Výstřel v růžovým sadě
Pán seděl na lavičce. V parku se proháněl jeho pes, co mu seděl u nohou. Muži bylo asi padesát let, usmíval se a na klíně držel bombu. Nikdo si ho nevšímal. Den se mohl nazvat krásným. Našel jsem bod a zůstal na něm stát. Pozoroval jsem celou situaci. Pán s bombou klidně seděl. Někdo si zapálil cigaretu. U zdi čichal asi čtyřicetiletý muž toluen. Jeho syn se právě vracel ze sběru. Měli peníze. Očuchává mne pes. Snažím se být nenápadný. Nejraději bych si lehnul, ale nejde to. Proti mně jde dívka, něčím je zajímavá. Zavírám oči, zase je tady ta dívka, jenže se trochu setmělo. Pohrávám si se starou jízdenkou v kapsi. Měl bych odjet. Rychle někam a dost daleko. Ale situace je natolik silná, že mne tady drží. Přicházejí lidé a nesou si židle. Bude tady zahradní slavnost. Odněkud hraje hudba. Svět je cítit voňavkou. Dřív jsem si toho nějak nevšimnul. Všichni ti lidé, kteří sem přišli, popíjí víno z okrasných sklenic. Z amplionu se ozval hlas. Strážníci odnášeli židle. Hlas z amplionu stále něco řval. Lidé pomalu položili sklenice a odcházeli. Dva slepci cinkali svými holemi o pohozené sklenice. Jedna ze sklenic se rozbila, ani nevím, jak se to stalo. V tom okamžiku jako náhodou vystoupili z křoví čtyři mužové a pána, co seděl na lavičce, naložili do auta. Stará paní mne poprosila o pět korun a já jsem z toho neměl žádný pocit.
M a r t i n M ü l l e r
Vydáno svépomocí roku 1990 v „Řekni mi živote“
Vydavatel Ivoš Cencinger, 42 s., 20 výtisků, Hodonín