strany - KDS): "Ivan Pilip byl mimořádně ambiciózním člověkem. Jeho ambice a cílenost každého jeho kroku z něj přímo čišela, skoro jsem žádného takového srovnatelného člověka v životě vůbec neviděl. (...) Měl něco společného s Vladimírem Dlouhým v tom, že oba uměli jednat s médii, resp. na jednání s médii se systematicky specializovali, měli celé skupiny poradců, kteří to dělali a připravovali za ně. Byli charakterističtí také tím, že - když to řeknu trošku zle a s jistou nadsázkou - pracovali jen tehdy, když na ně byla obrácena televizná kamera. Dělali to i jiní politikové, ale oni v tom byli mistři. (...)

Nechápu jak mohl být v KDS, a nechápu jeho spojení s čímkoliv začínajícím písmenem K. Já jsem také vždycky žertoval, když jsem s ním hovořil, jestli už byl někdy v životě v kostele. (...) Myslím, že pro něho byla KDS klasickým výtahem k moci, a bylo skoro jedno, jaké má on sám opravdové ideové zaměření."

Václav Klaus o Josefu Luxovi: "...na politickém chování Josefa Luxe nic specificky křesťanského nebo nekřesťanského nevidím. Jeho chování určitě není něčím, kde já bych o slovu křesťanství a politika byl schopen vůbec hovořit a diskutovat."


Volební účet

(zřejmě jen nepříliš přehnané údaje dle internetového zdroje)

 

Jaká je situace dnes, ve volebním roce 2002?

Zdá se, že v politice existují podobné rysy:

U moci je novodobá Národní fronta

tvořená ČSSD, ODS, koalicí a komunisty (mimochodem někdy mám z úmyslů moderní levice lepší dojem než z jejich politických rivalů).

Neexistuje plynulá rotace vlády a opozice.

Kdo za to může?

Představte si, že by dnes v Německu působila NSDAP - National-sozialistische deutsche Arbeitspartei, tj. Národně socialistická německá dělnická strana!

Zase se zakazují pod nejrůznějšími (samozřejmě vždy těmi nejlepšími záminkami) knihy - ať už jde o nevinnou příručku Vaříme s konopím, která běžně vychází po celém světě, či třeba o Hitlerův Mein Kampf. Je absurdní, že místo toho, aby se z této knihy učily děti ve školách a znalí pedagogové ukazovali na rozpor Hitlerových ideálů a pozdější zrůdné nacistické praxe (lze využít nejlépe dokumentární filmy), dostal její vydavatel možnost zaplatit trest 2 000 000 Kč nebo si jej odsedět ve vězení...

A málokdo ještě dnes dokáže pochopit, že Hitlerův úspěch nastal u vyspělého německého národa též proto, že měl v mnoha věcech přesný postřeh: Při svém pozorném sledování veškerého politického dění...

 



Koho volit?

Zabraňme prorůstání a kostnatění moci - volbou skutečné opozice.

Je dobré ukončit mnohaletou vládu starých dobrých přátel.

Změna je život. Stop MAFII.

Index korupce v ČR

1. Finsko 9,9 / 29. Itálie 5,5 / 31. Maďarsko 5,3/ 44. Polsko 4,1 / 47. ČR 3,9 / 79. Rusko 2,3
Stupnice je od 10 = země bez korupce až po 0. Zdroj Transparency International.