K tomu místu před kostelem na našem Kopečku…
Ilustrace – Jana Krejčová
Šli jsme tam s Amálkou před těmi několika dny a bylo k stmívání, jak už jsem vám řekla. Ta světla a světýlka jsou samozřejmě fascinující. A zšeření vůbec je kouzelná věc – pro mne nejkrásnější část dne ve všech ročních obdobích. (Svítání samozřejmě může být také super – párkrát, když jsem se zapomněla jít spát, jsem toho byla svědkem. Ale jeho příchod je vzhledem k mé lenošné povaze neadekvátní.)
Tak tedy při tom stmívání se prostor – ten lidský prostor – zmenší a zútulní. Hlasy lidí, kteří tam zrovna procházeli taženi pejsky, nedosáhly ani ke zdem kostela. Člověk měl pocit, že hned za jeho ušima padají zvuky k zemi. Konečně – po zemi se v tu chvíli válely všelijaké věci. Hluboko dole chuchvalce bílého kouře a černé stíny. Město a vesničky, blikající mátožně – tím kouřem také obalené. To vše dole.
Zato nahoře – nahoře zlato a k tomu spoustu barev. Nebe viděné z našeho místa je obrovské a při stmívání se jeho velikost násobí, mezitím, co to dole se zmenčí.
Každou chvíli se něco děje – při západu. Obrovské drama – a přitom úchvatný klid. Nejen ticho – v naší době tak nedokonalé, jak jsi řekl – ale klid, klid samotného toho dění, klid bouřlivého procesu, který se ne a ne zastavit. To, že skončí ve tmě noci – není zastavení...Aha – proč o tom píšu - trochu sentimentálně a zdlouhavě: Protože když jsme tam stály a dívaly se do nebe. Když jsme se tam nechaly obě unášet krásou, která se jen v lidských slovech a obrazech může stát banalitou, kýčem, napadlo mě, že mou přirozeností je nechat se denně strhnout tou stejnou informací, tím Jedním, třeba na svahu kopce, při západu slunce.
Mou touhou je hledat jednotu – jednotu v rozmanitosti, nikdy ne naopak. A proč to tedy píšu teď ?
Samozřejmě mě k tomu vedou naše diskuse o potřebě informací. Taky nově příjem Internetu až do naší ložnice, kde jsem se s ním cítila první noc jako na hlavním nádraží světa. (No promiň za tu banalitu – ženy jsou sentimentální citlivky – ještě navíc většinou hysterické.) Nicméně – Internet je bomba. Člověk to sice nemůže říct třetí den, co ho má doma u postele, ale představme si, že jsem – (zcela ženský příměr) – do včerejška udržovala naší chodbu při jakési čistotě holýma rukama – a dnes mi přinesli kýbl vody, hadr a smeták. Ano budu se z toho pokroku radovat stejně jako z Internetu. Je to prostě bomba.
Chodba bude daleko čistější a bude to trvat daleko kratší dobu, než ji vysmýčím. To, že se jí odcizí mé už beztoho po tolika uklízeních dodrápané r u c e, mi nevadí. Tedy hlavně jí to nevadí. A tak je pro mne – řečeno Čechovem – slabou ženu i internet.
Doufám, že se tím alespoň trochu bavíš a hlavně, že pochopíš jak je nemožné, abych psala úvodník o mých pocitech do perspektivních a světových internetových novin.
To se tedy zase raději půjdu kouknout u nás na Kopci za roh na hutnou a napořád opakující se informaci, která je přesto pokaždé jiná a jmenuje se Západ slunce.V e r o n i k a (10. 12. 1999)
