I. Starý Zákon
a) V SZ je slovo věřiti poměrně řídké. Spolu s uvěřiti [dověřiti se] je pravidelným překladem t. zv. kausativního kmene slovesného kořene '-m-n »býti pevný, spolehlivý, pravdivý«. Znamená tedy: pokládati někoho nebo něco za spolehlivé a podle toho se chovati, tedy důvěřovati, spoléhati se. Za základ lze považovati prostý význam: věřiti tomu, co mi někdo říká, neboli důvěřovati jeho pozorování a úsudku, jeho pravdomluvnosti a spolehlivosti. Jákob nevěřil, když mu jeho synové vypravovali o setkání s Josefem Gn 45,26, Godoliáš nevěřil těm, kteří ho varovali před úklady Jr 40,14, královna ze Sáby nevěřila zprávám o moudrosti Šalomounově 1 Kr 10,7. Hloupý naopak věří všemu, co slyší Př 14,15; před takovou pošetilou lehkověrností varuje Př 26,25; sr. Jr 12,6; Mi 7,5. Někdy ovšem nejde jen o uvěření jednotlivé zprávě, nýbrž o celkový vztah důvěry k druhému člověku. V tomto smyslu věřil Achis Davidovi 1 S 27,12, kdežto služebníci assyrského Senacheriba navádějí lid judský, aby nevěřil svému králi Ezechiášovi 2 Pa 32,15.
b) Tato prostá náplň slovesa věřiti je jeho základním významem i tam, kde se ho užívá o vztahu k Bohu, k jeho slovu, k jeho poslům. Je to dobře patrné na příběhu Ex 4. Mojžíš se obává, že ho lid neuposlechne, protože neuvěří, že se mu vskutku ukázal Hospodin [v. 1.5]. Zde už nejde jen o jeho osobní pravdomluvnost, nýbrž též o důvěru, že se nemýlil, t. j. že setkání s Hospodinem, o němž svědčí, bylo skutečností. V pojmu věřiti se tu objevuje nová složka, která není tak patrná, kde jde jen o věření běžnému slovu lidskému. Věřiti znamená také býti přesvědčen o skutečnosti Božích projevů. Víra je tedy způsobem, jímž se člověk setkává s Boží skutečností a poznává ji; je to »náboženská víra« ve vyhraněném slova smyslu. Tato stránka přesvědčenosti o skutečnosti Božích projevů však v sz pojetí víry není nikdy isolována, ano ani nemá ústřední místo. Sz zbožnost nemá výrazného teoretického zájmu, skutečnost Boží je jí příliš samozřejmá, než aby se soustřeďovala na to, co bychom mohli nazvat poznávací [noetickou] složkou víry. Mnohem důrazněji se uplatňuje jiná, základnější složka tohoto pojmu: věřiti znamená osobně důvěřovati Hospodinu, spoléhati na jeho slovo, na jeho milosrdenství, na jeho moc a na základě tohoto spolehnutí jednati [Dt 9,23; Z 27,13; 106,12.24]. Osobní důvěra, nikoli teoretické přesvědčení je také smyslem vazby »věřiti v Hospodina« [2 Kr 17,14; 2 Pa 20,20; Dn 6,23]. V této osobní víře bývá zahrnuta i důvěra k Božím prorokům [2 Pa 20,20]. Někdy se mluví o tom, že se věří předivným skutkům Hospodinovým neboli pro jeho mnohá *znamení [Nu 14,11; 20,12; Dt 1,32; Ž 78,32; sr. Ex 4,8n.30n]. Nebylo by správné chápati to tak, že zde spoléhání na vnější viditelné skutečnosti nastupuje na místo osobní důvěry, není výstižné mluviti o znameních jako o základu nebo důkazu víry. Jde tu o to, aby Izrael nešel okolo projevů Boží lásky a pomoci nechápavě a nevděčně, aby jim porozuměl, aby se o ně opřel uprostřed přítomných zkoušek a úzkostí a aby s vytrvalou důvěrou očekával nové projevy jeho blízkosti, čili aby se Bohu cele dověřil [Ž 27,13; 78,22]. V takovéto víře je zahrnuta i poslušnost Boží vůle, jeho přikázání [Ž 119,66, sr. 106,24n]. Ze věřit znamená osobně se odevzdat Hospodinu, uposlechnout ho a postavit se pod jeho soud, je zřejmé Jon 3,5, kde »uvěřili« znamená tolik jako »činili pokání«. Neuvěří-li pak lidé prorokovým slovům o Hospodinově díle v jejich dnech konaném [Ab 1,5], je to proto, že nedovedou v nastávajících pohromách viděti soudy Boží, neboť se nechtějí sami pod tyto soudy sklonit. Je tu zřejmé, že podstatnou složkou poznání víry je osobní, kající uznání Boží svrchovanosti i vlastní viny.
c) Protože jádrem sz pojetí víry je osobní důvěra a poslušná i kající odevzdanost Bohu, není divu, že se slova věřiti, víra střídají se slovy *doufati v Hospodina, *očekávati na Hospodina nebo také báti se ho [*Bázeň Hospodinova]. Tato ostatní slova jsou v SZ dokonce mnohem hojnější; nelze říci, že by věřiti, víra byly charakteristické nebo dokonce ústřední sz pojmy na vyjádření celkového vztahu věrného Izraelce k Hospodinu. Protože však při slovech věřiti, víra je přece jen zvláštní významový odstín, totiž větší důraz na osobní přesvědčení o Boží pravdivosti a o spolehlivosti jeho ujištění, mohou tato slova na nečetných sice, ale obsahově významných sz místech nabýti osobitého a závažného obsahu a poslání. V příběhu *Abrahamovu, tak významném pro sz zvěst, se zdůrazňuje, že Abram nejen uposlechl rozkazu vyjíti ze svého domova a jíti do daleké a neznámé země [Gn 12,1], nýbrž že spolehl na Boží zaslíbení velikého potomstva, i když dosud neměl dětí a podle vší lidské pravděpodobnosti je už nemohl očekávat [Gn 15,2nn]. O tomto jeho bezvýhradném spolehnutí na Boží slovo se říká: »i uvěřil Hospodinu, a počteno mu to za spravedlnost« [Gn 15,6]. Víra jakožto spolehnutí na Hospodina je tedy základem a podstatou spravedlnosti, to jest řádného, normálního vztahu k Bohu. – V kritické chvíli obležení Jerusalema syrsko-efraimským spojenectvím vyzývá prorok Izaiáš krále Achasa, aby se ustrašeně neohlížel po lidské pomoci, nýbrž a by spolehl v moc Hospodinovu. Slovní hříčkou s kořenem ’-m-n [věřiti, ostáti] prorok zvěstuje, že neuposlechnout, nechtít spolehnout na Hospodina proti všemu zdání a proti všem výpočtům lidské chytrosti, neboli nevěřit, znamená podkopati základ, na němž jediném Izrael může obstáti [Iz 7,9]. Obšírněji je totéž řečeno Iz 28,16: jde o to, spolehnouti se, že Hospodin bude věrný své smlouvě, postaviti se na pevný kámen, jejž on sám položí na Sionu, místu svého přebývání, a v této víře se ničeho nebát a před ničím neutíkat. Aniž užívá přímo slova věřiti, první část knihy Iz častěji varuje před spoléháním na lidskou chytrost a sílu [8,12nn; 30,1–3; 31,1–4] a nabádá ke ztišenému doufání v Hospodina [Iz 8,6; 30,7.15]. Podobné výroky, vyslovené arci v jisté dobové situaci, vyjadřují prohloubené a trvale platné pochopení vztahu k Bohu. Jde o to, spoléhat se na Boží *pravdu a na jeho rozkazy i zaslíbení proti všemu zdání, nespustit se ho ani v největší zkoušce, pochopit, že pohromy Izraele nejsou dokladem Božího selhání, nýbrž projevem jeho soudu [26,8], dověřit se, že on obnoví svůj lid, i když oko lidské vidí jen konec a záhubu, ano že právě tehdy je Hospodinova moc nejpodivuhodnější a jeho milosrdenství nejbližší [Iz 25,8; 26,19–21]. Tato prorocká zvěst připravila Izraele, aby přečkal nejtěžší pohromy a ustavil se znovu na základě osobní víry. – Podobné pozadí i smysl mají také známá slova Ab 2,3–4. Uprostřed pohrom, jejichž velikost a trvání jej svírá a vede k úzkostným výkřikům a otázkám [Ab 1,2.13], stojí prorok jakoby na stráži, aby mu neušlo vysvětlující a posilující slovo Boží. Slyší i tlumočí přitom výzvu ke ztišení a k nadějnému očekávání na jistotné naplnění mocných a spolehlivých slibů i hrozeb Božích. O tomto vytrvalém očekávání na skutky Hospodinovy čili o této víře prohlašuje prorok, že z ní spravedlivý živ bude. V první řadě to znamená, že bude v nebezpečenstvích zachován pro svou věrnost Hospodinu. Nejde však jen o vnější odměnu za vytrvalost; prorocké slovo chce také říci, že víra, věrnost, oddanost Hospodinu uprostřed všech zkoušek je podstatným znakem pravého spravedlivého, ano že se touto vírou spravedlnost uskutečňuje, že v ní pozůstává. Řecký překlad LXX však rozumí tomuto výroku poněkud jinak. Místo »z víry své« čte »z víry mé«; má tedy na mysli věrnost Hospodinovu, která je zajisté zdrojem života člověkova. Původní hebr. znění však jasně mluví o věrnosti čili víře lidské.
d) Na rozdíl od většiny jiných výroků, kde se užívá slovesa věřiti, se v Ab 2,4 objevuje podstatné jméno víra, hebr. 'e múná. Toto slovo je v Kralické bibli obvykle překládáno českým .*věrnost nebo *pravda. Stejné slovo je v hebr. znění Ž 119,138 a Oz 2,20; v obou případech jde o věrnost nebo hodnověrnost Boží. V DI 32,20 se jinou odvozeninou kořene '-m-n mluví o spolehlivosti lidské. V Ž 85,11–12 je hebr. 'tmel, obvykle překládané *pravda. Souvislost ukazuje, že jde o věrnost člověka pravdě Hospodinově, takže je zde překlad »víra« dobře na místě. – Přesto však nutno říci, že pojem víry není v SZ zdůrazňován. Není ještě souhrnným slovem, vyjadřujícím vztah člověka k Bohu.
II. Nový Zákon
1.
V LXX je kausativ ’-m-n zpravidla překládán řeckým pisteuein, jmenné odvozeniny téhož hebr. kořene řeckým pistis. Původní význam těchto řeckých slov je důvěřovati, spoléhati; důvěra. Také však věrnost, spolehlivost. Později však znamenala také »být o něčem přesvědčen«, »přesvědčení«, v oslabeném smyslu »domnívati se, míti za to«, »domněnka«. Vedle toho podstatné jméno pistis někdy nabývá rozmanitých významů druhotných: ověření, záruka, zástava, rukojmí; slib, úmluva; hodnověrnost, důkaz, důkazový prostředek. Oba základní významy spolu ovšem souvisí: důvěřuji-li někomu osobně, jsem zpravidla zároveň přesvědčen o věcné správnosti jeho údajů. Stejné významové složky jsou už v hebr. kořenu '-m-n, jenže v řečtině je ve shodě s teoretickým sklonem řeckého myšlení větší důraz na přesvědčení o pravdivosti výpovědi nebo na skutečnost stavu věcí. Svou šíří a pružností se však slova kořene pist- dobře hodila k vystižení významu uvedeného hebr. kořene i k vyjádření rozličných stránek důvěřivého vztahu k lidem, k Bohu i k jeho pravdě.
NZ užívá těchto slov v míře neobyčejně hojné, aby jimi zpravidla vyjadřoval životní odevzdanost člověka Bohu nebo stejně životné přesvědčení o skutečnosti jeho. bytí, o spolehlivosti jeho ujištění, o závaznosti jeho příkazů. Jen výjimkou a na okraji mají tato slova význam méně závažný. Sloveso pisteuein někdy označuje prostou důvěru k druhému člověku [Sk 9,26] nebo předběžné a jakoby zkusmé přesvědčení o pravdivosti slyšené zprávy [1 K 11,18, sr. i 2 Te 2,11; 1 J 4,1]. Závažnější, ne však ještě přímo náboženskou funkci má totéž sloveso, je-li ho užíváno ve významu »svěřiti« někomu něco nebo někoho [J 2,24; L 16,11; Ř 3,2; 1 K 9,17; Ga 2,7; 1 Te 2,4; 1 Tm 1,11; Tt 1,3]. Podstatné jméno pistis několikrát znamená *věrnost, ať lidskou [Mt 23,23; Ga 5,22; Tt 2,10; Zj 2,19], ať Boží [Ř 3,3]. Je možné, že motiv věrnosti Boží aspoň spoluzaznívá i v některých jiných výrocích [Ř 1,17; 3,22.26]. V lidské víře je ovšem vždy obsažena složka věrnosti Bohu, jeho smlouvě a jejím závazkům. Přesto ve veliké většině případů mají tato slova na mysli docela osobitý akt i vztah důvěry, oddanosti, poslušnosti a osobního přesvědčení ve vztahu člověka k Bohu. Tento vztah víry je v jednotlivých nz vrstvách a výrocích chápán s rozmanitých stránek a vyjadřován s rozličnou mírou vytříbenosti a zásadní promyšlenosti. Pokusíme se v dalším nastínit hlavní z těchto nz výkladů a pojetí pojmu víry.
2.
a) Podle nejstaršího ze synoptických evangelií vystoupil Ježíš se zvěstí: Naplnil se čas, a přiblížilo se království Boží; čiňte pokání a věřte evangeliu [Mk 1,15]. Předpokladem a původem víry je tu přelom *věků, Bohem způsobený a slovem evangelia zvěstovaný. Věřit znamená přijmout toto slovo, Ježíšem přinášené, vzít vážně přelom věků a orientovat se podle něho v celém životě; proto je víra nerozlučně spojena se životním obratem, s pokáním. Je odpovědí na Boží čin a spolehnutím na slovo zvěsti, nikoli projevem niterných náboženských schopností a sklonů lidských. Je osobně zavazujícím rozhodnutím, ne pouhým teoretickým názorem, má však při sobě důležitou složku osobního přesvědčení o skutečnosti Božích činů a o pravdivosti zvěstovaného slova evangelia. V tomto výroku Ježíšovu je tedy již v základu naznačen celý obsah nz pojmu víry.
b) V synoptických evangeliích mají pojmy věřiti, víra místo důležité, přesto však jen málokde tak ústřední a obsahově bohaté jako ve výroku Mk 1,15, jejž lze pokládati za jakési shrnující vyjádření zvěsti Ježíšovy, formulované evangelistou pod vlivem celého dalšího rozvinutí pojmu víry v životě a myšlení prvotní církve. Jinak je u synoptiků víra předně důvěřivým, oddaným a poslušným spolehnutím v Boží moc a lásku. Takové víře se zaslibuje moc pohnouti nejnehybnějšími skutečnostmi tohoto světa: víra přenáší hory Mk 11,23; Mt 17,20, sr. 21,21n; L 17,6. Tuto moc ovšem nemá víra sama v sobě; není jakousi magickou silou. jde o moc Boží, která bude z jeho svrchované vůle dána tomu, kdo o ni důvěřivě prosí: proto je toto slovo spojováno se zaslíbením o vyslyšení modlitby [Mk 11 ,24n; Mt 21,22, sr. Mt 7,7–11]. Jde o to, počítati prakticky s Božími zaslíbeními i rozkazy; i výzvy nepečovati [Mt 6,25–34] a nebáti se žádného nebezpečí ani hrozby [Mt 10,19.31] lze právem považovati za pozvání k takové víře. Konkrétně se tato víra v Boha projevuje vírou jeho svědkům, zejména Janu Křtiteli Mt 21,25.32; Mk 11,31; L 20,5. Protože předním svědkem, ano nositelem království Božího je Ježíš, je víra důvěrou v něho, spolehnutím na Boží moc skrze něho působící, nejkonkrétněji vírou v jeho moc uzdravovati nemocné a odpouštěti hříšným. Tuto víru Ježíš požaduje Mk 5,36; L 8,50, po ní se ptá Mk 4,40; Mt 9,28, přijímá ji jako předpoklad svých mocných činů Mt 8,13; 9,2; Mk 2,5 s radostí a pochvalou Mt 8,10; L 7,9. Naproti tomu nevěra mu znemožňuje konati mocné činy pomoci a uzdravování Mk 6,5n; Mt 13,58. Tento vzájemný vztah víry a mocných činů skrze Ježíše konaných je nejjasněji vysloven v rozhovoru Mk 9,23n: Všecko je možné věřícímu. Lidská víra není ovšem nikdy plná a dokonalá, potřebuje posily Kristovy a je na této pomoci závislá: věřím, Pane, spomoz nedověře mé [sr. prosbu »přispoř nám víry«]. Víra tedy není nějakým kouzelným proutkem, jímž by člověk mohl svémocně dosáhnouti, čehokoli by se mu zachtělo, nýbrž je důvěřivou a poslušnou otevřeností vůči svrchovanému rozhodnutí Božímu. Proto se také pravá víra nezakládá na vnějších zázracích, které by udolaly naše smysly i naši mys] a zbavily víru charakteru osobního, ničím vnějším nevynuceného přisvědčení pravdě Boží. Proto Ježíš odmítá žádost farizeů o znamení s nebe jako pokušení [Mk 8,11n; Mt 16,1–4; L 11,16]. Volání velekněží: »Kristus, král Izraele, nechť sestoupí nyní s kříže. ať uzříme a uvěříme« [Mk 15,32] je vrcholným projevem nevěry, která chce žít z vlastní moudrosti a síly, z toho, co je před očima, a která odmítá skloniti se v pokání před soudem Božím, vysloveným v kříži Kristově nad námi všemi. Pravá víra se drží Ježíše přes pohoršení kříže, navzdory pokušením a náporům satanským, nad nimi zvítězí v síle Boží, na základě přímluvy Ježíšovy [L 22,32].
c) Posměšný výrok velekněží a zákoníků pod křížem [Mk 15,32] je v synoptických evangeliích takřka jediný, kde je víra výslovně chápána jako víra v Ježíše Krista v plném slova smyslu, t. j. také jako přesvědčení, že je Mesiášem. Podobný, ač méně výslovný, je výrok Mt 18,6: »...z maličkých těchto, věřících ve mne«; srovnání s Mk 9,42 v původním textu však ukazuje, že jde o vložku, jíž chtěl Mt objasnit a upřesnit smysl výroku. Jinak však se v synoptických evangeliích životní oddanost Ježíšovi obvykle neoznačuje slovem víra [věřiti], nýbrž se o ní mluví jako o následování Ježíše [Mk 2,14; 8,34; 10,21.28. 51 a mn. j.] nebo jako o slyšení a činění jeho slov [Mt 7,24.26] a pod. Tím se projevuje konkrétnost a jistý nezájem o pojmové zevšeobecňování, což mají synoptická evangelia společné se sz myšlením. Jako v 5Z, ani v synoptických evangeliích pojem víry, ač důležitý, sám o sobě neoznačuje celek nového, pravého vztahu k Bohu.
3.
Pojetí víry v knize Skutků apoštolských je v podstatě určeno misijní situací. Apoštolé přinášejí všem lidem zvěst, že se Bůh přiznal k Ježíši Nazaretskému, zavrženému od vůdců izraelských i od vládců pohanských, a to tím, že jej vzkřísil z mrtvých a učinil jej Pánem i Kristem k záchraně všech, kteří učiní pokání a přihlásí se k němu křtem v jeho jméno. Tato zvěst je tedy výzvou k osobnímu rozhodnutí, k oddělení od ostatních, k závaznému přijetí nabídky Boží v Kristu neboli k víře [Sk 2,22–40]. Proto se ve Sk často užívá tvaru uvěřiti [4,4; 8,13; 11,21; 13,12.48; 14,1; 15,7; 17,12.34; 18,8 a j.]. O těch, kteří se závazně přihlásili k Ježíši Kristu a přičlenili se křtem k jeho lidu, se mluví jako o uvěřivších [2,44; 4,32; 11,21; 15,5; 19,18; 21,20–25]. Zajímavé je, že se tohoto slova často užívá bez bližšího vymezení [absolutně], ale konkrétně jde vždy o víru v Ježíše Krista [3,16; 9,42; 10,43; 11,17; 16,31; 20,21; 24,24; 26,18]. Víra je tak těsně spjata s tímto svým obsahem, že i sama zvěst o Ježíši Kristu může být nazvána vírou, jíž lidé poslouchají [6,7]. V podobném smyslu se říká, že víra je objektivní možností nového života, kterou všem, i pohanům, otvírá Boží čin v Kristu [14,27, sr. 17,31]. Zároveň bývá stejně jako li synoptiků víra předpokladem mocných skutků Boží pomoci [3,16; 14,9]. Někdy se zdá, že je víra chápána způsobem hodně vnějším jako pouhé uznání Ježíšovy hodnosti nebo jen jako příslušnost k jeho lidu. Vždyť i o Simonovi kouzelníkovi, který hned potom projevil tak málo pochopení pro to, co je v Kristu přípustné [8,18–23], čteme 8,13, že uvěřil. Také víru prokonsula Sergia Pavla, vzbuzenou patrně jen mimořádným mocným činem apoštolovým [13,12], lze sotva považovati za víru ve smyslu kající životní oddanosti Kristu. Jinde však je i v Sk patrno, že víra je hlubší a životnější mocí než je pouhé přisvědčení k hodnosti Ježíšově nebo vnější příslušnost k jeho lidu. Víra je spjata s Duchem svatým [6,5; 11,24; 19,2], je zakotvena v odvěkém Božím předzřízení [13,48], spojena s vyznáním hříchů a přelomem v životě [19,18n; sr. 2,38; 3,19; 20,21], přináší očištění 15,9, spasení 15,11, ospravedlnění 13,39, odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými 26,18. Víra je tedy celkovým životním směřováním, v němž je třeba utvrzovati se 16,5 a zůstávati 14,22. Toto pojetí víry jako středu křesťanova života je asi již pod vlivem učení Pavlova, jenže Pavel sám jen rozvíjí a přesně formuluje motivy, které byly živé již v prvotním sboru.
4.
a) I v listech apoštola *Pavla je pojetí víry určováno v prvé řadě misijní situací. Uvěřit znamená přijmout zvěst o skutcích Božích v Ježíši Kristu 1 K 15,11, »slovo víry«, které je kázáno posly Kristovými Ř 10,8, sr. 1 K 3,5; 2 K 2,14–16. Jindy se v témž smyslu tíká uposlechnouti zvěstovaného evangelia Ř 10,16. Uvěřit znamená odvrátit se od dosavadního způsobu života: pohan se odvrací od model, aby sloužil Bohu živému a pravému 1 Te 1,9, pobožný farizejský Žid od spoléhání na své vlastní přednosti a zásluhy, aby všecko očekával jen od spravedlnosti darované v Kristu F 3,7–9. Víra je tedy poslušností Ř 1,5; 15,18; 16,26 sr. Ga 5,7, přijetím Ježíše Krista za pravého Pána Ř 10,9 sr. 2 K 4,5. Toto přijetí se neděje jen myšlenkou nebo citem [»srdcem«], nýbrž vždy také *vyznáním, které je vysloveno před ostatními lidmi a jímž se člověk závazně přihlašuje k oddanosti Ježíši Kristu Ř 10,9–10, sr. 2 K 4,13; 9,13. Vírou takto závazně vyznanou člověk vystupuje z řad těch, kteří zvěst o Kristu neznají nebo nepřijímají [Ř 11,30–32; sr. 2,8; 15,31], a připojuje se k lidu očekávajícímu na Ježíše Krista. Z ostatních spisů nz i z některých zmínek u Pavla je zřejmé, že se toto připojení k lidu Kristovu dálo při křtu. Proto apoštol může o synovství Božím v Kristu zároveň říci, že je skrze víru i že je dáno oblečením Krista ve křtu [Ga 3,26–29]: je přivlastněno vírou, jež byla vyznána a potvrzena křtem. Proto je také možné užívati někdy slov víra, věřiti tak, jako by šlo jen o vnější příslušnost k církvi. Tak se Ga 6, 10 mluví o »domácích víry«, t. j. o příslušnících církve jako domu víry, nebo slovo věřící znamená 1 K 14,22 v prvé řadě členy církevního obecenství; sr. i 1Te 1,7.b) Protože víra je přijetím zvěsti o díle Božím v Ježíši Kristu, je zároveň vždy také uznáním pravdivosti této zvěsti. Kdo věří, vyznává, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých Ř 10,9, sr. 1 Te 4,14; Ř 4,24; 6,8; 2 K 4,13–14. Víra není pouhým stavem duše, náboženským povznesením nebo náladou, nýbrž je odpovědí na eschatologické jednání Boží, zvěstované v jeho slovu, a proto má vždy jistý předmětný obsah. Je »vírou v…« [v Boha 1 Te 1,8, v Ježíše Krista Ř 3,22; Ga 2,16; F 3,9, v evangelium F 1,27, v mocné působení Boží Ko 2,12]. Jinak řečeno, víra je vždy také poznáním pravé skutečnosti. Evangelium zvěstuje a víra přijímá poznání slávy Boží v Kristu 2 K 4,6, sr. 2,14; F 3,8; Ga 4,9. Proto se místo věřiti může někdy ve smyslu skoro zcela totožném říci věděti [2 K 5,1; 8,9; Ř 6,3; 1 Te 5,2]: tu všude ,jde o vyjádření jistoty víry. Poznati Boha a jeho pravdu ovšem nelze nikdy jen tak, že bychom svými smysly narazili na jisté skutečnosti a vzali je prostě na vědomí. Zvěst evangelia žádá, abychom ji přijali tak, že zrevidujeme celý dosavadní život, přestaneme žít z vlastní síly a dokonalosti a začneme očekávat na milosrdenství Boží v Kristu [Ga 2,16; Ř 4,5]. V tomto smyslu se věří srdcem [Ř 10,9n]. Vědění víry je osobní důvěrou v Boha [Ř 8,28], spolehnutím na Kristovo vítězství nad smrtí a hříchem [1 K 15,58], pochopením smyslu a důsledků milosti Boží, z níž ve víře žijeme [Ř 14,14; 1 K 3,16; 6,9]. Poslední pravdy Boží se nelze zmocnit neutrálním zkoumáním a nezávazným diváctvím, nýbrž jen tak, že člověk celý svůj život odevzdá lásce i přísnosti Boží, která k němu bez vnějších záruk přichází v kříži a oslavení Ježíše Krista. To je nejhlubší smysl věty »skrze víru chodíme, ne skrze vidění« 2 K 5,7, i věcně příbuzné věty, že jsme spaseni nadějí Ř 8,24. Lze to říci tak, že se poznání víry orientuje na eschatologickém jednání Božím v Ježíši Kristu a je jím určeno ve své podstatě a povaze. Víra jakožto přiznání k pohoršení kříže je zároveň pravou moudrostí [1K 1,18–2,16]. Totéž říká jinými slovy výrok, že cesta k pravému poznání se otvírá láskou, nikoli hloubáním do sebe soustředěným [1 K 8,3, sr. 1 K 13,12, kde je patrna eschatologická zaměřenost poznání víry i jeho podmíněnost životem v lásce].
c) Podstata víry v Pavlově pojetí je nejzřetelněji patrna na tom, že je to víra v *ospravedlnění [Ř 1,16n; 3,20–5,11; 9,30–10,21; Ga 2,16–5,12; F 3,3–11]. Věřit v ospravedlnění neznamená jen myslí přijímat zvěst o spravedlnosti Boží v Kristu zjevené [Ř 3,20nn], víra je celý způsob a pohyb života [Ř 1,17]. Věřit znamená nehledět na to, co je před očima, nýbrž držet se zaslíbení Božích [Ř 4,18], žít z věčných skutečností, které se nevidí [2 K 4,18], nezakládat si na vlastních zásluhách a přednostech, nýbrž od toho všeho odhlížet, ano utíkat a chvátat k milosrdenství Božímu, které samo k nám spěje v nadějně očekávaném příchodu Ježíše Krista [F 3,3–21]. Jestliže se Ř 8,4.12n mluví o chození nebo žití podle Ducha, nikoli podle těla, vystihuje se tím jinými slovy táž skutečnost, která se v dřívějších kapitolách Ř označuje pojmem spravedlnosti z víry. Jde tu stále o eschatologické zakotvení křesťanova života, které je jednou vystiženo jako očekávání naděje spravedlnosti z víry a Duchem [Ga 5,5]. Tím se nijak neoslabuje plná jistota, která umožňuje mluvit o spravedlnosti z víry také v přítomném čase [Ř 5,1.9]. Věřící už nyní docházejí spasení [1 K 1,18; 2 K 2,15]. Tím, že opravdu věří v darovanou spravedlnost, je člověk vskutku spravedlivý v očích Božích, tedy v nejhlubším rozměru skutečnosti. Víra je tedy způsobem, jímž křesťan už nyní žije z moci nového věku.
Jinak řečeno: vírou má člověk už nyní účast na životě Syna Božího [Ga 2,20]. Žije ještě v těle, ale v těsném obecenství s Kristem, takže Kristus se svou láskou, se svou obětí, se svým pravým životem vstupuje na jeho místo, je živ v něm. Nejde o mystický prožitek, nýbrž o vztah, který je uskutečňován právě vírou, neviděním. Protože je tímto úzkým osobním obecenstvím s Pánem, v němž nalézá spravedlnost, pokoj, příslib a moc nového života, není víra donucením, povinností, jhem, nýbrž vykročením z dosavadního sevření [Ga 3,22–23], *svobodou [Ga 5,1.13; Ř 8,2.21], radostí [F 1,25; 2 K 1,24].
d) Víra je také zcela osobní cestou života, kterou určuje Bůh. To je smyslem slov o »míře víry«, kterou Bůh vyměřuje každému věřícímu [Ř 12,3]. Tento výrok je třeba chápat v souvislosti s celým oddílem Ř 12–14 i s pohledem na 1 K 8–10. Apoštol má na mysli dvojí stránku věci. Na jedné straně Bůh každému určuje zvláštní místo v církvi, spojené se zvláštními dary [charismaty] a úkoly [Ř 12,6]. Proto každému také ukládá zvláštní úkoly a stanoví zvláštní příkazy, které nejsou nutně téhož obsahu jako závazky určené druhému. Druhou stránkou věci je, že víra není u všech stejně silná [Ř 14,1; sr. 1 K 8,7–12], t. j. není stejně ujasněna a nepostihuje stejně správně smysl Božího zjevení a obsah jeho vůle. Rozdíly mezi cestou jednotlivých údů církve jsou tedy založeny jednak v objektivním rozhodnutí Božím a v místě, jaké z tohoto rozhodnutí zaujímají v obecenství církve, jednak v rozličném stupni jejich subjektivního pochopení Boží vůle. Vždy však platí, že nikdo nemá jednati proti světlu té míry víry, která mu byla vyměřena, a že nemá ani druhého k podobnému jednání nutit ani svádět. Každý sám ve své vlastní víře stojí i padá přímo svému Pánu [Ř 14,4, sr. 11,20], nikdo, ani apoštol, nemůže panovat nad vírou druhého [2 K 1,24]; každý smí a má být ujištěn o té cestě, kterou mu ukazuje jeho víra [Ř 14,5], neboť jednati proti ní je hřích [Ř 14,20]. Tento respekt k *svědomí vlastnímu i bratrovu [1 K 8,7.12; 10,25.29] neznamená, že by míra víry jednomu každému vyměřená byla neměnná a že by jeden druhému nemohl pomáhat k jejímu růstu. Naopak, ve víře je třeba nejen zůstávat a upevňovat se [Ko 1,23; 2,7], nýbrž je možno a nutno v ní také růst [2 K 10,15], pokračovat [F 1,25], doplňovat její nedostatky [1 Te 3,10]. Víra je stálým růstem v postižení milosti i vůle Boží, v porozumění vlastní životní situaci i v pochopení bližních. Při nedostatcích, které se při tom objeví – ne všichni mají přece totéž poznání 1 K 8,7 – je možno a nutno pomáhat bratru poučováním [1 Te 3,10], učením a napomínáním [Ř 15,14; Ko 3,16] a povzbuzováním [1 Te 3,2], i když ovšem pravý pokrok v pochopení víry dává sám Bůh [F 1, 9n].
Víra je však v tomto životě stále ohrožena vlastní slabostí, pochybnostmi a poklesky i pokušením spoléhati sám na sebe, na vlastní dokonalost a sílu. Souvisí to s tím, že víra je vždy překonáním pohoršení, přiznáním k ukřižovanému Kristu proti lidské žádostivosti znamení a moudrosti [1 K 1,18–25]. Jde proti všemu vnějšímu očekávání, je chozením v naději proti naději [Ř 4,18, sr. 8,24; 2 K 5,7]. Věřit znamená býti hotov připodobňovati se kříži Kristovu [F 3,10; Ga 2,19; Ř 6,6; 8,17]. Víra proto nikdy není samozřejmostí, věřící proto musí stále sám sebe zkoušet, zda je ve víře [2 K 13,5, sr. 1 K 11,28; Ga 6,4], a musí stále zápasit s náporem, jejž nemůže chápat jinak než jako útok pokušitelův [2 K 2,11; 1 Te 3,5; Ef 6,10nn]. O této stálé bdělosti před nebezpečím pádu [1 K 10,12, sr. 16,13; Ga 5,1; F 1,27; 4,1] apoštol mluví také jako o bázni [Ř 11,20, sr. 1 K 2,3]. Nejde tu o nejistotu, nýbrž o výraz toho, že víra má jistotu a dokonalost jen tak, že věřící ode všeho, co má sám v sobě, běží k zakotvení, které je mu připraveno v cíli, totiž v povolání v Kristu Ježíši [F 3,12–14].
Víra takto pojatá jako osobně pochopená a uchopená cesta života [»chození podle Ducha« Ř 8,4 a j.] je podstatným motivem křesťanské etiky. Vždyť žít vskutku křesťansky znamená odvraceti se od soustředěnosti na sebe samého a otvírati se tomu, co nám Bůh nabízí a k čemu nás zavazuje ve svém milosrdenství, přicházejícím k nám v Ježíši Kristu, čili žíti ve víře, v naději a v lásce. Víra je tedy pravý opak pouhého teoretického přesvědčení, jež k ničemu nezavazuje. Je chápajícím, poslušným i radostně dobrovolným zařazením do pohybu Božího milosrdného sklonění k člověku, je hledáním a přijímáním bratra, za kterého také Kristus zemřel [Ř 14,15, sr. 14,1.3.10–14; 15,7]. Vše lze shrnout tak, že víra je v pochopení Pavlovu vždy vírou skrze: lásku dělající [Ga 5,6].
e) Víra je, jak jsme viděli, osobním rozhodnutím přijmout zvěst kříže a vzkříšení Kristova a žít v jeho následování. Toto rozhodnutí však není činem lidské svrchovanosti a libovůle. Je možné jen na základě toho, že Bůh k němu otevřel cestu v příchodu a díle Ježíše Krista. V tomto smyslu se Ga 3,23.25 říká, že víra »přišla«. Nadto je víra poslušností, odevzdáním Ježíši Kristu. které není působeno radou »těla a krve« t. j. lidskými, výpočty a důkazy, nýbrž tím, že se Kristus s člověkem setká a podmaní si jeho srdce i mysl [sr. Ga 1,15–16; 2 K 10,5]. Když uvažuje o své víře, je si bezprostředně vědom, že si ji sám nevytvořil ani nevynutil, nýbrž že mu byla dána. Proto Pavel mluví o víře jako o daru [F 1,29; Ef 2,8], jako o něčem, co Bůh sám člověku vyměřil [Ř 12,3]. Podobný smysl má snad i obrat »z víry ve víru« Ř 1,17, jestliže se jím totiž chce říci, že víra lidská je odpovědí na věrnost Boží. Je však možné, že jde spíše jen o slohový obrat bez přesněji postižitelného významu. Nejvýraznějším vyjádřením zakotvenosti víry v jednání a daru Božím jsou úvahy, v nichž apoštol spojuje ospravedlňující ví[u s odvěkým věděním a určením Božím [Ř 8,29n, sr. 9,10–24]. Tím neprohlašuje, že člověk ve víře jen pasivně podléhá moci Boží, která by měla povahu jakési přírodní síly, nepopírá, že víra je odpovědným rozhodnutím lidským. Vyjadřuje tím však, že se toto rozhodnutí neopírá o důvody a výpočty lidské, nýbrž jen o vnitřní moc pravdy evangelia. V 1 K 2,4–5 se o této vnitřní moci mluví jako o »důkazu Ducha a moci«. Je to vlastně jediný výrok, v němž Pavel vznik víry výslovně spojuje s Duchem sv. – běžného obratu o víře jako o daru Ducha apoštol neužívá. Výroky Ga 3,2.5 a Ef 1,13 říkají spíše naopak, že Duch je dáván na základě víry, kterou člověk při křtu závazně vyzná, »duch víry« 2K 4,13 není Duch, který víru působí, nýbrž Duch, který je víře dáván, jest jí vlastní, určuje její způsob a ráz.
f) Mimo hlavní proud Pavlových výkladů o víře je několik výroků, kde toto slovo zřetelně označuje něco užšího a speciálnějšího než celkovou osobní oddanost Ježíši Kristu a žití z jeho milosti. V 1 K 12,9 je víra uvedena jako jedno z charismat [zvláštních darů Ducha], jež mají jen někteří údové těla Kristova. Nevysvětluje se blíže, co se tímto slovem míní, souvislost však naznačuje, že asi jde o víru v docela zvláštním smyslu, totiž o víru, která působí mimořádné skutky uzdravování a činění divů. Jeto tedy totéž jako víra hory přenášející, o níž čteme 1 K 13,2; toto pojetí víry je blízké synoptickému. Podobně uvádí apoštol Ga 5,22 víru jako jeden člen v řadě ovoce Ducha. i zde by mohlo jít o víru činící znamení, ale spíše mají pravdu Kraličtí, kteří tu pistis překládají věrnost. Už jsme se zmínili, že 1 K 11,18 užívá apoštol slova »věřiti« ve smyslu »částečně se spoléhati na pravdivost slyšené zprávy«. Tyto okrajové případy jsou dokladem toho, že apoštol svých pojmů neužíval s pedantskou důsledností, nijak však nepřispívají k objasnění jeho pojetí víry v ústředním náboženském smyslu.
5.
a) V evangeliu a v epištolách nesoucích jméno Janovo je sloveso věřiti časté, avšak podstatné jméno víra se vyskytuje jen jednou [1 J 5,4]. Je to ve shodě s celkovým rázem biblického, zejména sz myšleni, které se pohybuje spíše v dějových než zpředmětňujících pojmech. To však neznamená, že bychom při svém pokusu o vystižení janovského pojetí vůbec nesměli použít abstraktnějšího podstatného jména víra.b) Vyjdeme od výroků, v nichž se sloveso věřiti váže s 3. pádem. Ježíš žádá, aby mu lidé věřili [4,21; 6,30, sr. 8,31.45n; 10,37n]. Podobně čteme: věřiti Mojžíšovi 5,46, Písmu 2,22; 5,47, slovu Ježíšovu 2,22; 4,50, tomu, kdo Ježíše poslal [Bohu] 5,24.38. V oddílu 8,31–47 má obrat »věřiti Ježíšovi« zřetelně vztah k »mluvení pravdy« [v. 45] a střídá se s obratem »slyšeti slovo mé« [43], po př. »slyšeti výroky Boží« [47]. Při pronikavějším promýšlení všech těchto výroků je patrno, že jsou tu spojeny dvě stránky pojmu věřiti: jednak osobně někomu důvěřovati a na něj spoléhati, jednak býti přesvědčen o hodnověrnosti a pravdivosti jistých myšlenek a skutečností. Základním úkolem vystižení janovského pojetí víry jest pochopiti, jak tyto dvě stránky spolu souvisí a v jakém jsou vzájemném poměru. Nelze to vyjádřiti jednoduchou a přehlednou formulí, protože pojem víry stejně jako jiné pojmy se u J vyznačuje zvláštní proměnlivostí a mnohobarevností, lze se však pokusit na několika' příkladech znázorniti, jak J osvětluje tento pojem s různých stran.
c) Moment osobní oddanosti a důvěry je zřetelný při některých výrocích, kde se vyskytuje obrat »věřiti v …«. Tak např. slovo »věříte v Boha, i ve mne věřte« [14,1] má jistě na mysli důvěrné životní spoléhání na Boha i na Ježíše. Snad ještě zřetelnější je to při obratu »věřiti ve jméno…« 1,12; 3,18. V pozadí tu asi je používání obratu »ve jméno« při prvokřesťanském křtu: věřiti ve jméno Ježíšovo znamená odevzdati se mu do vlastnictví, vzíti na sebe závazek věrnosti a poslušnosti, svěřiti se do jeho panství i milosrdenství. V dalším případě [2,23] arci tento obrat označuje ne zcela hluboké a spolehlivé přiznání k Ježíšovi, to však nic nemění na závěru, že »víra ve jméno« je svým pravým smyslem odevzdaností Ježíšovi a že vychází z prvokřesťanské misijní situace [sr. výše II., 3,4a]. Totéž platí o výrazu »uvěřiti«, jímž se označuje počátek osobního odevzdání Ježíšovi a důvěry v jeho slovo, moc a celou bytost [2,11; 4,39; 7,39.48; 9,36; 10,42; 12,42]. Osobní stránku a podmíněnost víry osvětluje také výrok 5,44, podle něhož samolibé hledání chvály od lidí namísto schválení Božího je překážkou uvěření [sr. 12,43]. Tento výrok podobně jako 12,40 ukazuje, že předpokladem víry je osobní změna, kterou lze podle synoptiků [Mk 1,15] nazvati pokáním. Přitom však nikdy nechybí druhá stránka: věřiti vždy také znamená býti přesvědčen o pravdivosti Ježíšových slov, o oprávněnosti jeho nároku, o skutečnosti jeho poslání od Boha. Je ostatně dáno samou povahou věci, že důvěra v některého člověka v sobě zahrnuje i spoléhání na jeho úsudek a na jeho pravdivost. U J je však tato druhá stránka rozvinuta zvláště důrazně. Tak při víře v Ježíšovu moc pomáhati nemocným mimořádnými činy božské svrchovanosti [4,50; 9,35; 11,25–27] je mnohem silněji než v obdobných místech synoptiků podtrženo celkové přesvědčení o původu a povaze bytosti Ježíšovy. Také při obratu »věřiti v …« často převládá význam »uznati nárok Ježíšův, že je Božím zjevovatelem« [7,5; sr. 3,15nn; 9,35n; 11,25.45.48; 12,11.37.44.46; 16,9; 17,20].
d) Tato obsahová a přímo poznávací stránka víry bývá vyjadřována spojením slova věřiti s předmětnou větou: »věřiti, že …«. V příběhu 9,18 se touto vazbou označuje přesvědčení o pravdivosti slyšené zprávy. Významnější jsou však výroky, podle nichž lidé věří nebo jsou zváni věřit, že Ježíš jest ten Svatý Boží 6,69, Kristus 11,27; 20,31, že je v Otci a Otec v něm, že ho Otec poslal 11 ,42; 17,8.21, že vyšel od Otce 16,27.30, nebo také bez dalšího bližšího vymezení, že »On jest« 8,24; 13,19. Smyslem patří do stejné skupiny i výroky, v nichž se slova věřiti užívá absolutně, t. j. bez jakéhokoli bližšího označení, čemu nebo v koho se věří [4,48.53; 5,44; 6,36; 11,40; 20,25–29 aj.]. Navazuje se tu nepochybně na prvokřesťanské církevní užití, patrné i v knize. Sk, podle něhož »věřiti« je někdy totéž jako býti údem lidu Kristova, býti nebo státi se křesťanem. Jeto tedy souhrnné označení pravého směru života, celostní vystižení zakotvenosti v pravdě a skutečnosti Boží. Není to však pouhý poukaz na stav mysli nebo na neurčité životní směřování. Víra má vždy předmět, jímž je i při tomto absolutním užití Ježíš Kristus se vším konkrétním lidstvím i se svým posláním vycházejícím od Otce. V této dvojí stránce osoby Ježíšovy je poslední základ dvojí stránky víry. Protože se vztahuje ke konkrétní osobě Ježíšově, je víra nejprve osobní oddaností a důvěrou k němu. Protože se však v Ježíšovi setkává s tím, kdo přichází od Otce [16,27.30], je víra nutně také uznáním jeho nároku, nahlédnutím do podstaty jeho bytosti a tedy poznáním pravdy, přesahující přirozené mohutnosti lidské.
e) Poznávací stránka víry je blíže znázorňována tam, kde se slovo věřiti uvádí do souvislosti nebo do protikladu s jinými slovy příbuzného významu. Nejprve si povšimněme pojmu *viděti, ať už je vyjadřován kterýmkoli řeckým slovem. Viděti Syna a věřiti v něho jsou 6,40 dvě stránky téže věci [sr. i 12,44–45]. Viděti zde znamená setkati se s Ježíšem, věřiti v něho znamená pochopiti a v poslušné oddanosti uznati jeho poslání a nárok a tak se setkati se samým Otcem čili viděti jej 14,9. k pouhému vnějšímu vidění musí tedy přistoupiti akt osobní víry, aby se mohlo státi viděním v hlubším smyslu, rozpoznáním, že ve vtěleném Slovu je skryta sláva jednorozeného Syna 1,14, sr. 1 J 1,1. Ani v 20,8 se nechce říci, že by vnější vidění samo o sobě bylo základem nebo důkazem víry: druhý učedník nespatří nic jiného než prázdný hrob a roušku zvlášť svinutou; pochopit, že je to znamení vítězství Kristova, je možno jen neodvoditelným aktem víry, který podle 20,29 v zásadě nepotřebuje a nemá chtít důkazy ze smyslového vnímání. Jinde se ukazuje, že se tento akt víry nezakládá na tělesném vidění, nýbrž na slyšení slova Ježíšova, které je zároveň jeho poslušným přijetím a ostříháním [5,24; 6,45; 8,43–47; 12,47].
Z jiné stránky je týž stav věcí vystihován tam, kde slovo věřiti je uváděno do vztahu k pojmu poznávati. Někdy se toto slovo střídá s pojmem viděti [14,7.9.17; 1 J 3,6], jednou je postaveno souřadně vedle věřiti [6,69], jindy jsou oba pojmy vedle sebe v paralelních větách stejného obsahu [17,8]. Víra a poznání nejsou tedy dva zásadně odlišné stupně nebo typy vztahu k Bohu, nýbrž různé stránky jednoho a téhož aktu. Jde o to, že víra není slepá, nýbrž »vidí«, chápe, rozumí, poznává. Kdo uvěří a zůstane v slovu Ježíšovu, t. j. kdo je v něm zakotven, pozná pravdu [8,31–32]. Snad lze říci, že víra, která je nejdříve prvním přikloněním k Ježíšovi, postupně poznává, co všecko jest jí v něm dáno, a tak dochází k jasnosti o svém obsahu a smyslu.
f) Na shrnutí a konečné objasnění se pokusíme vyložit, jaký je podle J základ, původ a dosah víry.
Podle 2,11.23; 3,2; 4,53; 6,14 a j. se zdá, jako by základem víry byla znamení ve smyslu vnějších divů, která donucují naše smysly k přijetí nároku Ježíšova. i výzvu, aby posluchači věřili skutkům, která Ježíš činí [10,37–38], by bylo možno chápat v tomto smyslu. Ale 4,48 Ježíš kárá a odmítá žádostivost divů a znamení jako důkazů víry, a podle 11,47, ano podle celé kap. 11., vzkříšení Lazarovo – vrcholné znamení Ježíšovo! – nedonucuje jeho odpůrce k víře, nýbrž naopak je vede k předsevzetí Ježíše zahubit [sr. i 12,37–40]. Znamení mají při sobě zvláštní dvojznačnost: svou mimořádností zdůrazňují naléhavost výzvy k rozhodnutí, nemohou a nechtějí však toto rozhodnutí nahradit ani vnějšně ulehčit. Jinak řečeno, víra nikdy nepřestává být vnitřním překonáním pohoršení, jímž je přítomnost věčného Slova v těle, V pozemském a trpícím člověku Ježíšovi [1, 14].
Výrok 12,39n ukazuje, že vlastním původem víry není lidská náboženská schopnost ani jiná možnost vlastní tomuto světu, nýbrž příchod Boží ke světu v Ježíšovi a Boží svrchované rozhodnutí, jímž jsou lidé přitrhováni k Ježíšovi [6,44] a dáváni do jeho vlastnictví [6,37.39.65; 17,2.6]. V tomto zakotvení ve svrchovaném rozhodnutí a daru Božím je založena i jistota víry: nikdo nevyrve z ruky dobrého pastýře jeho ovce [10,28], neboť »známť své, a znají mne mé« [10,14]. Tuje naznačeno, že víra spočívá v předzvědění, ano před určení Božím, nepřestávajíc arci býti zároveň aktem odpovědného rozhodnutí lidského.
Dosah víry je patrný předně ve výroku, že kdo věří v Syna Božího, nebude odsouzen, ano vůbec na soud nepřijde, nýbrž přešel ze smrti do života a má život věčný, kdežto kdo nevěří, již jest odsouzen [3,18.36; 5,24]. V rozhodnutí víry se tedy předjímá, ano provádí konečný soud Boží: tato myšlenka je obsahově totožná s Pavlovou zvěstí *ospravedlnění z víry. Z jiného hlediska se říká, že z víry a z pravdy ve víře založené pramení pravá *svoboda člověka, jež je svobodou od hříchu [8,31–36]; i to je myšlenka, blízká Pavlovým výrokům o svobodě od hříchu [Ř 6,18; 8,2], zákona [Ga 4,22–5,4] a smrti [Ř 8,21]. Ještě v jiném osvětlení se říká totéž, když se víra nazývá vítězstvím nad světem [1 J 5,4], vítězstvím, jež je arci založeno ve vítězství Ježíšově, dobytém jeho vzkříšením [16,33]. I tato myšlenka má zřetelné paralely u Pavla, např. Ř 8,37–39. Úhrnem lze říci, že víra je způsobem, jímž člověk už zde a nyní žije v novém věku, v jistotě zproštění na soudu Božím, ve svobodě od hříchu, ve vítězném zápase s pokušeními a mocnostmi starého věku, jedním slovem ve světle [3,19–20; 1 J 1,7; 2,9–11], v pokoji a radosti [14,27; 15, 11; 17,13], v Ježíši Kristu [15,3nn; 14,20; 17,22n].
6.
I v ostatních vrstvách NZ je pojetí víry, v základu všude stejné, obohaceno nebo obměněno některými osobitými rysy.
a) V epištole Židům jsou ve známém oddílu 10,32–12,2 zdůrazněny hlavně dvě stránky: víra je jednak trpělivým, poslušným a vytrvalým očekáváním na naplnění zaslíbení Božích, jež se nedá zviklat protivenstvími a neprůhlednostmi života, jednak prohlédáním k pravé skutečnosti Boží a tedy způsobem, jímž poznáváme Boha. Obé je zkratkou vystiženo ve známé větě 11,1: víra je ujištěním o věcech, které jsou předmětem naděje, a důkazem věcí neviditelných. První polovina této věty je předjata v oddílku o smělé doufanlivosti a trpělivosti, která se nemá dát 'sklíčit a zastrašit temnotou okamžité přítomnosti [10,32–39], a rozvedena zejména v mnoha příkladech vytrvalosti v protivenstvích 11,32–38. Druhá část věty 11,1 je rozváděna výrokem o víře, která chápe stvoření věků slovem Božím 11,3, prohlášením, že víra ve jsoucnost Boží je předpokladem přístupu k Bohu 11,6, i výrokem o tom, že Mojžíš byl utvrzen, jako by viděl Neviditelného, čili že ve víře mu bylo dáno poznati skutečnost Boží, která je přímému vnímání nepřístupná [11,27]. V ostatních výrocích kap. II. se prolínají obě stránky víry, vytrvalé očekávání eschatologických [budoucích] skutků Božích a zvláštní způsob poznávání přítomné skutečnosti Boží. Nejzřetelněji je snad toto prolínání patrno ve výroku 11,26 o prohlédání k odplatě: odplata sama je budoucí, ale prohlédání k ní je už nyní plným ujištěním a tím i silou přetvářející přítomný život. Pavlovo pojetí víry, která přijímá ospravedlnění, je také naznačeno 11,4.7, ale i při této myšlence, opřené o citát z Ab 2,4, je 10,37–39 zdůrazněno hlavně trpělivé a poslušné očekávání budoucích skutků Božích.
b) V pastorálních epištolách [1 Tm, 2 Tm, Tt], které v dnešní podobě jsou dílem poapoštolské generace, slova pistis se jednou užívá na označení věrnosti lidské [Tt 2,10] a jednou snad i na označení věrnosti Boží [1 Tm 1,14], ač srovnání s 2 Tm 1,13 ukazuje, že i zde jde spíše o víru lidskou. Výrok, »vím, komu jsem uvěřil« 2 Tm 1,12 ukazuje, že i v těchto spisech podstatou víry je osobní oddanost Ježíši Kristu. Subjektivní stránku víry vyjadřují výroky o zůstávání ve víře 1 Tm 2,15 a o dobrém boji víry 1 Tm 6,12, sr. 2Tm 4,7. Také označení Timotea nebo Tita za dítko [syna] ve víře 1 Tm 1,2 Tt 1,4 ukazuje, že víra je chápána jako osobní akt. Pojem víry je však v těchto epištolách ku podivu málo určen učením o ospravedlnění, jehož podstata je Tt 3,5–7 ovšem vyjádřena bez použití slova víra. Vlastně jen výroky 1 Tm 1,16 o uvěření k životu věčnému a 2 Tm 3,15 o spasení skrze víru jsou jakýmsi ohlasem tohoto pavlovského pochopení víry. V několika výrocích se však víra objevuje jen jako jeden člen v řadě jiných projevů křesťanského života spolu s láskou, čistotou, pobožností, spravedlností, trpělivostí, tichostí a pod. [1 Tm 4,12; 6,11; 2 Tm 2,22; 3,10]. Něco podobného jsme viděli i v Ga 5,22 a 1 K 12,9 [viz svrchu II., 4f], jenže u Pavla je z četných jiných výroků zřejmé, že mu víra nebyla jen jednou z křesťanových ctností, nýbrž zřídlem jeho celého života, což v pastorálních epištolách stejně zřetelné není. – Po objektivní stránce je víra určena předně jakožto víra v Ježíše Krista 2 Tm 1,12; 1 Tm 1,16 sr. 3,16. Obrat »víra, kteráž jest v Kristu Ježíši« [1 Tm 3,13; 2 Tm 3,15], má však ještě jinou stránku. Naznačuje, že vírou se vyznačují ti, kteří jsou »v Kristu«, t. j. v jeho lidu, v církvi. V podobném smyslu jsou údové církve nazýváni »uvěřivšími« Tt 3,8, a uvolnění vztahu k církevnímu obecenství je označováno za odpadnutí nebo poblouzení od víry [1 Tm 4,1; 6,10.21], po př. zapření víry [1 Tm 5,8]. Jindy se vírou zřejmě rozumí zvěst, na níž je církev založena, nebo učení, které v ní platí. Sám výraz »učitel pohanů ve víře a pravdě« 1 Tm 2,7 má aspoň zčásti tento smysl, podobně výroky o převracení víry 2 Tm 2,18 nebo o spletení [přesněji: neosvědčenosti] ve víře 2 Tm 3,8. Ještě zřetelnější je to při výroku o živení [»vykrmení«] slovy víry a krásného [»pravého«] učení l Tm 4,6 a při zmínce o těch, kteří jsou »zdraví ve víře« Tt 1,13. Paralela k pojmu krásného svěřenství [»výborného pokladu«] 2 Tm 1,14 a zdravého učení l Tm 1,10; 2 Tm 4,3; Tt 1,9; 2,1 ukazuje, že pojem víry v uvedených výrocích označuje věroučnou formulaci v církvi platnou. Úhrnem lze říci, že se v pastorálních epištolách pojem víry vyvíjí směrem k církevnímu a věroučnému zpředmětnění, při němž hrozí nebezpečí, aby nebyla příliš do pozadí zatlačena stránka osobní důvěry a oddanosti Ježíši Kristu.
c) Proti podobnému příliš neosobnímu a naučnému pojetí víry protestuje epištola Jakubova ve známém oddílu 2,14–26. Jde o víru, která se vyčerpává myšlenkovým přesvědčením o jsoucnosti Boží v . 19 a která se vyjadřuje slovy 14.18, vyhýbá se však osvědčení v životě poslušnosti a lásky 15–17. o takové víře nutno říci, že nemůže spasiti 14, protože je mrtvá 17.26. V tomto smyslu se vypravování o Abrahamovi z Gn 15,6 ve v . 21–24 vykládá tak, že byl ospravedlněn nikoli podobnou mrtvou, jen myšlenkovou vírou, nýbrž skutečnou poslušností, a tedy ze skutků. Slovně to nelze uvést v soulad s výkladem týchž sz slov, jejž podává Pavel Ga 3,6 Ř 4,3nn. U každého z obou autorů je jiné pojetí víry – Jakub nemá v zorném poli skutečné Pavlovo pojetí víry jako osobního a závazného spočinutí v díle Boží lásky v Ježíši Kristu, jež apoštol nazývá vírou skrze lásku dělající, nýbrž toliko její pozdější teoretické skreslení. Mimo tuto polemickou souvislost má ovšem i Jk plnější a kladnější pojetí víry. Tak 1,3 je víra vytrvalostí ve zkoušce, 1,6 a 5,15 modlitebním spolehnutím na Boží moc, 2,15 souhrnným označením křesťanova života.
d) V první epištole Petrově je někdy slovo věřící prostým označením křesťana, jak to od povídá rozšířenému prvokřesťanském u užití [2,7], avšak proniká tu více než v pastorálních epištolách nebo u Jk hlubší pochopení víry jako osobního doufání v Boha 1,21, jako vytrvalosti v pokušení 5,9, jako trpělivého očekávání Božích spasitelných skutků 1,5. Takováto víra může ovšem být nazvána cestou ke spasení 1,5.9. Je to ohlas Pavlova pojetí podobně jako prohlášení, že víra, nikoli vidění, je způsobem, jímž nyní máme účast na Ježíši Kristu a na radosti v něm dané 1,8. – V druhé Petrově 1,1.5je stejně jako J u 3.20 pojetí víry ještě věroučnější a formálnější než v pastorálních epištolách. Také Zj 2,13.19je víra předně vyznáním, avšak z 13,10 a 14,12 je zřejmé, že nejde jen o myšlenkové přesvědčení, nýbrž o věrné a vytrvalé osobní přiznání ke Kristu uprostřed zkoušek a protivenství.
7.
Víra je tedy podle všech hlavních nz svědků zároveň osobní oddaností, cestou života i poznáním pravdy. Základní otázkou je: jak je možné, čím je založeno toto spojení stránek tak rozličných? Jak to, že osobní život má poznávací důsledky, poznání osobní předpoklady? Částečnou odpovědí je zajisté poukaz na neteoretický, dějový a osobnostní ráz celého biblického, zejména už sz myšlení [sr. *pravda]. i tím však ještě příliš zůstáváme v obecné a tedy v jistém smyslu teoretické oblasti. Plnou odpověď ve smyslu NZ, jak je nejzřetelněji vyloženo ve spisech Janových, dá však toliko poukaz na osobu Ježíše Krista, který je zároveň konkrétní pozemskou postavou, požadující naši osobní oddanost a důvěru, i věčným Slovem, skrze něž a pro něž byly učiněny věky a v němž jsou skryty poklady nejhlubší pravdy a moudrosti. Ne jakákoli důvěra a oddanost, ale důvěra a oddanost právě jemu nás podle svědectví NZ uvede v podstatnou pravdu života, neboť on jest světlo světa. Už toto poznání samo o sobě je však pohledem víry, nikoli výsledkem vidění a vnějšího důkazu. Není to jinak možné, neboť osobní důvěra v Ježíše a na lezení pravdy v něm jedno jsou.
S.( Biblický slovník, 2. díl, napsal Adolf Novotný, strany 1195–1203, edice Kalich 1956 )
