Vážení přátelé,děkuji Vám a děkuji panu Turnovci za to, že mám možnost se alespoň na dálku zapojit do Vaší diskuse. Měl jsem tu čest, že mi bylo dovoleno trochu mluvit do obecných principů, na kterých je založeno občanské sdružení ROVNOST, a stát se jeho čestným členem, i když to byl on, který dotáhl myšlenku do konce a dovedl sdružení do praxe, neboť je zřejmě — a to je dnes potřeba — praktik, ne jen pouhý teoretik.
V minulých letech jsme se my, zahraniční Češi, doma se svými názory příliš nechytali, většinou nás lidé odbyli slovy "ty tomu nerozumíš, ty tady nežiješ". Nicméně... dnes mám pocit, že diskuse o demokracii začíná být doma již tak základní a začíná konečně jít i za konkrétní politiky a jejich konkrétní skandály, že prostě začíná být natolik obecná, že je snad možné se do ní v této obecné rovině zapojit.
Jde mi ale zároveň o to, abyste skutečně dosáhli zásadní společenské změny, aby diskuse o ní nezůstala pouze v teoretické rovině, a proto si dovoluji být co nejupřímnější a říci vám, co si opravdu myslím, protože jinak bych jenom promarnil 20 let svých zkušeností tady a moc vám asi nepomohl.
Když uvažuji o tom, co je asi nejdůležitější, abych vám v pár větách sdělil, napadají mne dva nejostřejší rozdíly, které vnímám mezi politickým myšlením doma a ve Spojených státech:
1.) V Americe je jasný celospolečenský konsensus o tom, jakou má mít vzájemnou roli vláda a občané. (Předesílám, že slovem vláda se zde rozumějí všichni politikové — kongresmani, senátoři, prezident, ale i Nejvyšší soud — prostě všichni ti zaměstnanci občanů, jejichž úlohou je správa společnosti, nikoliv pouze "vláda" v domácím českém smyslu, tj. ministerstva.)
2.) Volební systém v Americe je založený na přímé volbě jedinců, neexistují žádné prahy pro politické strany, lidé si prostě přímo volí své zástupce ve svém obvodě, od kongresmanů a senátorů, přes okresní soudce, až po prezidenta. Kromě toho je položená skoro při každých volbách nějaká tzv. "veřejná otázka", čili v podstatě proběhne malé místní referendum, i když se tomu tak ani neříká.
Tyto dva body chci nyní blíže rozebrat.
VZÁJEMNÁ ROLE VLÁDY A OBČANŮ
Čeští politici chápou svoji roli jenom jako jakousi mocenskou hru, mocenský zápas, skoro jako sportovní utkání, ve kterém se mezi sebou utkávají hráči v "dresech" různých stran a kde o "správnosti" myšlenky rozhoduje jenom počet získaných voličů neboli křesel v parlamentě. Berou politiku prostě příliš SILOVĚ, humpolácky, neandrtálsky, jak se doma říká — "razantně", ne inteligentně jako službu veřejnosti, službu občanům.
V tomto směru je skutečně obrovskou výhodou žít někde jinde, v zaběhané demokracii. I když se mi zde asi tak prvních 5 let nelíbilo (to je prý běžný průměr, říkají Američané), nyní si — zejména ideologicky — nemohu Ameriku vynachválit. Od začátku, již od Prohlášení nezávislosti 4. července 1776, je tady totiž jasné, o co vlastně ve společnosti jde:
Považujeme tyto Pravdy za samozřejmé — že všichni lidé jsou zrozeni jako sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými Právy, mezi která patří právo na Život, Svobodu a Sledování Štěstí. K ZABEZPEČENÍ těchto Práv si Lidé ustavuji Vlády.
Nesmírně důležitý je ten výraz "k zabezpečení práv" si lidé ustavují vlády. To znamená, že
ŽÁDNÝ JINÝ ÚKOL NEŽ ZABEZPEČOVAT PRÁVA OBČANŮ VLÁDA VŮBEC NEMÁ !!!
Dalo by se to říci také takhle: vláda má být pouze automechanikem auta společnosti, jeho opravářem a údržbářem, ale ne jeho ŘIDIČEM, ani jeho MAJITELEM !
Vláda má prostě tu něco namazat, tu něco dotáhnout, tu něco vyměnit, ale potom hned zase vycouvat a NECHAT TO AUTO, AŤ SI JEDE DÁL SAMO! Jeho řidiči a majiteli jsou občané.
Vláda se má prostě lidem plést do života co nejméně a pokud vůbec musí do chodu společnosti nějakým způsobem zasahovat, tak to vždy má být jen ten MINIMÁLNĚ POTŘEBNÝ ZÁSAH.
Toto je od počátku Spojených států jejich obecně přijatá "ideologie" a tím pádem zde panuje už doslova od prvního dne existence tohoto státu jasný KONSENSUS mezi vládou a občany, od čeho tady ta vláda vlastně je, co má dělat a co nemá. Samozřejmě, v průběhu 225 let od vzniku USA se občané stále snaží upřesnit, co ten "minimálně potřebný zásah" v té které situaci konkrétně znamená, ale hlavní je, že to základní MĚŘÍTKO, podle kterého můžeme posuzovat vládní aktivitu, tady MÁME !
Je třeba si ale uvědomit, že tohle chápání role vlády je dvousečné — jestliže chceme, aby se nám vláda pletla do života co nejméně, pak to zároveň znamená, že si musíme být ochotni toho maximum zařídit sami jako občané. Tím nemyslím pouze soukromě či pro svoji rodinu, ale i na celospolečenské, ba i celostátní úrovni — prostřednictvím různých sdružení, nadací apod.
Jenom tím, že výrazně stoupne samostatnost občanů, se výrazně sníží role politiků!
Žádný jiný zásadní a dlouhodobý lék na to není!V tom má tedy Václav Klaus pravdu — pouze že, jak se mi zdá, ODS pochopila zatím demokracii pouze velice hrubě a humpolácky, prostě — ať se stará každý sám o sebe, žádná pravidla neplatí, jako kdyby vláda neměla vůbec žádnou společenskou odpovědnost.
V tom americkém Prohlášení nezávislosti je to ale krásně vyvážené — tam není napsáno, že vláda nemá ŽÁDNOU roli, tam je napsáno, že MÁ svoji roli — a tou je, že se má starat o to, aby občané měli ZABEZPEČENÁ svoje práva.
Vláda má prostě lidem pomoci k tomu, aby si pomohli sami.
Má pro občany vytvořit takové prostředí, ve kterém ONI, občané, mohou maximálně rozvinout svoje VLASTNÍ schopnosti. Tuto roli tedy vláda MÁ, ale žádnou jinou už NEMÁ — je to tedy vlastně hrozně jednoduché. Jak kdysi kdosi řekl: "Nejlepší vláda je ta, která vládne nejméně". Tím není myšleno, že se na vás vykašle, ale že se snaží zasahovat do chodu společnosti co nejméně, že tam, kde stačí v onom automobilu společnosti vyměnit nějaký řemen, nebude měnit celý motor — pomůže vám prostě jenom dát to auto zase do chodu, ale jeho provoz už nechá na vás, protože vy přijímáte zase svoji odpovědnost.
Když začneme uplatňovat tuto filozofii i doma, vznikne univerzální MĚŘÍTKO, podle kterého bude možné svobodně diskutovat o tom, zda to a to vláda dělat má nebo nemá, zmizí ta obecná rozbředlost a otrávenost, budou zamezeny výmluvy politiků, ale i občanů, a doufám, že s tím zmizí i onen občasný pesimismus.
VOLEBNÍ SYSTÉM
Je třeba si uvědomit, že politické strany nejsou podstatou demokracie, tou je volba jedinců. Politické strany jsou jenom účelovým zařízením, skrze které si různé skupiny občanů prosazují svoje zájmy a svoje kandidáty — lidé v každém obvodě ale mají mít zájem jenom na tom, aby si zvolili svého nejlepšího zástupce, tj. toho kandidáta, který nejlépe chápe roli vlády tak, jak je popsaná výše, a který jim dává nejlepší záruku, že bude tuto roli dobře plnit. Teoreticky se tedy demokracie obejde úplně bez politických stran!
Z toho důvodu si občané v Americe volí konkrétní osoby a žádný práh pro politické strany neexistuje! I když Demokrati a Republikáni jsou zpovzdálí vnímáni jako jediné dvě zdejší politické strany, pravda je, že třeba v New Yorku šlo do minulých voleb 12 stran, teoreticky zde tedy mohl vyhrát kdokoliv — i kdyby jeho strana nezískala celkově ani 1% v celé Americe!
Když se jde k volbám, tak nevolíte žádné stranické "kandidátky", ale jednotlivé osoby. Ty jsou sice většinou příslušné ke svým stranám, ale nikdo Vám nebrání, abyste si "nenamíchali" svoji vlastní "kandidátku", tj. do různých funkcí nezvolili lidi z různých stran — na prezidenta třeba demokrata, na guvernéra republikána, na federálního senátora demokrata, na kongresmana republikána, atd... až po tu nejnižší, vesnickou úroveň, kde volíte svého místního "šerifa", který může být třeba ze Strany přátel piva... Volby navíc na všech úrovních probíhají najednou, ve stejný den — první úterý v listopadu.
Kromě toho máme ještě občas tzv. "veřejnou otázku", která se týká přímo obvodu — zda třeba zřídit nějaký fond nebo ne. To je tedy vlastně "referendum", které tady probíhá každou chvíli, jaksi nenápadně, ani se tomu tak neříká.
Díky tomuto systému se místní političtí kandidáti musí opravdu snažit osobně přesvědčit občany o tom, že je budou dobře zastupovat — a různá občanská sdružení je buďto podporují, nebo naopak bojují proti nim. V každém případě řádně prozkoumají ledví každého kandidáta takovým způsobem, proti kterému jsou seznamy Petra Cibulky jenom dětskou hrou. Cibulkovy seznamy sice uvádějí o minulosti lidí závažnou informaci, ale ta informace je v nejlepším případě plochá a jednorozměrná — a to i kdyby byla ve všech případech nesporná. Americká občanská sdružení ale mají svoje zaměstnance, "ústředí" a databáze s informacemi o politicích, které sahají zpátky třeba 50 let. Občan se tak dozví, co nějaký dnešní kandidát napsal do školního časopisu na střední škole, když byl třídním předsedou, jakých podezřelých obchodních transakcí se zúčastnil dávno předtím než vstoupil do politiky a jaký hloupý výrok řekl reportérce místního časopisu v malé vesničce, kde byl starostou před 30 lety. To všechno jsou ona sdružení schopná pro či proti kandidátovi ve vteřince vytáhnout.
Vím, že doma je snaha vymýtit z politického života lidi, kteří z toho či onoho důvodu některým občanům nevoní. Na to, abyste mohli věci změnit, musíte ale mít nejdřív ten pravý NÁSTROJ — teprve pak bude moci každý občan oddělovat "zrno od plev", podle svého vlastního uvážení. Potřebujete tedy nutně nejdřív PŘÍMOU VOLBU JEDINCŮ a s ní související ZMĚNU VOLEBNÍHO ZÁKONA. Když volíte celé strany jaksi "vcelku", moc toho asi neoddělíte... Ten současný nástroj je na to prostě příliš HRUBÝ. Je to jako byste chtěli přebírat hnůj vidlemi. Vy prostě potřebujete spíš pinzetu než vidle, abyste z té politické scény mohli vybrat nějaký ten diamant, který se tam občas připlete, a nechali ležet to ostatní kolem. Teprve když prosadíte změnu volebního zákona tak, aby umožňoval přímou volbu jedinců, bez ohledu na procenta, která získala jejich strana, máte reálnou naději dosáhnout spravedlivějšího uspořádání společnosti. Jedině takový systém pak každému — i Petru Cibulkovi — umožní přímo ovlivňovat to, které osoby v politice budou a které nebudou.
Je nesmírně důležité zdůraznit, že je zde řeč o úplném zrušení prahu pro strany, nikoliv o jeho pouhém snížení. Teprve totiž když onen práh úplně odstraníte, přestanou se jím lidé vůbec zabývat, přestanou na něj myslet, protože pro ně prostě přestane být důležitý. Dokud bude jakýkoliv — byť sebemenší — práh pro strany existovat, lidé budou stále uvažovat v intencích politických stran a jejich naděje ten práh překročit, nikoliv v intencích osob, které si volí! Proto je třeba, aby onen práh byl zrušený úplně, aby prostě vůbec neexistoval — tak, jak je tomu ve Spojených státech.
Teď jde o to, jak tu změnu volebního zákona PROSADIT. Z důvodů popsaných výše si nemyslím, že by tím pravým prostředkem mohla být zase další politická strana. To by přece znamenalo vyrážet klín klínem či vyhánět čerta ďáblem. Jestliže problémem je příliš velká zpolitizovanost českého života, přesněji řečeno PŘÍLIŠ VELKÝ VÝZNAM POLITICKÝCH STRAN jako takových — pak DALŠÍ politická strana je tím posledním prostředkem, který by mohl situaci změnit.
Je to jednak nesmírně těžkopádné — protože ta strana, aby mohla cokoliv změnit, tak musí nejdřív VYHRÁT VOLBY, či se v nich aspoň čestně umístit. Aby se čestně umístila, musí svůj program značně ROZŠÍŘIT za pouhou změnu volebního zákona. Musí tam mít něco pro zemědělce, ekology, podnikatele, rodiče, měšťany, vesničany, prostě pro každého — i koho nějaká změna volebního zákona vůbec nezajímá. Abyste tedy vůbec mohli řádně "oslovit" voliče, musíte nejdřív vytvořit jakýsi všeobecný, mlhavý oblak slibů, ve kterém se ten Váš hlavní záměr kompletně ztratí.
Navíc — jak bude popularita strany stoupat (a to si přece přejete), natáhne se Vám tam spousta kariéristů a oportunistů. Myšlenka, že vstupující členy nějak "prokádrujete předem", že prozkoumáte jejich ledví — například hledáním jejich jmen v Cibulkových seznamech — je bláhová. Lidské nešvary a neřesti nezačínají a nekončí spoluprací s StB. Jenom Pán Bůh vidí do našich srdcí. Představa, že vytvoříte nějakou "čistou" — a zároveň ÚSPĚŠNOU — stranu, patří do říše snů. Politické strany, už tím, že jim jde o MOC ve společnosti, prostě NEMOHOU být čisté, zapomeňte na to. Čistá a zároveň úspěšná politická strana, to je něco tak vzácného asi jako ryba jezdící na kole.
Nakonec, když tedy budete úspěšní, skončíte s nějakým rozbředlým programem a velkým, mlhavým tělesem se spoustou kariéristů, kteří se Vám tam nacpali cestou nahoru. Jinými slovy, až se dostanete k moci, nebudete se o moc lišit od jiných politických stran. No a teď měňte společnost...
Vzhledem k tomu ale, že Vám má jít o poměrně JEDNODUCHOU věc — změnu volebního zákona, ideálním prostředkem k tomu je profesionálně fungující OBČANSKÉ SDRUŽENÍ. Tím myslím organizaci, která má nějaký JEDNODUCHÝ cíl — jako změnu volebního zákona — a nestará se přitom o zemědělce, ekology... prostě nesnaží se vyřešit všechny problémy zeměkoule najednou. To má obrovskou výhodu v tom, že Vás může podporovat každý, kdo souhlasí s Vaším základním cílem, i když třeba dál už se ti lidé dělí na příznivce ČSSD, ODS, Čtyřkoalice — či třeba PRAVÉHO BLOKU. Je jedno, jestli jsou ti lidé bohatí nebo chudí, je jedno, co si jinak myslí, je dokonce jedno, jestli jsou třeba i na Cibulkových seznamech... Prostě, kdo podporuje Váš základní cíl, ten bude podporovat vás.
Vzhledem k tomu, že oslovíte lidi ZE VŠECH vrstev společnosti, ne jenom nějakou elitu, nebo naopak chudé lidi, nebo tzv. "čisté" lidi (ať už na to použijete jakékoliv měřítko), máte reálnou šanci, že tím získáte i dost peněz — hlavně proto, že změnu volebního zákona si jistě přeje i lecjaký zazobanec.
S těmi penězi pak můžete dělat různé dobré věci — například si můžete ZAPLATIT pořad v televizi (tj. ne si socialisticky stěžovat, že Vám straničtí a vládní činitelé "neposkytuji dostatek prostoru v médiích", ale udělat to kapitalisticky), vydávat vlastní noviny; když budete machři, mít třeba i VLASTNÍ televizní stanici...
Tím vším získáte značný vliv ve společnosti. Co s tím vlivem pak uděláte? — Až se bude schylovat k volbám, podpoříte VEŘEJNĚ tu stranu nebo politika, kteří MAJÍ VAŠE CÍLE VE SVÉM PROGRAMU. Důležité je, že sami do voleb NEJDETE a s žádnou politickou stranou se natrvalo NESPOJUJETE — a tím pádem Vás politikové nemohou mít nikdy "v kapse". To, že Vaši lidé sami nekandidují, tj. že vám nejde o vlastní MOC, je navíc důležité pro to, aby si sdružení zachovalo nezávislost a onu kýženou — aspoň relativní — čistotu.
No a AŽ ten volební zákon změníte, tj. bude udělaný tak, abyste volili JEDNOTLIVCE a ne strany, tak jako je tomu v Americe, pak (ta různá) občanská sdružení budou mít ještě větší význam — pak totiž budete mít mnohem jemnější nástroj na ovládání politické scény než dosud. PAK můžete zkoumat ledví jednotlivých kandidátů a podle toho je doporučovat veřejnosti nebo naopak.
Je to tedy poměrně dlouhá cesta — ale kdo kdy řekl, že budovat demokracii je lehké? V každém případě, jsem přesvědčený, že cesta k lepšímu politickému systému doma nevede přes jakékoliv politické strany, ale přes silné, profesionální občanské sdružení, které bude mít nějaký jednoduchý cíl, který osloví VŠECHNY občany — a takový cíl je, ideálně, samotná změna volebního zákona.
Musíte prostě najít ten nejmenší společný jmenovatel, kterým oslovíte všechny občany nespokojené se současnou situací doma, a tím je samotná změna volebního zákona.
Proto držím palce a ze všech sil podporuji občanské sdružení ROVNOST.
Jan Krondl, Československé noviny, New York, 29. 7. 2001
DODATKY: Informační politika
Za nejlepší záruku demokracie považuji konkurenční prostředí ve sdělovacích prostředcích, včetně televize, ne zase nějaký "státní dohled" nad nimi — ať už je třeba nepřímý, prostřednictvím nějaké Televizní rady dosazující ředitele, atd.
Myšlenka, že stát, vláda má nějak dohlížet na "objektivitu informaci", je nebezpečná, protože zavání opět nějakým "ministerstvem informací". To už tady jednou bylo a příliš se to neosvědčilo...
Můžete namítnout — jako jsem to už slyšel z Česka — že pokud by ona "veřejnoprávní" televize pod polovládním dohledem "nevyvažovala" situaci, pak scénu opanuje NOVA řízená milionářem Železným (jeho právní problémy nyní nechme stranou). Čili — stát má být protiváhou příliš bohatých jedinců a má zaručovat jakousi "ochranu" lidu před nimi. Takové myšlenky už se ale objevily po II. světové válce a vyvrcholily úplnou "ochranou" lidu před vykořisťovatelskou třídou v únoru 1948...
Myslím si, že demokracii musíte převzít se vším všudy, jak se říká, "i s chlupama" — tj. i se všemi nepříjemnostmi, které z ní občas vyplývají. Když je někdo bohatý, no tak je bohatý — a zřejmě tím pádem může mít větší vliv, zejména když je hlavním podílníkem v nějakém médiu. To je ale riziko hry. To přináší demokracie sama sebou. Chtít tohle nebezpečí z ní nějak uměle odstraňovat vládním zásahem znamená směřovat zpátky do socialismu.
Když se budete stále dovolávat politiků, aby vás chránili před zlem kapitálu, pak se jim ovšem sami dobrovolně vydáváte napospas. Stavíte se dobrovolně do podřízené role — a pak se ovšem nedivte, že čas od času budete protestovat proti tomu, že ti politikové mají nad vámi příliš velkou moc. Bodejť by ji neměli, když jim ji sami pořád strkáte!
Myslím si, že žádná Televizní rada by prostě měla nebýt a že nejlepší obranou proti dezinformaci je informace — tj., když více lidem leze na nervy NOVA, tak si mají založit DALŠÍ televizní stanici a říkat si svoje. To je demokratické řešení. Polovládní Televizní rada nemůže občanům zaručit svobodu slova. Tu si musí zaručit sami — bez vlády.
Já vím, že tohle řešení zní na hrozně dlouhé lokte, ale je to to jedině pravé — protože směřuje pryč od přílišné role vlády a dává větší moc do rukou občanům. Jelikož socialismus byl oficiálně svržen už skoro před 12 lety, myslím si, že je to dlouhodobě to jediné správné řešení.
Vím, že si doma právem velice stěžujete na to, že malé strany a občanská sdružení dostávají málo místa ve sdělovacích prostředcích. Sleduji tuhle diskusi z povzdálí a chci k ní říci jenom to, že nejlepší zárukou demokracie je maximální NEZÁVISLOST na vládě, a to se týká i sdělovacích prostředků. To se v důsledku týká i toho, jak do nich proniknout.
Cesta k demokratické společnosti nevede přes PROŠENÍ se politiků či jimi dosazených lidí v rozhodujících postaveních o to, aby vám "poskytli více místa ve sdělovacích prostředcích", ale přes to, že si ten prostor ve sdělovacích prostředcích ZAPLATÍTE, či — v ideálním případě — budete mít dokonce vlastní rozhlasovou/televizní stanici, noviny, atd. Stále větší důležitosti nabývá Internet.
Na to všechno ovšem potřebujete SPONZORY a na jejich získání zase potřebujete nějaký řádný a hlavně JEDNODUCHÝ program, který je upoutá — tj. třeba nějaký konkrétní ZÁKON, za který/proti kterému bojujete, a který osloví lidi ve všech vrstvách společnosti, včetně těch bohatých — třeba i z řad exulantů... Nepředpokládejte automaticky, že všichni bohatí lidé jsou špatní, protože ty peníze nutně nakradli. Opovrhovat bohatými lidmi je tak trochu marxistický postoj...
Pak budete mít peníze a můžete informovat veřejnost, jak chcete, žádné politiky ani řídící pracovníky o nic prosit nebudete muset!
Já vím, že to zní jako strašná fuška — ale tak se to, holt, v kapitalismu DĚLÁ. Nesnažte se stále řešit věci napůl socialisticky — to jest tam, kde by lidé museli do něčeho dát peníze, chtít radši, ať to "nějak zařídí vláda". Tím té vládě dáváte do rukou obrovskou moc, která jí nepatří — a pak si zase stěžujete, že ji zneužívá. Bodejť by ji nezneužívala, když jste jí ji sami dali...
Také se tou potřebou financí lépe zorganizujete a učiníte lepším a ukázněnějším hnutím. Důkladně tím také prověříte odhodlanost svých stoupenců. V Americe je na to dobré úsloví:
"Dát svoje peníze tam, kam jste dali svoji pusu".
Financování politických kampaní jednotlivců
Dostal jsem z domova dotaz na to, jak je to v USA s financováním politických kampaní jednotlivců a zda se tento systém dá nazvat "rovnost příležitostí". Následující je jenom mírně zkrácená odpověď:
1.) Kandidáti jsou v naprosté většině případů členy nějaké strany, málokdy jsou úplně nezávislí. Pokud vyhrají "primárky" své strany (kterých se účastní už občané), pak jim, myslím, strana samotná na kampaň něco přispěje, ale myslím, že to není moc.
2.) Jakožto vítězové primárek mají také nárok něco dostat od federální vlády.
3.) Co se týče občanských příspěvků na volební kampaň, probíhá o tom stálá, žhavá diskuse. Poslední dobou se hodně mluví o "reformě" tohoto systému (zejména senátor John McCain), zatím to vypadá ale takhle: jednotliví občané smějí kandidátovi přispět maximálně $1,000. To je ale obcházeno minimálně dvěma způsoby:
a) zřizují se tzv. "politické akční výbory", které SAMY zaplatí svému oblíbenému kandidátovi reklamu v televizi, atd. U té reklamy je pak někde v rohu dole napsáno "zaplaceno Přáteli senátora XY". Samozřejmě, věčně probíhá diskuse o tom, zda třeba nějaké napadení oponenta, které přišlo pro toho jejich "koně" v pravou chvíli, zorganizovaly tyto výbory opravdu "samy", nebo zda se o tom poradily se "svým" kandidátem... Stopa většinou mizí v moři šedi a dohadů...
b) Občané přispívají STRANĚ, nikoliv přímo kandidátovi. To jsou tzv. "soft money" — měkké peníze, které se špatně počítají. Strana potom z těch peněz nesmí zaplatit přímo reklamu pro svého kandidáta, ale propaguje řešení, kterých se on zastává, či napadá řešení, která propaguje jeho oponent. (Tj. nejmenuje v reklamách přímo osoby.)
4. Samozřejmě, kdo je bohatý, tak si ty reklamy zaplatí sám... i tak se ale většinou snaží být kandidátem nějaké strany, tj. nejdřív vyhrát její "primárky".
Rovnost příležitostí
Nezbývá než opakovat ono krásné úsloví: DÁT SVOJE PENÍZE TAM, KAM JSTE DALI PUSU. To znamená, že míra podpory kandidátů je přímo úměrná tomu, jak dokáží lidi strhnout a přesvědčit, aby do jejich kampaně investovali svoje peníze, případně i dobrovolnou práci. Tak funguje pravá demokracie — nikdo se vlády o nic neprosí, nikdo si nestěžuje a nepláče, že mu vládní média "neposkytují prostor" tak jako jiným politikům — prostě si ten prostor ZAPLATÍ !!!
Samozřejmě, úplně "rovné" to není, protože ti bohatí mají lepší možnost si ty reklamy zaplatit než chudí... Dobrý kandidát, který má co říci, ale dokáže - díky podpoře, kterou dostane od občanů - ten handicap vyrovnat. Míra podpory je právě mírou toho, zda má občanům co říci, zda mu se svými penězi důvěřují...
Každopádně je to dlouhodobě mnohem lepší, než být závislí na vládě, plakat, že vám "nedává dostatečný prostor v médiích", atd. — což je v podstatě socialistický přístup k věci: chtít něco od vlády zadarmo a zlobit se pak, když to od ní nedostanete. Tím, že od té vlády a politiků stále něco CHCETE, jim totiž sami dáváte do rukou obrovskou moc — a pak se zase zlobíte, když ji zneužívají... Řešením je tedy od vlády a politiku toho chtít CO NEJMÉNĚ — tím se jejich význam ve společnosti zmenší a role občanů zvětší. Tak funguje pravá občanská společnost.
Proč si myslím, že americký systém je vyloženě vhodný pro Českou republiku
Někdy mi připadá, že mnoho lidi doma vnímá jako hlavní rozdíl mezi totalitou a demokracii to, že dříve byla jenom jedna strana, jejíž vedoucí úloha byla 'zakotvená v Ústavě', zatímco dneska si toho diktátora mohou VYBRAT. Současný systém by se tedy neměl ani tak jmenovat DEMOKRACIE jako spíš VÝBĚROVÁ DIKTATURA".
K tomu přispívá obecné evropské pojetí politiky, ve kterém je velký důraz položený na strany a poměrně malý na jednotlivé osobnosti. Nikde ale není psáno, že evropský systém je dobrý i pro postkomunistické země, jenom proto, že jsou "také" zeměpisně v Evropě. Čím dál tím víc si dokonce myslím, že není, že ten americký systém je pro ně lepší. Je k tomu dobrý důvod: země, ve kterých byla komunistická totalita, si užily politického stranictví až-až. Lidé v nich potřebují něco jiného — a to ta americká demokracie nabízí, právě proto, že ŽÁDNÉ prahy pro politické strany nemá. Tím také přirozeně odpadá nutnost těch různých koalicí a aliancí... A teprve v tu chvíli se rozpomenete na to, že vlastně volíte jedince. To je to, co, podle mého názoru, Česká republika potřebuje "jako prase drbání".
Přímá volba jedinců, i když jsou členy stran, vede v Americe k tomu, že zvolení kandidáti cítí značnou odpovědnost ke svým voličům a necítí zase tak silný závazek ke své straně — vždyť nakonec ta jejich strana pro jejich zvolení zase tak moc neudělala. To vede k jejich značné nezávislosti.
Já vím, že lidé doma jsou značně frustrovaní z toho, jak se zatím vyvíjí tradiční zastupitelská demokracie. Nicméně, uvědomme si, že čeští politikové i občané se to teprve učí. Uvědomme si například jednu věc: už skoro 12 let po revoluci nedošlo doma (v ČR a v Československu před tím) ještě ani jednou K NORMÁLNÍMU, ŘÁDNÉMU VYSTŘÍDÁNÍ VLÁDNOUCÍ STRANY ZA JEJÍ OPOZICI V PRŮBĚHU ŘÁDNÝCH, PŘEDEM PLÁNOVANÝCH VOLEB. Ani jednou se to ještě nestalo! Zkuste se zamyslet nad volbami v roce 1992 (kterým předcházelo rozdělení Občanského fóra), v roce 1996 (kdy podruhé vyhrálo ODS) a v roce 1998 (které byly MIMOŘÁDNÉ) — a uvidíte, že je to tak. Onen typický 4-letý "dýchací cyklus" řádné demokracie, při kterém si často vládní strana vymění místa s dosavadní opozicí, doma ještě ani jednou neproběhl!
Demokracie doma je ještě značně nezralá a nezaběhaná a není proto třeba hned vylévat s vaničkou i dítě — a z pochopitelné frustrace se snažit o různé nebezpečné experimenty. Měli bychom se snažit o to, aby se český národ nejdřív naučil řádně fungovat alespoň v rámci NORMÁLNÍ, ŘÁDNÉ, BĚŽNÉ, ZÁKLADNÍ, TRADIČNÍ DEMOKRACIE.
Ve Spojených státech taková řádná, slušná, normální, zastupitelská demokracie úspěšně funguje už 225 let, tak nevím, proč by podobný systém, poučený z toho, co zde je, nemohl fungovat i doma v České republice.