V í r a
Řekl jsem se své dobré kamarádce, aby mi napsala článek na téma „co je víra“.
Dostal jsem však pouze krátkou odpověď.
Hranice doteku vnitřního a vnějšího... Svět...
Víra je dar.

Přiznávám – byl jsem nejprve až poněkud zaskočen stručností té odpovědi,
očekával jsem spíš nějakou poučku – výklad či definici (protože tak jsem naučen ze školy)
– tu bych si nejprve podrobně pročetl a pak bych přesně věděl –
zda víru mám – či nikoliv…

A tak se teď dále ptám, je-li víra dar –
Jaká je vlastně povaha toho daru ? 
Dostane jej člověk zvláštní a tajemnou milostí či svojí osobní zásluhou ? 
A dostane-li jej jednou, trvá pak stále ? 
Nebo jej člověk někdy dostane a jindy zas je mu tento zvláštní dar odebírán ? 
A tušíme alespoň PROČ ? 
A konečně – KÝM ? 

OBSAH speciálu o VÍŘE  

 

„…kámen, peří a prach, v přesýpacích hodinách…“
slyším znít tóny RALE v odpověď... 
„…a jenom proto, že bloudíme, je o čem mluvit…“ 

Ornament vyjadřuje symbolicky vztahy, jsou i mezi lidmi...

 

Revue Časoděj k tématu VÍRA:

  

1.  Úvod
  2.  Sčítání lidu 
  3. VÍRA je vnitřní přesvědčení (Ladislav Rusek) 
  4.  Pojem VÍRA ve Slovníku filosofických pojmů současnosti (1999) 
  5.  Obsah pojmu VÍRA v osmidílném slovníku DIDEROT 
  6.  Obsah pojmu VÍRA v internetové encyklopedii Britannica 
  7.  Pojem VÍRA ze Slovníku biblické teologie 
  8.  Podrobný výklad pojmu VÍRA – Biblický slovník (A. Novotný – Kalich 1956) 
  9.  Pojem VÍRA ve slovníčku Odila I. Štampacha 
10.  Encyklopedický význam slova VÍRA na WWW.VSEVED.CZ 
11.  Pojem VÍRA v marxisticko-leninské encyklopedii 
12.  Dominus Iesus – kardinál Ratzinger je autorem polemického spisu o VÍŘE 
13.  O poznání sebe sama, O náboženství – Chálil Džibrán o VÍŘE 
14.  Vybrané citáty k tématu VÍRA 
15.  VÍRA, naděje a láska (Svatopluk Karásek) 
16.  Kdo je věřící? (Mária Schwingerová) 
Když někomu píšeš (Antoine de Saint-Exupéry)

1. Úvod

Na přelomu února a března roku 2001 proběhlo v naší zemi velké sčítání domů, majetku a lidu.
Ve statistické ročence pro rok 2000 nenajdeme žádné údaje o vyznání obyvatel ČR.
Můžeme tedy přivítat, že čtrnáctá otázka je právě o víře — o tom, čemu člověk věří.

Na počátku 3. milénia jsme v naší malé zemi svědky lítého boje o vliv v České televizi. 

Dnes je už zřejmé, jak velkou moc mají média.

Pouhým výběrem témat a jejich zdůrazněním lze manipulovat svobodným pocitem druhého člověka. 


Časoděj vnímá svou odpovědnost za výběr zde uvedených názorů i svou odpovědnost za jejich šíření.
Víra je hluboce niternou záležitostí každého svobodného člověka.
Existují hodnoty, které člověk nalézá sám – bez cizí opory – ve svém srdci.
Pokud by bylo možné víru opřít o cokoliv vnějšího (zřejmého), nebyla by již vírou.

Víra je stav srdce. 
Víra je svoboda. 
Víra je naplněná možnost. 

Veškeré ovlivňování a doporučování typu
– „musíš“, a „měl bys“ 
– včetně celkem přijatelného „je dobré, když…“ – 
ve své podstatě jenom oddaluje okamžik, 
ke kterému možná u každého jednou dojde: 

Nastane vnitřní poznání,
že dar života je jedinečný právě tím, 
že „JÁ“ mohu myslet, 
že „JÁ“ mohu cítit 
– a konečně to nejkrásnější –  
totiž že „JÁ“ mohu nalézat vztah k jinému „JÁ“, k „Ty“.

2. Sčítání lidu

Mezi otázkami po množství pozemských statků ;-)
byla i následující otázka:

Britské listy Jana Čulíka sčítání lidu kritizují:
http://www.pecina.cz/files/bl/0102/us1.rtf 

3. Víra

— specificky lidský (a zřejmě pouze lidský!) stav myšlení a postojů vůči „vědecky“ nepotvrzeným, nicméně stěžejním faktům, přesahujícím (odtud „transcendentní“) bytí člověka. Většinou jde tedy o víru v něco nebo v někoho.

Nezaměňujme slovo víra s pojmem náboženství, náboženská nauka apod.

Víra je vnitřní přesvědčení.

Pravá („hluboká“) víra je stav ducha, dává tedy jistotu, o níž se lze opírat při řešení nejrůznějších otázek, zvláště etických.

Rozlišujme pečlivě víru a pověru.

Víra ve smysl života vede nutně k víře ve Stvořitele života, tedy v „Boha“.

(Na jménu tolik nezáleží, rovněž představa „Boha“ je v 99 % případů chybná,
nedostatečná, antropomorfní, tj. přizpůsobená podobě a povaze člověka.)

Víru nelze hodnotit,
víře nelze naučit, 
k víře nelze donutit 

Víra je dar (dokonce milost), který může člověku velice pomáhat.

Poznámka: Většině kněží (kteréhokoliv náboženství) zřejmě uniká hlubší obsah slova „víra“ — ustrnou na sledu konfesijních úkonů, adorace, uctívání, proseb, slibů atd.

Víra v Boha–Stvořitele je vírou ve smysl života — odtud pak pramení smysluplná, závazná etika (— přikázání atd.)

Ladislav Rusek, 13. února 2001

Esej Ladislava Ruska v Revue Časoděj o potřebě dobré řeči naleznet ZDE, jeho verše haiku ZDE.

4. SLOVNÍK FILOSOFICKÝCH POJMŮ SOUČASNOSTI

Víra je život sjednocující niterná moc a síla, pro niž musí být člověk v sebepochopení připraven a otevřen (člověk si tak odkrývá půdu pro nabytí víry).

     U Sörena Kierkegaarda stojí jedinec ve víře v absolutním vztahu k absolutnu. Skutečná víra je mu spíše darem vyšší moci (boha). Taková víra vyžaduje odhodlání k radikálnímu duchovnímu skoku na základě hluboké vnitřní sebeproměny; děje se mimo racionální dedukce, je zázrakem, paradoxem; z hlediska tzv. objektivního myšlení je absurditou. V nekonečně vášnivém zaujetí víry lze dosáhnout „věčné blaženosti“, kdy se překonávají „nutné pravdy“. Jde o víru jako nekonečnou důvěru v božskou moc, pro niž je vše možné.
     Podle G. Marcela věřit znamená otevřít se božskému přílivu z transcendence; tehdy čerpáme přízeň z účasti na bytí, stáváme se skutečně svobodní. Víra záleží v odevzdanosti bytí, v ansolutním závazku vůči celku (bytí).
     U Jana Patočky, T. G. Masaryka je víra vírou v život (s perspektivou života věčného); je to snaha o vykoupení a osvobození člověka, spjatá s obětí pro to, co je absolutní; k tomu je možno se dostat v myslivé (mystické, metafyzické) participaci (účasti) na pravdě bytí.
     Víra překračuje danost a každodennost směrem k budoucnosti, její růst je nesen pohybem pravdy, otevíráním se bytí samému (Martin Heidegger).
     Filosofická víra se otevírá opravdovému lidskému bytí v překonání všeho omezujícího; lidská existence zakotvuje v pravdě (Karl Jaspers).
     Podobně Ladislavu Hejdánkovi jde o nepředmětnou víru jako protiváhu tradičně metafyzickému myšlení; víra je „určenost pravdou“, odpověď na výzvu pravdy, na výzvu samého bytí. – V nabytí víry je veden život člověka k nové naději a lásce, k odvaze a k nalezení smyslu. Vírou, jejím citem se člověk vztahuje k absolutnu, ke středu bytí, odkud čerpá pravou míru a oporu pro život a svou existenci.

Autor: Jiří Olšovský
Vydalo: Nakladatelství Erika, P. O. BOX 27, 148 00 Praha 414
Rok vydání: 1999

5. SLOVNÍK DIDEROT (osmidílný)

VÍRA
obecně vyjádření postoje, kterým se vztahujeme k něčemu, co stojí mimo možnost aktuálního, nepochybného a plného ověření racionálními prostředky, a přesto je považováno za pravdivé a skutečné.
V užším křesťanském smyslu je víra Bohem vyvolaný avšak svobodný souhlas člověka s tím, co Bůh o sobě sdělil v dějinách spásy završených v Ježíši Kristu.
Živou nebo formovanou vírou se rozumí i akt obrácení k Bohu.
Víra je podle křesťanství předpokladem spásy.

NÁBOŽENSTVÍ
praktický (v etice a v kultuře) i teoretický (v teologii a věrouce) vztah člověka k transcendentní skutečnosti. V teistických náboženstvích má tato skutečnost ráz buď osobních bohů (polyteismus), nebo jednoho Boha (monoteismus). Pokud je mezi mnoha uznávanými bohy uctíván pouze jediný, jde o henoteismus.
Neteistická náboženství (zejména buddhismus a taoismus) nedávají této skutečnosti osobní rysy.
Náboženství  souvisí s osobní lidskou zbožností, která doprovází lidstvo od nejranějších stadií jeho vývoje a rozvinula se v mnohých náboženských soustavách.
Stav náboženství v jeho počátcích není přesně znám, avšak vývoj od animismu a polyteismu až po monoteismus lze chápat jako postupné vyjasňování náboženských pojetí a praktik a jejich očišťování k čistému vztahu k transcendentnu chápanému jako prioritní a pro lidský životi všechno stvoření určující.
Za obecně lidsky významný se ve vývoji náboženských představ pokládá tzv. etický zlom kolem 5. století př. n. l. (konfuciánská a taoistická reforma v Číně, vznik buddhismu, významní izraelští proroci, zoroastrismus).
Některá náboženství jsou pouze lokálního či národního rázu nebo přesahují pouze do nejbližšího okolí. Tzv. světová náboženství překračují hranice jazyků, ras a kultur (buddhismus, křesťanství, islám). Náboženství je zkoumáno religionistikou, filosofií náboženství a okrajově i dalšími vědami (psychologie, sociologie).

KULT
uctívání; soubor postojů a úkonů (viz též rituál) zaměřených k vyjádření náboženské úcty vůči božstvům, duchům zemřelých a jiným nadpřirozeným bytostem. Kult je uplatňován především v teistických náboženstvích při uctívání Boha (bohů). Může jít o kult vnitřní (vyznání božské velikosti a lidské nepatrnosti) nebo vnější (bohoslužba). Často má rituální ráz.
V théravádovém buddhismu je kult adresován Buddhovi jako člověku, který dosáhl probuzení.

VĚROUKA
Obsah víry vyjádřený náboženskou (církevní) autoritou naukovým způsobem v oficiálních dokumentech (Credo, konfese, katechismy ap.).
Základ křesťanské věrouky je obsažen v Bibli, pro katolíky a pravoslavné též v tradici.
Věroučné články vyhlašuje koncil ekumenický, v katolické církvi též papež.

TEOLOGIE
bohosloví - nauka o Bohu, chápána buď jako filosofická teologie (část ontologie věnovaná otázce Boha), nebo jako teologie ve vlastním smyslu, která pojednává o Bohu na základě Božího zjevení v dějiných spásy.
  Pro křesťany tyto dějiny vrcholí příběhem Ježíše Krista. Křesťanská teologie je vázána prameny (zjevení, kanonické spisy), jinak svá témata promýšlí svobodně podle vědecké metodologie, v níž významnou roli hrají hermeneutika a spekulace.
  Skládá se z biblistiky, systematické teologie (teologie fundamentální, dogmatika, teologie morální) a praktické teologie (liturgika, homiletika, teologie pastorální, katechetika), z církevních dějin a církevního práva.

6. ENCYKLOPEDIE BRITANNICA

Víra

Řecky pistis, latinsky fides. Vnitřní postoj, přesvědčení či důvěra, s níž se člověk vztahuje k nejvyššímu Bohu nebo konečnému spasení. Náboženské tradice zdůrazňují Boží milost, což je vnitřní jistota nebo láskyplný postoj, jejichž původcem je sám Bůh. V křesťanské teologii víra znamená božsky inspirovanou odpověď člověka na Boží zjevení v dějinách prostřednictvím Ježíše Krista, a proto má rozhodující význam.

     Žádná definice neumožňuje ztotožnění "víry" s "náboženstvím". Určitý vnitřní postoj má své místo v každé religiozní tradici, avšak ne vždy má centrální význam. Např. staroegyptské nebo staroindické (védské) výrazy, které bychom mohli, ačkoliv velmi nepřesně, přeložit termínem "náboženství", již nemůžeme překládat slovem "víra", jelikož zahrnují spíše kultovní povinnosti a úkony. V hinduistické a buddhistické jóginské tradici nejvíce doporučovaný vnitřní postoj je důvěra v gurua neboli duchovního vůdce, a nikoli primárně v Boha. Hinduistické a buddhistické pojetí oddanosti (skr. bhakti) a lásky či soucitu (skr. karuna) je srovnatelné spíše s křesťanskými pojmy lásky (řec. agape, lat. caritas), nežli s výrazy, označujícími víru. Pojmy, vyjadřující nábožnou oddanost v mahájánovém buddhismu či višnuismu však nejsou úplně nepodobné chápání víry v křesťanské a židovské tradici.

     V biblické hebrejštině je "víra" v zásadě právní povahy; je to věrnost či opravdovost, s níž se lidé přidržují dohody nebo zaslíbení a s níž se Bůh a Izrael vztahují ke vzájemné Smlouvě. V islámu a křesťanství, které mají původ v této tradici, se pojem víry odráží takto: v islámu je víra (arabsky iman) to, co odděluje věřícího od ostatních, avšak zároveň zjišťujeme, že "nikdo nemůže mít víru bez vůle Alláha" (Korán 10, 100). Podobně se v křesťanském prvním Listu (ap. Pavla) Korinťanům tvrdí, že víra je dar Boží (I Kor 12, 8-9), zatímco v Listě Židům (11, 1) se víra (pistis) definuje takto: "Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme". Někteří badateleé soudí, že zoroastrismus může mít na vytváření pojmu víry v západním náboženství podobný vliv jako judaismus; prorok Zaratuštra (asi 628–551 př. Kr.) mohl být prvním zakladatelem náboženství, mluvícím o nové náboženské možnosti člověka vědomě si zvolit pravdu (asha).

     Intelektuální součást víry byla v křesťanství zdůrazňována sv. Tomášem Akvinským. Jedním z nejdůležitějších závěrů, plynoucích z protestantského hnutí, byl teologický problém ospravedlnění pouhou vírou. Luther zdůrazňoval prvek důvěry, zatímco Kalvin kladl důraz na víru jakožto dar, za nějž vděčíme Bohu. Německý teolog 19. století, Friedrich Schleiermacher, psal o subjektivní povaze víry. Teologové 20. století, inspirovaní Karlem Barthem, se vědomě usilovali odvrátit od Schleiermachovy interpretace.

     Pojetí náboženské víry v Indii, Číně a Japonsku se v zásadě liší od křesťanského chápání víry. "Důvěru" (v pálí saddha, skr. sraddha), popsanou v buddhistické Osmidílné stezce, můžeme srovnat s důvěrou, kterou nemocný člověk chová ke svému lékaři. Čínský pojem hsin ("důvěra, víra, upřímnost") se považuje za jednu z pěti hlavních ctností.

7. SLOVNÍK BIBLICKÉ TEOLOGIE

Víra je v bibli zdrojem veškerého náboženského života. Vírou odpovídá člověk na Boží záměry, které se uskutečňují dějinách. Významné starozákonní osobnosti žily a umíraly ve víře (Žd 11) po vzoru Abrahámově, který je "otcem všech věřících" (Řm 4,11). Tuto víru vede k dokonalosti Ježíš (Žd 12,2); také jeho učedníci jsou nazýváni "těmi, kdo uvěřili" (Sk 2,44), kdo "věří"(1 Te 1,7).

     Bohatství hebrejského slovníku v oblasti víry odráží rozmanitost postojů ve víře. Dva slovní kořeny se přece jen užívají nejčastěji: aman (srv. amen) je blízký jistotě a pevnosti, batah bezpečnosti a důvěře. Řeckých výrazů je mnoho, protože řecké náboženství nepřikládalo víře prakticky žádný význam a tak neměla LXX k dispozici žádné výrazy, odpovídající hebrejskému originálu. Výrazům s kořenem batah odpovídají především řecká slova elpis, elpizo, pepoitha (Vulg. spes, sperare, confido); kořenu aman odpovídají pistis, pisteuo aletheia (Vulg. fides, credere, veritas). Posledně uvedená slova se v NZ prosadila. Jsou velmi, blízká pojmu 'poznání'. Rozbor slovníku bible dává vyniknout skutečnosti, že biblická víra spočívá na důvěře, která se týká "věrného" člověka, zaangažovaného nerozděleným srdcem, a na lidském rozumu, kterému slyšené slovo nebo viděná znamení umožňují pochopit nadpřirozené skutečnosti (Žd 11,1).

     Abrahám, otec věřících. - Jahve povolal Abraháma, "jehož otec sloužil jiným bohům" v chaldejské zemi (Joz 24,2; srv Jdt 5,6nn) a slíbil mu zemi a početné potomstvo (Gn 12,ln). Proti všemu očekávání "Abrahám uvěřil Hospodinovi" (Řm 4,19; Gn 15,6) a jeho slovu, uposlechnul povolání, kterého se mu dostalo, a postavil celou svou existenci na zaslíbení Božích. Jeho víra byla v den zkoušky schopná obětovat vlastního syna, v němž se začala uskutečňovat daná zaslíbení (Gn 22). Tato víra spoléhá více na Slovo, než na jeho plody: Bůh je totiž věrný (srv Žd 11,11) a  všemohoucí (Řm 4,21).

     Abrahám se tak stal vzorem věřícího člověka (Sir 44,20). Otevírá cestu všem hledačům pravého Boha (Žl 47,10; srv Gal 3,8) nebo jeho Syna (Jan 8,31-41,56), těch, kdo složí veškerou svou důvěru jedině v Boha a jeho Slovo (1 Mak 2,52-64; Žd 11,8-19). V den Kristova Zmrtvýchvstání se uskuteční, co zaslíbení o Abrahámově potomstvu ohlásila (Gal 3,16; Řm4,18-25). Abrahám se tak stává "otcem množství národů" (Řm 4,17n; Gn 17,5), které spojí jediná víra s Ježíšem.

Původní název: Vocabulaire de la Théologie Biblique
Nakladatel: Les Éditions du Cerf, Paris 1970
Český překlad: 5. vydání z roku 1981, Velehrad — Křesťanská akademie, Řím 1991

8. Věřiti (dověřiti se, uvěřiti), víra

I. Starý Zákon:

a) Základní význam slovesa věřiti
b) Osobně důvěřovati v Boha
c) Zvláštní náplň pojmu
d) Podstatné jméno víra

II. Nový Zákon:

1. Celkový přehled o významu termínů
2. Synoptická evangelia:
     a) základní význam
     b) důvěra v Ježíše
     c) víra v Ježíšovo mesiášství
3. Skutky apoštolů
4. Pavel:
     a) víra v misijní zvěst
     b) víra poznáním pravdy
     c) ospravedlňující víra
     d) víra cestou života
     e) víra rozhodnutím i darem
     f) zúžené významy slova
5. Janovy spisy:
     a) užívají slovesa věřiti
     b) základní významy
     c) osobní důvěra v Ježíše
     d) přesvědčení o jeho původu a  poslání
     e) věřiti, viděti, poznávati
     f) základ, původ a dosah víry
6. Jiné nz spisy:
     a) Žd
     b) pastorální epištoly
     c) Jk
     d) 1 Pt, 2 Pt, Ju, Zj
7. Shrnutí

9. Odilo Ivan ŠTAMPACH

Andrej RUBLEV – Archanděl Michael (15. století)

VÍRA, zejména v monoteistických náboženstvích vztah důvěry a oddanosti vůči Bohu a spolehnutí na něj. Víra může zahrnovat také uznání nějakých sdělení o Bohu, přičemž Bůh sám je považován za jejich autora (i když to činí prostřednictvím lidských svědků). Tak je to také v křesťanství. Víru nelze redukovat na pouhé přijetí nějakých "pravd". Obsah víry se vyznává, káže či učí. Jeho souhrnem může být věrouka a ve zkrácené podobě např. krédo nebo konfese. V klasických ustálených náboženstvích může být obsah víry předmětem kritické úvahy. Lidé mají o víře přemýšlet. V některých, zejména novějších náboženstvích se očekává slepá víra, tedy podřízení mysli autoritě bez uvažování. Víra úzce souvisí s náboženským přesvědčením. Někteří křesťanští autoři by vztah mezi nimi mohli vidět tak, že se všemi náboženstvími souvisí nějaké přesvědčení, kdežto křesťanství je založeno na víře. Míní se pak víra v užším smyslu, víra křesťanská.

NÁBOŽENSTVÍ, vztah člověka ke skutečnosti, která je chápána jako posvátná a transcedentní (přesažná). Posvátná je skutečnost chápaná jako dokonalá, vznešená, vzbuzující údiv, úžas, nadšení i obavy. Má jít o skutečnost totálně přesahující svět naší zkušenosti. Tato skutečnost se chápe jako Bůh (monoteistická náboženství), bohové a bohyně (polyteismus) nebo jako nepopsatelná, tajuplná božská skutečnost (neteistická náboženství). Stoupenci náboženství se obvykle seskupují do náboženských společností. Náboženství se třídí podle doby vzniku, podle rozsahu (lokální, národní, světová) a podle různých dalších hledisek. Doplňkem náboženství (latinsky religio, odtud výrazy pro náboženství v mnoha jazycích) jsou kvazireligiózní útvary. Obojí společně je předmětem zájmu oboru zvaného religionistika. Ta zkoumá náboženské jevy nezaujatě, tedy bez ohledu na případné náboženské přesvědčení badatele. Teologie naproti tomu vychází z některého náboženství, je jeho reflexí a může se z tohoto hlediska zajímat o stejné jevy jako religionistika. Tedy také o různá náboženství. Přístup tohoto časopisu je spíše religionistický. Religionistika spolupracuje zejména se sociologií, demografií, psychologií, kulturní a sociální antropologií a filozofií.

NÁBOŽENSKÉ PŘESVĚDČENÍ, intelektuální stránka náboženství. Náboženství netvoří pouze mýty nebo nauky, ale tyto projevy jsou (spolu s náboženskou společností, kultem a nábožensky motivovaným mravním životem) obvykle součástí náboženského života. Náboženský obsah se sděluje ústně (kázání, vyučování) nebo písemně (zejména posvátné či kanonické spisy jako Bible, Korán a pod.). Protějškem tohoto sdělení je lidská odpověď. Člověk toto sdělení uznává jako pravdivé a zařizuje se podle něj. V širokém smyslu se mluví o náboženském přesvědčení. Křesťané v této souvislosti mluví o víře, i když víra není pouze úkon intelektu uznávající nějaká sdělení za pravdivá. Víra je také důvěra Bohu, spolehnutí na něj, odevzdanost Bohu a podobně. Výrazu víra (a věřící) se běžně užívá i pro náboženské přesvědčení mimo rámec křesťanství. Není to zcela vhodné, protože některá náboženství nabízejí svým stoupencům spíše rozvoj osobní zkušenosti než víru.

NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST, seskupení lidí vyznávajících stejné náboženství. Může zahrnovat všechny stoupence nebo jejich část. Teoreticky je možné individuální náboženství jako soukromý vztah člověka k transcendentní skutečnosti, ale něco takového je nesnadné zkoumat. Je obvyklé, že lidé sdílejí své náboženské přesvědčení a svou náboženskou praxi. Není výstižné označovat libovolnou náboženskou společnost výrazem církev vypůjčeným z křesťanství. Náboženské společnosti jsou hluboce rozdílné. Některé jsou volným, neorganizovaným seskupením. Např. organizovaným (i když pluralitním) centrem buddhistů je Sangha, což je v podstatě společenství mnichů. Buddhističtí "laici" (nemniši) nejsou organizováni, leda výjimečně v některých směrech. Vágní organizaci má také Umma, náboženská společnost muslimů. Církev jako křesťanská náboženská společnost je rozdělena na mnoho jednotlivých církví (denominací, jednot) s různým typem organizace od vysoce autoritativního, hierarchického a centralizovaného přes různé střední typy až po velmi svobodomyslná seskupení se silnými demokratickými prvky. Výrazu náboženská společnost se někdy bez rozlišení užívá i pro seskupení lidí, kteří se hlásí k nějakému kvazináboženskému směru. Podobného výrazu náboženské společenství se užívá alternativně ve stejném významu nebo někdy také pro menší seskupení uvnitř náboženské společnosti, např. řeholní řád uvnitř katolické církve. V tomto druhém smyslu se mluví také o komunitě. Zvláštním typem náboženské společnosti (s určitými znaky) je sekta.

SPIRITUALITA, osobní orientace podobná náboženské, prožívaná spíše ve volných skupinách či hnutích, bez pevné věrouky, organizace a obřadu. Někdy může být nesnadné určit, jde-li o spiritualitu blízkou teistickým náboženstvím, spiritualitu neteisticky zaměřenou nebo kvazináboženskou. Patří k ní praktiky duchovního života, především různé formy meditace. Mimoto se v křesťanském prostředí používá tohoto výrazu pro označení způsobu duchovního života uvnitř církve, inspirovaného např. nějakou výraznou osobností nebo řádovým společenstvím (spiritualita mnišská, karmelitská, ignaciánská apod.)

RELIGIOZITA, sociologicky vzato jde o přítomnost náboženství v populaci. Jako hromadný jev se zjišťuje sociologickými metodami a výsledky zkoumání se zpracovávají statisticky. Zkoumá se ale též obsah religiozity. Někdy se tohoto slova užívá jako synonyma pro výraz náboženskost, tedy lidský sklon uctívat, který se může zaměřit na různé protějšky a vytvořit náboženství nebo kvazireligiózní útvar. Tam, kde se zájem o duchovní otázky neprojevuje v podobě náboženství s jasně určenou organizací, naukou, obřady a pod., mluvívá se někdy též o spiritualitě a též o nové spiritualitě.

SOUČASNÁ RELIGIOZITA, souhrn jevů souvisejících s náboženstvím v současnosti, přítomnost náboženství v dnešní populaci. Míní se obvykle religiozita v oblasti západní civilizace od poloviny 20. století. Je předmětem zvláštního žurnalistického, ale i odborného zájmu ne pouze proto, že jde o aktuální jev vyžadující přiměřenou odpověď; je též odlišná od předchozího období. Předchází jí úpadek tradiční religiozity zejména v první polovině 20. století. Součástí dnešní západní religiozity je znovuobjevení tradičních náboženství západního světa (křesťanství a judaismu) určitými skupinami obyvatel, přičemž jejich prožívání má specifické, vnitřně rozporné rysy. Důležitý je důraz na zkušenost, resp. zážitek. Současnou religiozitu ale spíše reprezentují nová náboženská hnutí, ať již nová původem nebo pouze svou přítomností v západním světě. Jedním z problémů současné religiozity je také náboženské sektářství.

www.stampach.cz

10. Encyklopedický význam slova VÍRA

1.   • Postoj vyjadřující na rozdíl od vědění více či méně oprávněnou důvěru, očekávání nebo předpoklad;

  • specifický vztah ke skutečným či pomyslným objektům a jevům a jemu odpovídající (z něho vyplývající) duchovní stav, vyznačující se přijímáním hodnověrnosti a pravdivosti těchto entit bez teoretického a praktického dokazování (ověřování);
  • psychologický fenomén založený na citovém oddání se určité ideji, jejíž subjektivní významnost vyplývá ze zaměření člověka a jeho hodnotové orientace;
  • bezvýhradné, celou osobnost pronikající oddání se určité myšlence, jež přesahuje meze pouhé důvěřivosti apriorně jednoznačným vyloučením rozpornosti mezi objektivní realitou a představou.

Víra je v součinnosti s nadějí z psychologického hlediska jedním z nejvýraznějších a nejkompaktnějších motivátorů, vyznačující se silným emocionálním nábojem a sugestivitou, která může přecházet v autosugesci.
Víra  jako neotřesitelné přesvědčení o správnosti a pravdivosti subjektivně nazírané ideje bývá někdy vymezována obrazem „stále kladné skutečnosti“ (real assent), jež může být důsledkem jak opakované ověřenosti (osvědčení), tak nedostatku argumentační jistoty;

2.   • náboženská víra - přesvědčení o pravdivosti náboženského učení;

  • obecně nedokazatelné přesvědčení o náboženské pravdě, vyplývající ze subjektivní situace odcizení a spočívající na fantasticky zkresleném odrazu skutečnosti (přesvědčení o existenci nadpřirozených bytostí a  sil, zasahujících do dění v objektivním světě). Jako protiklad vědeckého myšlení se náboženská víra zaměřuje na obsah určitého náboženství, na povahu náboženského reglementovaného spasení jako životního východiska a na normy chování, prohlašované daným náboženstvím (církví) za odpovídající či nutné. Náboženská víra, která svou principiální nedokazatelností poskytuje široký prostor fantazii, vyzdvihuje jednostranně subjektivní motiv nad čin, což se často vnějškově projevuje jako iracionální podtext náboženské víry. Vazba motivu a činu v tomto případě nenaplňuje rámec kauzality, ale stává se sama o sobě vnitřní ideou subjektu, součástí jeho přesvědčení. - Přestože dějiny lidstva jsou naplněny bojem mezi náboženskou vírou a věděním a že všechny pokusy teologie o rozumové zdůvodnění této víry ztroskotaly, nelze jednorázově a jednoznačně náboženskou víru oddělit od dosavadní lidské existence;

3.   • systém náboženských názorů a dogmat, jimiž se řídí věřící daného náboženství (věrouka).

Nalezeno na adrese: http://www.vseved.cz (zdroj ?)

11. Encyklopedický slovník (třídílný)

(Tato hesla vyjadřují marxisticko-leninský materialistický světonázor.)

Víra, obecně postoj vyjadřující na rozdíl od vědění více či méně oprávněnou důvěru, očekávání nebo předpoklad;

1. náboženská víra - iluzorní přesvědčení o pravdivosti náboženských učení. Náleží mezi základní prvky všech náboženství. Zahrnuje vždy předpoklad existence a  působení nadpřirozených sil, často víru ve zjevení a dogmata. Křesťanská víra vyžaduje bezpodmínečný souhlas s obsahem článků víry, údajně zjevených bohem, resp. citově zabarvený vztah k bohu a Kristu, jenž má být projevem milosti boží a určovat myšlení i konání věřícího ve světě. Náboženská víra je principiálně nedokazatelná, a proto skýtá fantazii a subjektivním dohadům široký prostor. Protože pro náboženskou víru chybějí objektivní kritéria i jakékoliv vědecké předpoklady, nelze uznávat zvláštní "pravdy" nebo "jistoty" víry. Nepřekonatelný protiklad mezi vírou a poznáním se v historii projevuje jako tisíciletý zápas mezi věřením a věděním. Všechny pokusy teologie o rozumové důkazy náboženské víry ztroskotaly; neúspěšné jsou i pokusy konstruovat soulad mezi náboženskou vírou a vědeckým poznáním. Viz též fideismus;

2. v nenáboženském smyslu znamená víra vnitřní přesvědčení o pravdivosti a správnosti určitých idejí, předpokladů, programů nebo ideálů, kdy ještě nejsou nebo nemohou být plně prokázány vývojem poznání a společenské praxe. Povahu takové víry mohou mít ideje pravdy, spravedlnosti, lidskosti, víry v člověka, víry v komunismus.

Fideismus [lat.], snaha postavit víru nad rozumové poznání, typická pro náboženství, jež se opírají o zjevení. Snižuje vědecké poznání na oblast jevů a druhotných příčin, zbavuje vědu světonázorového a metodologického významu. Fideismus je ideovou základnou svazku buržoazní filozofie s teologií. Podřizování vědy teologii se projevuje mj. využíváním vědeckých poznatků k obhajobě náboženských dogmat. Soudobý fideismus maskuje svou protipokrokovou pozici tvrzením o své "střední" linii mezi materialismem a idealismem. Viz též víra.

(Encyklopedický slovník – Československá akademie věd, Encyklopedický institut, Jaroslav Kožešník - předseda, Miroslav Štěpánek - redaktor, Academia 1980—1982)

12. Lítost nad deklarací Dominus Jesus,

vydanou Svatým stolcem v Římě, vyjádřila včera Světová rada církví (COE). V prohlášení se totiž praví, že "pouze ty církve jsou pravými dílčími církvemi, které jsou spojeny s katolickou církví těsnými pouty, jako jsou apoštolská posloupnost a platná eucharistie".

     COE naproti tomu připomíná Svatému stolci nezbytnost předložit na začátku třetího tisíciletí světu "společné a důvěryhodné křesťanské svědectví" a upozorňuje Vatikán na pokrok, kterého bylo dosaženo v ekumenickém hnutí. Podle reverenda Toma Besta pověřeného otázkami víry "by bylo tragédií, kdyby svědectví (křesťanství) ve vztahu ke zraněnému světu bylo zatemněno dialogem církví o jejich autoritě či o jejich statusu, ať už jsou jakkoli důležité".

     COE sdružuje 337 protestantských, ortodoxních a anglikánských církví z více než stovky zemí. Jak připomíná agentura AFP, katolická církev členem tohoto sdružení není.

Ženeva (čtk 6. 9. 2000)

Některé další názory a reakce související s deklarací

13. Chálil Džibrán — Prorok

Autor (1893—1931) je významný libanonský spisovatel a malíř.

A jeden z mužů řekl: Promluv k nám

O  POZNANÍ  SEBE  SAMA

     A Mustafa odvětil:
     Vaše srdce v tichu poznávají tajemství dnů a nocí.
     Ale vaše uši žízní po hlasu poznání vašeho srdce.
     Chtěli byste ve slovech poznat to, co jste vždycky znali v duchu.

     Chtěli byste se dotknout prsty nahého těla svých snů.
     A je dobře, že to chcete.
     Skrytý pramen vaší duše musí nutně vyrysknout a se zurčením spěchat k moři.
     A vašim zrakům se odhalí poklad vašich bezedných hlubin.
     Ale nehledejte váhy, které by zvážily váš neznámý poklad.
     A nepokoušejte se změřit hloubku svého poznání tyčí nebo olovnicí.
     Neboť vy sami o sobě jste bezmezným a nezměrným mořem.

     Neříkejte: „Našel jsem pravdu“, ale raději řekněte: „Našel jsem jednu pravdu.“
     Neříkejte: „Našel jsem cestu duše“; raději řekněte: „Potkal jsem duši, kráčející po mé cestě.“
     Neboť duše kráčí po všech cestách.
     Duše nekráčí přímočaře, ani neroste rovně jako rákos.
     Duše se rozvíjí jako lotos s nesčetnými plátky svého okvětí.


Pak řekl starý kněz: Promluv k nám

O NÁBOŽENSTVÍ

     A Mustafa pravil:
     Což jsem dnes mluvilo něčem jiném?
     Není náboženstvím každý čin a každá myšlenka, ba i to, co není ani činem, ani myšlenkou, nýbrž divem a překvapením věčně tryskajícím v duši, zatímco ruce lámou kámen nebo pečují o tkalcovský stav?
     Kdo může oddělit svou víru od svých činů nebo své přesvědčení od svého zaměstnání?
     Kdo může před sebou rozprostřít své hodiny a říci: ,Tato je pro Boha a tato je pro mne; tato je pro mou duši a tato je pro mé tělo'?
     Všechny vaše hodiny jsou křídla, která tlukou prostorem od sebe a k sobě.
     Ten, kdo nosí svou mravnost jen jako svůj sváteční šat, měl by být raději nahý.
     Vítr a slunce mu nenadělají do kůže díry.
     A ten, kdo vymezuje své chování mravními zásadami, uvězňuje svého zpěvného ptáka v kleci.
     Nejsvobodnější zpěv však nevychází skrze mříže a dráty.
     A ten, pro koho bohoslužba je oknem, aby je ne jen otevíral, ale i zavíral, nevstoupil dosud do příbytku své duše, jehož okna jsou dokořán od úsvitu do úsvitu.
     Váš každodenní život je vaším chrámem i  vaším náboženstvím.
     Vždy, když do něho vstupujete, vezměte všechno s sebou.
     Vezměte pluh, kovářský měch a perlík, dřevěnou palici i loutnu,
     vše, co jste vyrobili pro užitek nebo pro potěšení.
     Neboť při uctívání se nemůžete povznést nad své úspěchy, ani klesnout níže než vaše neúspěchy.
     A vezměte s sebou všechny lidi:
     neboť při vzývání nemůžete vzlétnout výše než jejich naděje, ani se v pokoře sklonit níže než jejich zoufalství.

     A chcete-li poznat Boha, nestávejte se pro to luštiteli hádanek.
     Raději se rozhlédněte kolem a spatříte ho, jak si hraje s vašimi dětmi.
     A pohlédněte do prostoru: uvidíte ho kráčet v oblacích, rozpínat paže v blescích a sestupovat v dešti.
     Uvidíte ho usmívat se v květech a pak se vznést a mávat rukama ve stromech.

(Zveřejněný text je z angl. originálu The Prophet, New York 1946, český překlad E. a B. Merhautovi, vydalo nakl. Vyšehrad, 1990)

14. Vybrané citáty k tématu:

  • Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč! (R. J. Jimenez)
  • Všechny organické bytosti, které kdy žily na této zemi, jsou pravděpodobně potomky nějaké prvotní formy, do které byl poprvé vdechnut život. (Charles Darwin)
  • Věci, které kdysi byly ve vzájemném kontaktu, na sebe na dálku působí i poté, co byl tento fyzický kontakt přerušen. (James Frazer)
  • Věřím nyní, že události jsou řízeny přísnějším a závažnějším zákonem, něž který uznáváme, když mluvíme o tom, že jedna událost je příčinou druhé. (Albert Einstein)
  • Jakmile vyloučíte nemožné, to, co zbývá, musí být pravda, jakkoliv je nepravděpodobná. (Arthur Doyle - Sherlock Holmes)
  • Uchvátili jste do svých prstů doušek unikající vody; nezdá se, že by si toho oceán všiml. (Georges Duhamel)
  • Fantazie je důležitější než vědomí. (Albert Einstein) 
  • Fantazie je to, čím se člověk liší od živočichů. (Jakub Arbes)
  • Je to představivost, co dává vesmíru tvar. (Barry Lopez)
  • Člověku bez fantazie chybí křídla. (Muhammad Ali)
  • Budoucnost patří těm, kdo věří v krásu svých snů. (Eleanor Roosevelt)
  • Hromada kamení přestane být hromadou kamení v okamžiku, kdy někoho napadne, že se z ní jednou stane katedrála. (Antoine de Saint-Exupéry)
  • Země nepotřebuje nové kontinenty, ale nové lidi. (Jules Verne)
  • Čemu lidé ze zvyku říkají osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé skutky. (Arthur Schopenhauer)
  • Historie světa je souhrn událostí, kterým se bylo možno vyhnout. (Betrand Rusell)
  • Člověk si tvoří vlastní budoucnost a dědí minulost. (Anton Pavlovič Čechov)
  • Prorok je ten, kdo vidí daleko dopředu, ale zároveň vidí všechno kolem sebe, protože budoucnost začíná dnes. (Konstatin Eduardovič Ciolkovskij)
  • Loď v přístavu je sice v bezpečí, ale k tomu přece nebyla postavena. (William Blake)
  • Nemáš-li sil, abys hořel a šířil světlo, aspoň nezacloňuj! - (Lev Nikolajevič Tolstoj) 
  • Kdo jde pořád rovně, daleko nedojde. (Antoine de Saint-Exupéry) 
  • Každý je velitelem chrámu jménem tělo. (Thoreau)
  • Forma? Forma je opravdu forma: člověk může odlít zlatou mísu a může pak do ní dát vychladnout sulc.Ve formě to není. (Suskin)
  • Morálka je gramatikou náboženství; je lehčí zachovat se spravedlivě než pěkně. (Borne) (duch zákonů :-))
  • Jednou za čas se na sebe podívejte a uvědomte si, čeho si na sobě vážíte. Úcta k sobě je to nejdůležitější. (Staci Keanan)
  • Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ale lásku bych neměl, nic nejsem. (Sv. Pavel)
  • Láska je touha po kráse. (Torquato Tasso) 
  • Věci zadarmo jsou věci, které stojí nejvíc. Jak? Je třeba vynaložit velké úsilí, než pochopíme, že jsou zadarmo. (Caesare Pavese)
  • Ti, kteří kráčejí s velikou vírou k všelidské lásce, nalézají cestu zatarasenou těmi, kteří odmítají vzdát se sobectví. (Bohuslav Martinů)
  • Nic tak neodhaluje charakter lidí, jako to, čemu se vysmívají. (Johann Wolfgang Goethe) 
  • Nejvíce dáš tomu, komu dáš naději. (Otto František Babler, Samotišky ;-)
  • Člověk je tím, čím se živí. (Ludwig Feuerbach)
  • Dobře vykonáno je vždy lepší než dobře řečeno. (Benjamin Franklin)
  • Dobrý je ten, kdo za to nic nechce. (Johanides)
  • Cenu má pouze život, který žijeme pro druhé. (Albert Einstein)
  • Ta největší síla je ve svých projevech tou nejskromnější. (Fridrich Hölderlin)
  • Ideál je v tobě samém. Překážky k jeho dosažení jsou také v tobě. (Thomas Carlyle)
  • Andělé umějí létat, protože je nic netíží. (Chesterton)
  • Názory lidí jsou části jejich štěstí. (William Shakespeare)
  • V  tuto chvíli se cítíš tak, jak právě myslíš. (David D. Burns)
  • Dobro přichází na svět jen z dobra. (Waggerl)
  • Zpívám a mám srdce plné štěstí, zpívám a volná jsem. (Mahalia Jackson)
  • Na stole se objevily dvě flašky červenýho - a místnost hned začala vypadat útulnějc.  (Charles Bukowski .-)
  • Nepijeme, proto abychom upadli, ale proto, abychom se povznesli. (perské přísloví ;-))

    Seřazení citátů Časoděj.


15. Víra, naděje a láska

Svatopluk Karásek

Zadání znělo: Víra dnes? Titul "Víra dnes?" jsem dostal zadáním. Nevím ovšem, po čem se ptá ten otazník. Že by žádná víra neexistovala, nebo že by nebylo žádné dnes? Nebo že musíme něco problematizovat, ale přesně nevíme co? Tak tedy: Víra dnes.

Teplo a  chlad

Víra je zdrojem naděje a bez naděje se nedá nic dělat: bez naděje se nemůžeš vdávat ani ženit, bez naděje nelze "být v naději" a čekat rodinu, bez naděje nemůžeš stavět ani šít šaty. Bez naděje lze pouze zimomřít. Jeden německý autor se ptá: "Kdo si to vymyslel, že v pekle je horko? Vždyť je to chlad vystydlých a vyhaslých vztahů." Je tam jako v mrazáku. Psina jako v rodinné hrobce. Člověk je typický tím, že žije ve vztahu. Jeho uši, nitro, srdce, svědomí, ducha, charakter vytvářejí jeho vztahy.

     Náboženství, které člověka separuje, které nabízí jen péči o své vlastní nitro, jen práci na sobě samém, není k doporučení. Křesťanská víra - a jen o ní dnes píši - je založena na vztahu. Trojí miluj - to je Boží podnět ke každému, kdo se rodí do světa: Miluj Boha - a to cele - a Miluj bližního tak jako sebe. To je zadání, z kterého se lze vyvléci, ale jen ke své vlastní a  veliké škodě. "Kdo nemiluje, zůstává ve smrti." Tak naplno to říká Ježíš, a já tomu naplno věřím - kdo žije bez toho trojího "miluj", šíří kolem sebe chlad beznaděje - a končí to v mrazivé truhle bez vztahu. Každý z  nás má k dispozici pár desítek let - jepičí výsek z věčnosti, má tuto krátkou šanci prohřát svůj kousek a tím se i zahřát.

Odpovědnost

Držákem a motorem nadějné víry je osobní vztah člověka k Bohu. Miluj Boha vším, co děláš, vší silou, z celého srdce. Ne, abys věřil jen v sebe a své schopnosti. Ne, abys svou naději věšel na své blízké - na matku či ženu. Ne aby ses upnul a své vše usadil na jakéhokoli člověka - na něco lidského. Ne, abys svou naději vložil do lákavého programu nějakého -ismu: "Ať je zlořečený ten muž, který doufá (věří) v člověka."

     Víra vkládá svou naději výhradně do nevýstižného, lidmi nedefinovaného, nepolapitelného, neochočeného Boha - do "jsem, jaký jsem" a "budu takový, jaký budu". Jeho transcendence je unikavá a nepodržitelná - nám je dána role stálých bohohledačů, kteří hledají na cestě Boží směr a nikdy Boha nevlastní. Držím všestrannost víry. Všichni obyvatelé světa, všichni účastníci života jsou prostě jeho. A Bůh volá každého z nás osobně: "Věro, Jardo, Viléme, Jarmilo - kde jsi, jak to žiješ, co to děláš, co brání tvému milování?" - a člověk ve svém nitru odpovídá. Všichni jsme odpovědni za svůj život, ve vdechnuté duši - ve svědomí- je silné pouto, ze kterého se nelze vyvázat.Člověk se může stát ztracenou dcerou či marnotratným synem, může si říci: "Kašlu na to, budu si žít, jak já chci", ale tímto pohrdnutím se nezbavuje své odpovědnosti, která je společná všem účastníkům dobrodružství života.

     Žalmisté dělí lidi na bohabojné a na svévolníky. Svévolník je pak člověk bláhový, povrchní, který sám sebe přesvědčí, že tady na zemi žádný Bůh není, nehledá jeho vůli - vyhlásí sám sebe za to nejvyšší a posledně platné - stane se "jako Bůh" - je malým, krátkozrakým, úzkoprsým, neinformovaným a nedomrlým bohem. Určuje, co je dobro a zlo, určuje, kdo má žít a kdo má zemřít, určuje, co a kdo je na likvidaci a co je věčné - čímž žalostně překračuje své meze a svou kompetenci. Stává se škůdcem života ve své době. "Buď vůle tvá", špitají před usnutím bohabojní. - "A teď to bude po mém, po našem," řve svévolník - tyran ať již u rodinného stolu či na faraónském trůnu moci. Zdánlivě suverénní a svrchovaný, už vytěsnil ze svého svědomí pravdu, která proti jeho vůli platí: i on je a bude odpovědný, bude se jako účastník života zodpovídat jeho dárci a tvůrci.

Vystřízlivění

Středověký člověk se svěřil v dobré víře svým duchovním správcům - zástupcům a tlumočníkům Boží vůle - oděným mocí. Tito Boží reprezentanti podlehli lidské pýše, pracné hledání Boží vůle nahradili prosazování vůle své. Tato zbloudilost zavinila touhu po reformě církve i odklon od víry jako takové.

     Nadšení středověké víry vystřídalo humanistické nadšení - důraz na ušlechtilost a dokonalost člověka, jeho soběstačnost a schopnost. Na konci dvacátého století, po první a druhé světové válce, po holocaustu a gulagu uznáváme, že člověk je schopný, ale bohužel - je všeho schopný. Humanistické opojení nás vede k vystřízlivění. Je tu kocovina se jménem postmoderna. Abych to řekl po svém: Zneužité náboženství si nabilo hubu. Hubu si nabil i  ateismus nadšený dokonalostí člověka. Potlučení stojíme před zdí ve slepé uličce, už jen pár liberálních filosofů vybízí před zdí k cestě vpřed, ale jejich hlas je natolik slabý a jejich cíl je natolik nesmyslný, že to nelze brát vážně. Lidé v kocovině vědí, že se budou muset vrátit, kus cesty zpět proti proudu času, ten kus cesty, který se nechali unášet davem a spoluřvali vzhůru k novým zítřkům, "zítra se bude tančit všude", "poručíme větru, dešti".

Víra dnes

Víra dnes má u nás ideální podmínky k životu. Po moci středověké církve, po reformaci, protireformaci, po zneužité moci církve a po zážitku pronásledování a  určení k likvidaci, po zážitku bezmoci je tu situace, o které se naším předkům ve víře ani nesnilo.

     Je tu církev, která není ani privilegovaná, ani pronásledovaná. Jsme tu v  nábožensky tolerantní době, ve svobodě víry. Není to náš výdobytek, je to spíše nezasloužený dar. Nezatížení mocí, nezvýhodnění, nikdo se nemusí bát nevěřit, nikdo se nemusí bát věřit, je to vskutku ideální východisko k novým počátkům. Krásu tohoto východiska nemohou pokazit vnitrocírkevní rozhovory či spory, které jsou logické, které byly, jsou a budou. S tím se žije a jde o krok dál. V tomto novém vykročení - do nového času nového tisíciletí - musí znovu ožít nezadatelné pojmy víry vyznačené Ježíšem Kristem. Například pokání - co to je, jak se to dělá konkrétně? Popel a žíně? Ale kde seženeme tolik popela v příštím tisíciletí, kdy se bude topit plynem, dokud nedojde? Nebo bratrství - co to skutečně je, jak se to dělá konkrétně, znamená to i spoluvlastnictví, jak se nesobecky bytuje s druhým?

     To trojí "miluj" je výzvou nám všem, my mu dáváme tvar a tím dostává i naše víra dnes tvář.

Tento text jsme si dovolili přejmout z INSPIRACE č. 6 (22. 12. 1999), text napsal Sváťa Karásek do Literárních Novin.

16. Kdo je „věřící“?

Existují různá pojetí víry.

Nejznámější, a možná v nejširším smyslu, je víra jako důvěra životu, jako primární oddání se smyslu všeho, co nám bylo nějak dáno (Stvořitelem nebo neznámým způsobem); víra v dobrý“ smysl a účel existence, přičemž se nutně nemusím potýkat s nějakým „zlým“ protikladem: prostě „jsem, čili věřím“ nebo „chci žít, čili věřím“. Život mohu vnímat jako souhrn smysluplných možností existence, jež ke mně přicházejí (ze známého či neznámého zdroje) a kterých chci využít s nadějí na budoucnost světa (svých dětí ap.). Mohu pak na všechno živé shlížet s láskou (sou-cítěním) a přistupovat ke světu se starostlivou péčí: vše je pro mne, avšak nikoli mimo mne, všemu mohu dát smysl, náklonnost, lásku.

     Pak je víra jako přesvědčení o nějakém (konkrétním, konkretizovaném) uspořádání světa, za nímž stojí (konkrétní, konkretizovaný) transcendentní pramen života, objímající vše, co od něj pochází („Vyšší síla“ ap.), který se navíc zjevuje, abychom ho poznali (Bůh náboženství). Poznáváme pak různým způsobem, a různě pak nahlížíme na život a na svět (křesťané, Židé, muslimové, hinduisté ap.).

     Víra jako důvěra předpokládá živý vztah — k člověku, jemuž důvěřuji, k Bohu, k někomu, komu jsem ochoten svěřit např. své děti: je to někdo „jako já“, mohu se na něho spolehnout. Vztah důvěrný se zakládá na skutečném cítění (opravdovosti, upřímnosti), vzájemném sdělování (pravdomluvnosti) a vytrvalé přízni (věrnosti). Odehrává se v něm neustálá výměna drahocenností, neustálé poznávání jeden druhého, což v sobě skrývá dynamický aspekt, vlastní životu. Víra v nezaměnitelnou hodnotu toho druhého se tudíž může vyvíjet, prohlubovat, sílit nebo naopak, slábnout až zahynout. Náboženství zdůrazňují, že Bůh je tím, kdo zůstává věrný, spolehlivý, navýsost pravdivý, jehož slova jsou pravou skutečností.

     Lze však najít v člověku božské vlastnosti, je zajisté možné rozvíjet tyto vlastnosti v sobě a tvořit tak vztahy, v nichž každý vidí v tom druhém obraz Boha. Myslím, že postoj víry je právě v tom, že věříme uvnitř své duše, že to lze: že v každém člověku se skrývá ono tajemství, že ve všem se zázračně zjevuje Bůh a má pro každého z nás (prostřednictvím lidí, zvířat i věcí) své jedinečné poselství. Zvláštní vidění jednoty pak z  postoje víry pramení, a svět se může proměnit v krásné místo k pobytu.

     Víra je navýsost osobní záležitostí: nemusí být zjevným přihlášením se k vnějšímu náboženství či kultu, neboť může tyto vnější institucionalizované podoby vyznání daleko přesahovat, může se usídlit mimo náboženství i přecházet středem všech. Povaha osobní víry je charakteristikou člověka podobně jako jeho temperament či fyzické vzezření. Je to skládanka jeho minulosti, přítomnosti i představ o budoucnosti: člověk žije v ní a z ní, je to jako aura, která ho obklopuje. Osobní víra je souvztažná se všemi jeho myšlenkami, vzpomínkami, lidskými vztahy, vývojem osobnosti: jsou v ní obsahy z nevědomí, obrazy z dětství, vztah k rodičům, první láska, odrazy neúspěchů, proher i zklamání. Je v ní vše, co utvářelo a utváří ryze intimní vztah jednotlivce k Bohu jako Pánu, Otci, Dítěti, Příteli nebo Milenci. Ano, je to mystický, tajemný vztah, jelikož zůstává mezi dvěma: vše, čím se člověk jeví být, je odleskem tohoto vztahu, a každý další, mezilidský vztah je jeho projekcí. Je-li člověk se svým Bohem ve při, možná se právě neshodne také se svými bližními — ale to je již asi známo z psychologie. Hodnota vzájemného vztahu mezi já a božským Já, bytujícím v člověku, je však nenahraditelná, neboť úrodou z tohoto Pole může být obdařena celá malá, velká země: všichni okolo mohou být účastni, neboť kdo má, dává, a kdo nemá, tomu bude...

…dáno možná někdy příště.

Mária Schwingerová   

 

Mária Schwingerová je autorem (či překladatelem) důležitých textů v Revue Časoděj:

Prohlášení občanského sdružení Časoděj k současné situaci
Z ohnišť konfliktů, které jsme založili, vystupuje dým. Je vidět dobře již z dálky. Dnešní politické snahy bílých dobyvatelů charakterizuje shromažďování a spojování: kdo rozhodne o tom, bude-li sloužit společenství míru nebo spojenectví ve válce? Sjednocování je vlastní uvědomování si moci, kterou mnohdy spojujeme s pocitem převahy, hmotnosti a množství. Neustále vážíme sami sebe, zdali jsme již dost mohutní na to, abychom mohli obléct těžké odění a zvednout velký meč. Jelikož historická zkušenost těch, jimž jsme po celá staletí způsobovali příkoří (ať jsou to původní obyvatelé Afriky nebo Asie či Ameriky), s našimi plány a skutky není dobrá, dívají se na nás naplněni trvalým neklidem. (více)

Podzimní sny – 7. listopad 2002
Politika velmocí snad již nikoho nepřekvapuje. Zvykli jsme si. Naučili jsme se přijímat rozhodnutí "větších a povolanějších", týkající se osudů malých národů a států, k nimž se někdy počítáme, neboť i nás občas zasáhne heslo "o nás bez nás". Když oni jsou oni a my jsme bez sebe, náhle bezradní, bez uvědomění, bez Husa, Komenského, čili bez otce, a bez matky, neboť bez tradice, která by v nás mohla vzbudit aspoň náznak obranné reakce: i blaničtí rytíři jsou "oni". Na tento pocit bezmoci, pokud jsme jej někdy prožili, nelze zapomenout. Jeho chuť je všudypřítomná a dokáže se připomínat v těch nejnevhodnějších chvílích, tehdy, kdy se cítíme být svobodni, volní, kdy se nám daří, jsme zdraví a silní "jedinci", právě tehdy, kdy nás nezajímá žádná příslušnost k celku, neboť jsme občany svého světa a vesmíru. (více)

Triumf strachu - válka USA proti Iráku –Michael Lerner – jaro 2003
(Triumph of Fear – The U.S. War Against Iraq, Tikkun Magazine, březen-duben/2003, Berkeley, CA, www.tikkun.org)

Lerner, názorově orientován na neo-liberální judaismus neboli židovský „New age“, svými postoji již dlouho vzbuzuje nevoli u většiny zastánců proamerické a proizraelské politiky. V úvodu článku rekapituluje všechny nám známé „důvody války“ (ropa, Bushova snaha o znovuzvolení ve volbách, úsilí o globální hegemonii USA atd.), která však kromě jiného vznikla proto, že Bushova administrativa využívá následky syndromu 11. září, neboť strach oslepuje i paměť, vzpomínky Američanů na válku ve Vietnamu. Způsobuje odcizení, izolaci v pocitu ohrožení „jinými“ a podporuje cynický realismus, díky němuž vítězí egoistická a narcistní ideologie.

„Američané žijí ve stavu strachu, a tento strach byl využit militaristy a politickými oportunisty, kteří v podstatě slušné lidi vedou k závěru, že mohou být bezpeční jen tehdy, když zničí jiné...“

„Tento strach však má hlubší kořeny než v syndromu 11. září. Abychom ho pochopili, musíme se podívat, jak působí ve všedním životě lidí. Pochopíme pak hlavní klam, který podmiňuje veškerý strach: domněnku, že všichni jsme od sebe oddělení, a že lze dosáhnout individuálního blahobytu, aniž by se měli dobře i ostatní obyvatelé této planety.“ (více)

 

 

           

KDYŽ NĚKOMU PÍŠEŠ   

– posíláš po lodi náklad.
Ale jen málo plavidel dosáhne cíle. 

Moře je pohltí.

Jen málo vět si v průběhu dějin zachová ozvuk.
Mnohé jsem snad označil, ale jen málo uchopil. 

A zase je zde ten problém:

spíše než označovat, je třeba učit, jak věci zachytit.
Je třeba učit postupům k uchopení. 

Není tak důležité, co ten člověk, na kterého mi ukazuješ, ví.
Totéž ví i slovník. 

Jde o to, jaký ten člověk je.

Někdo napíše báseň s veškerou horoucností, úlovek mu však na širém moři uteče.

Nic z hloubek nevylovil.

Označil pro mne jaro, ale nestvořil je ve mně natolik, aby mé srdce z toho jara žilo.


Další texty, které jsme pro Vás vybrali z knihy Citadela Antoine de Saint-Exupéryho, nalezneš tady.

Znáte někoho, kdo věří v nic? Nebo snad máte takovouto osobní zkušnost sami?

 Napiš svému Časoději — čekáme na dopisy..., rádi zveřejníme… michal.rusek@casodej.cz

 nahoru  Zpátky k Časoději  obsah tématu VÍRA