(Revue Evropský rozhled hledá redaktory. Neváhejte, ozvěte se na e-mailu redakce, březen 2011.)

Velký bratr nepláče
kritika technokratického rozumu  

Martin Škabraha (zde texty Martina Škabrahy v Britských listech), vyšlo v Právu 8. 2. 2007

Od tzv. demokratických politiků jsem dávno přestal čekat, že nás dovedou do ráje. Mám na ně už jenom jeden nárok: aby nás nevedli do pekel. V poslední době jim ale přestávám věřit už i v tomto ohledu.
     Podle německého klasika levicové teorie Jürgena Habermase spočívá demokratická politika na dvou pilířích. Prvním je holá mocenská skutečnost zákona (legalita): zákon respektujeme prostě proto, že se snažíme vyhnout sankcím za jeho porušení. Druhým pilířem je normativní platnost zákona (legitimita): k zákonu máme úctu, protože je výsledkem demokratického rozhodování, na kterém se z titulu občana můžeme podílet.
     Definujme technokracii (vládu expertů) jako systematickou snahu politických autorit proměnit druhý ze jmenovaných pilířů na jakési ozubené kolečko v mechanismu toho prvního. Technokracie pojímá politické rozhodování jako ryze mocenský akt, tj. akt ovládání. Jakákoliv legitimizace politické autority je v technokracii pouze sebeospravedlněním existující moci.     

Filosof Martin Škabraha působí na Univerzitě Palackého v Olomouci

 

Probíhající debaty o vybudování či nevybudování americké protiraketové základny u nás jsou mj. dobrou příležitostí osvětlit, jak technokratická racionalita funguje a působí.

Nepolitická politika naruby

Jestliže předlistopadový disent stavěl proti komunistické diktatuře „nepolitickou politiku“ jako výraz sebeorganizace občanů, dnes bychom tímto výrazem paradoxně mohli označit pravý opak: politické problémy jsou veřejnosti prezentovány jako technické otázky bez rovnocenného alternativního řešení; je třeba je přenechat odborníkům, kteří na základě lidem nedostupných znalostí dojdou k jedinému správnému řešení.
     Výmluvným příkladem odpolitizování tématu protiraketové základny je článek Romana Jocha (Mf Dnes, 26. 6. 2006), v němž je problém přistoupení k americkému systému předložen ve formě IQ testu. Čtenáři se klade otázka, jak reagovat na to, že Západu nepřátelský íránský režim bude mít brzy atomovou bombu. Z několika možností, včetně poddání se islamistickému totalitarismu, má jako nejlepší odpověď v Jochově podání jednoznačně vyplynout přistoupení k systému protiraketové obrany. Test uzavírá slovy: „Pokud jste nezakroužkovali žádnou z možností, neboť s žádnou nesouhlasíte, pak se vraťte k bodu jedna a celý test opakujte. A opakujte ho tolikrát, až jednu možnost zakroužkujete. A konečně se už naučte logicky myslet!“
     Logicky myslet znamená odvodit správný a bezesporný závěr z daných předpokladů. Jenže Joch některé předpoklady ignoruje. Vše, co bere do úvahy, je existence jistého (?) nebezpečí a adekvátní ochrana v technickém slova smyslu; úvaha jako by se odbývala v laboratorních podmínkách, bez „rušivých“ vlivů, jako jsou ideologie či světonázor (který Joch nesporně má - je znám svým konzervatismem a proamerikanismem). Neřeší se např. otázka, jaká je role budovatele systému v globálním kontextu a jaký je jeho poměr k oněm hypotetickým rizikům. Za nebezpečí je vydáván Írán, nehodnotí se ale, jakou politiku vůči němu a islámskému světu vůbec USA vedou atd. Právě tyto otázky jsou však podstatné a činí z kauzy výsostně politický problém, o němž je nutné diskutovat i s ohledem na „rušivé“ elementy, jako jsou sympatie či nesympatie k politice USA.

Vláda elit

Ve stejné době, kdy se rodila moderní evropská demokracie, rodil se i její neodmyslitelný souputník - konzervatismus.      Vyděšeni krvavými revolučními výjevy vystupovali konzervativci proti všem prudkým změnám a především proti svěřování politické moci lidu.
     Tyto obavy, často oprávněné, se záhy ukázaly být vhodnou záminkou ke krytí zájmů společenských elit, jež se obávaly o své dobré bydlo. Politický konzervatismus se z těchto důvodů zpravidla vyslovoval proti rozšiřování volebního práva apod. Když demokracie postupem doby jednoznačně zvítězila a nebylo již možno ji zpochybňovat, stalo se hlavní taktikou politického konzervatismu využívání demokratických institucí k eliminaci demokracie samotné. Lid je sice i pro ně alespoň formálním zdrojem moci, jeho role však končí u volebních uren.
     Vládní zmocněnec pro evropské záležitosti Alexandr Vondra se nedávno vyjádřil, že by „nebylo dobré“ dělat o základně USA referendum; vede to prý k „nejrůznějším spekulacím“. (Události, ČT1, 20. 1. 2007) Jistě, referendum by vedlo spoustu názorových a politických subjektů ke snahám ovlivnit a přesvědčit veřejnost, často manipulativními marketingovými strategiemi, jimiž je naše společnost prosáklá. „Že vám tento proces něco připomíná?“ ptal se v té souvislosti publicista Bohumil Kartous (pozn. Časoděj: seznam jeho textů najdete ZDE). „Ale ano, to je přece proces demokratických voleb, který je v tomto ohledu identický.“ (Britské listy, 22. 1. 2007)
     Domysleme tu námitku: Jestliže odpůrci referend prozrazují své pohrdání „zmanipulovaným“ míněním lidu, aniž by si uvědomili, že volby se odehrávají podle téže logiky (ne-li ještě horší), bezděky tím vyjadřují, co pro ně volby jsou: nástroj ke zmanipulování davu tak, aby odhlasoval potřebné - totiž další nadvládu politických elit, zpravidla těsně a oboustranně výhodně spojených s elitami socioekonomickými. V parlamentních volbách se občané rozhodují na základě osobních sympatií k lídrům (jež jsou mediálně velmi ovlivnitelné) a obecných, ba vágních tezí ve volebních programech či jejich výtazích. Programové teze se však v prostředí stranické plurality nutně stávají předmětem zákulisního vyjednávání, kdy prosazení mnohých z nich nedovolí buď koaliční partneři, nebo opozice (zatímco jiné prosadí nejrůznější lobbisté).
Proto je hlasování o významných otázkách v referendu tak důležité. Zde se nekují pikle v nepřístupných kuloárech, nýbrž je jednoznačně a transparentně zadán konkrétní problém (na rozdíl od voleb) a občané jej mají posoudit. Je to klíčová zkušenost jak z hlediska sebevědomí a sebeúcty voličů, tak z hlediska učení se občanské zodpovědnosti. Elitám naproti tomu vyhovuje udržovat lid ve stavu infantilního fandění oblíbeným týmům a hráčům.
     Technokraté netouží po debatování s lidmi. Řešit problémy (a tím určovat životy jiných) přísluší expertům. (Kdo ale rozhoduje o expertnosti experta?) „Demokratičnost“ politických špiček se pak projevuje v tom, že - řečeno jejich vlastní terminologií - veřejnost informují (o již přijatých rozhodnutích) a že jí dotyčnou otázku vysvětlují (asi jako učitel žáčkovi nebo lékař pacientovi).

Bratříčku, neplakej, to nejsou bubáci...

Vyvolat v lidech pocit ohrožení je psychologicky poměrně snadné. Vůbec nemusí existovat nějaké reálné nebezpečí, stačí hypotetická možnost. Vzpomeňme na Saddáma Husajna údajně schopného zásahnout „do 45 minut“ Londýn. „Saddám má obrovské paláce, a my nevíme, co se v nich skrývá!“ varoval tehdy Václav Havel. Lehce se potom pranýřuje ten, kdo se brání „bezpečnostním opatřením“ - protože tak prý ohrožuje celou společnost.
     Je příznačné, že zastánci americké protiraketové základny zdůvodňují potřebnost systému každou chvíli jinak. Musíme být připraveni „zasáhnout proti případným íránským raketám dlouhého doletu“, říká americký generál Henry Obering. (Právo, 27. 1. 2007) Ministryně obrany Vlasta Parkanová naproti tomu přiznává (tamtéž), že „očekávat masivní útok z této strany je spíše čekáním na minulou válku“, nebezpečí ale může přijít od „nejrůznějších militantů“ z nestabilních zón, kam „darebácké státy“ dodají potřebnou výzbroj...
     Chtěl bych vidět stát poskytující strategické zbraně „nejrůznějším militantům“, které nemá pod kontrolou. Nehledě na to, že jsou to opět Spojené státy, kdo vytváří jednu zónu nestability za druhou. Nenabízí se nám ochrana proti nebezpečí, za které je sám dodavatel spoluzodpovědný?
     Nepřekvapí pak, když bývalý náčelník generálního štábu* Šedivý argumentuje, že systém potřebujeme proto, abychom měli kryta záda pro případ, že „budeme muset“ provést intervenci do Íránu (seminář Fontes Rerum, 5. 10. 2006; parafrázuji ze svých poznámek).
(*Oprava autora:  V textu "Velký bratr nepláče", citovaném i na BL, se zmiňuji o účasti bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého na semináři Fontes Rerum v Praze na Novotného lávce 5. 10. 2006. Po protestu pana generála jsem zjistil, že si jej pletu s tehdejším ministrem obrany téhož jména, který se semináře skutečně zúčastnil. Oběma se omlouvám. Martin Škabraha)
     Co nám vlastně hrozí? Ono se vždycky může něco stát. Proto lze zcela bez důkazů tvrdit, že se dotyčným opatřením „zvýší bezpečnost“ (ačkoliv existuje tisíc pravděpodobnějších způsobů, jak provést útok, proti nimž je protiraketový systém bezbranný). Ve strachu z údajné hrozby (byť nespecifikované - vlastně právě proto!) jsou občané ochotni odsouhlasit státu mnohé pravomoci, které významně ohrozí politickou svobodu. Snadno také přijmeme argumentaci, že kvůli bezpečnosti nelze zveřejňovat jisté informace. Státní zájem - znovunalezené heslo doby - zajišťuje technokratům permanentní alibi, s nímž se vyhýbají legitimizaci své moci. Nedávné nepovolení demonstrace odpůrců základny kvůli údajnému „ohrožení bezpečnosti účastníků pochodu“ tak o současném režimu prozrazuje nemálo.
     Za připomenutí stojí v té souvislosti myšlenka jednoho z otců-zakladatelů USA Benjamina Franklina: Kdo se ve jménu bezpečí vzdává svobody, nezaslouží si ani bezpečí, ani svobodu.

Svoboda říkat kdyby...

Oblíbeným argumentem zastánců protiraketové základny je, že Washington přece není žádná nová Moskva, vždyť vše ponechává na našem svobodném rozhodnutí. Řekněme Američanům ano, protože kdybychom chtěli, mohli bychom říct i ne.
     Na první pohled možná není zřejmé, v čem by takový argument měl být špatný; zní logicky. Právě jeho „logičnost“ je ale zrádná.
     Čtenáři si snad vybaví jednu z nejvtipnějších pasáží montypythonovského filmu Smysl života, v němž chudý katolický otec vysvětluje svým dětem, proč jich má tolik, že je nemůže uživit, a nezbývá mu než je prodat na vědecké experimenty - každá spermie je svatá, antikoncepce je hřích. Přes ulici to pozoruje jeho protestantský soused a pochvaluje si, že on na rozdíl od katolíka nemá dítě po každém pohlavním styku, neb může použít kondom. Na námitku udivené manželky, že mají právě tolik dětí, kolik měli kopulací (totiž jedno), odpovídá, že to je sice pravda, ale že kdyby chtěli, mohli by mít styk neustále; kdyby chtěli, mohli by použít kondom (dokonce kondom s hrbolky pro větší rozkoš).
     Autoři zde vtipně vystihli důležitý moment náboženské reformace. Zatímco katolík dodržuje určitá pravidla na základě poslušnosti k dogmatům a ve strachu z církevní autority, protestant se takové vnější a primitivní represe zbavil, aby ji nahradil daleko účinnější a tužší represí vnitřní, kterou provádí sám zcenzurováním svých tužeb. Zatímco katolík si aspoň užije (a je ochoten nést následky), protestant náboženský dohled vstřebal natolik, že už si ani neuvědomuje vlastní nesvobodu. Nejúčinnější inkvizice je ta, kterou mají lidé v hlavách. Nebyla represe ze strany komunistické Moskvy podobná autoritě katolické církve z citované filmové karikatury? A nepodobá se naše dnešní svoboda, garantovaná neoreaganistickými Spojenými státy, „svobodě“ onoho protestanta?
     Kdybychom chtěli, poslali bychom Američany domů, aniž by nás postihl přímý trest. A právě proto je naopak přivítáme s otevřenou náručí, aby snad od nás neodvrátili svou přízeň a nevybudovali tu základnu jinde...
     Není ono zdůrazňování toho, že s Američany máme svobodu volby, jen mementem ztracené svobody, která zůstala právě oním kdyby ve všech předchozích klíčových, nynější situaci určujících rozhodnutích jako vstup do NATO, bombardování Jugoslávie a válka v Iráku?
     Svoboda volby zde dávno ztratila svůj reálný význam. Už je to jen jeden z bodů sebeospravedlňující rétoriky, s níž technokracie zdůvodňuje svou moc.

Antiutopičnost

Pro technokracii s její redukcí platnosti politického rozhodnutí na pouhou skutečnost vykonávané moci je typické zesměšňování veškerých utopických ideálů, jaké charakterizují pacifismus nebo anarchismus. Samotný ideál demokratické svobody a rovnosti všech, s nímž počítá ona platnost zákona, si ale žádá takovou utopičnost, schopnost překročit horizont pouhé faktické reality (holé politické moci) a představit si jiný, spravedlivější svět, alternativu vůči existující skutečnosti; říct si nejen kdyby, ale vzít ho vážně. Tím, že technokraté útočí na tuto představivost (často jistě dětsky bláznivou a nezodpovědnou), útočí na jádro demokratického smýšlení.
     Popření možných alternativ (ba dokonce represe vůči jejím extrémnějším představitelům) přitom zakrývá fakt, že to, co se vydává za normální a přirozený stav věcí, je jen nedokonalým pokusem o realizaci jedné z bláznivých utopií. Copak se dá vážně věřit tomu, že obecné blaho vzejde z pouhé souhry individuálních egoismů, jak nás to učí kněží neviditelné ruky trhu?
     Technokratická racionalita jistě může být antiutopická nejen ve smyslu údajného realismu, ale také tak, že odkazuje k negativní utopii, k obrazu jakéhosi pekla na zemi (oproti pozemskému ráji pozitivní utopie). V současné době častá citovanost Orwellova románu 1984, líčícího všudypřítomný dohled Velkého bratra, asi nebude náhodná.

* * *

Technokratický rozum charakterizuje nejen naši vládní garnituru a nejen v otázce americké protiraketové základny. Svou povahou je protidemokratický, ačkoliv ke své legitimizaci využívá slovník parlamentní demokracie. Banalizuje občanskou účast na politickém rozhodování, odpolitizovává klíčové veřejné otázky a prosazuje zájmy nevolených elit.
     Je typický pro celou dnešní fázi tzv. postdemokracie a je natolik zabudován do systému a jeho každodenního fungování, že je prakticky nemožné proti němu nějak rozhodně vystoupit, neřkuli ho odstranit. Lze ho v této chvíli pouze jasně pojmenovávat, analyzovat a klást mu nejrůznější překážky, např. v podobě prohlubování samosprávy, zavedením obecného referenda a rozvíjením různých forem občanské svépomoci.
     Z posledně jmenovaného zdroje lze snad očekávat systémové konflikty, jež by ve spojení s kriticko-teoretickým myšlením mohly být rozhodující pro naši budoucnost.

Elitám vyhovuje udržovat lid ve stavu infantilního fandění oblíbeným týmům a hráčům.

Státní zájem - znovunalezené heslo doby - zajišťuje technokratům permanentní alibi, s nímž se vyhýbají legitimizaci své moci.

 

z p ě t