Humanistické hnutí Jan Kotrč Na pražském Smíchově (ale i v jiných českých městech, například v Písku) působí Humanistické hnutí. Vyvíjí celou plejádu různých aktivit: pořádá společenské akce, protestní demonstrace, publikuje vlastní noviny (Narovinu, Žižkovské fórum aj.) a usiluje i o účast v politice. Brojí proti vstupu České republiky do NATO a Evropské unie, kritizuje vládu a přichází s vlastní alternativou, kterou prezentuje jako "nápravu věcí veřejných." Navenek působí jako celosvětové politické hnutí bojující proti konzumní společnosti, moci peněz a nadnárodních monopolů, proti odcizení ve společnosti, která se sama nezadržitelně řítí do záhuby. Aspekty, jež motivují členy k této činnosti, však mají velmi blízko k praktikám, které známe ze sekt (viz např. Porterfieldová: O sektách, Nakladatelství Lidové noviny, str. 63-65). Daleko více než jsme z politiky zvyklí se tu totiž setkáváme s pevným názorovým systémem s prvky výlučnosti, k terý vyhoví lidské touze po záchytném bodu a pocitu sounáležitosti. Humanisté nenutí svého člena zabývat se politickými otázkami, podvědomě mu však sdělují: "Zařaď se!" Hnutí, jež má dnes tisíce členů v mnoha zemích světa, založil Argentinec Mario Luis Rodriguez Cobos, jenž je více znám pod přezdívkou Silo, pod níž též píše a vystupuje. Narodil se roku 1938 v oblasti Mendozy a počátkem května 1969 pronesl na veřejnosti projev, jenž spolu s jeho knihami tvoří základ doktríny Humanistického hnutí. Silovy názory jsou v rámci hnutí nekriticky přijímány jako všeobjímající moudrost a někteří členové zjevně k tomuto člověku kypí neskrývaným obdivem. Celý myšlenkový systém je velice blízký idejím komunismu. Odmítá vládnoucí garnituru, nerozlišuje mezi pravicovými a levicovými stranami v demokratické společnosti. Současné společenské zřízení je podle hnutí krutý a odlidštěný kapitalismus - a právě Humanistické hnutí je prezentováno jako alternativa této "krize lidské solidarity." Je více než zřejmé, že je Silo ovlivněn dílem Karla Marxe a snad i myšlenkami pozdějších levicových revolucionářů (Che Guevary aj.). Je třeba rozlišovat členy humanistického hnutí a jeho sympatizanty. Od člena se očekává vyplnění přihlášky a poplatek 500,- Kč za půl roku. Sympatizant je kdokoliv, kdo se rozhodne nezávazně navštěvovat akce hnutí. Od členů se vyžaduje oddanost ideálům a vysoký stupeň aktivity při organizaci jednotlivých akcí. "Členem může být kdokoliv...", musí být však ochoten obětovat část svého myšlení a jednání hnutí. Zdá se, že drtivá většina členů jsou mladí lidé do pětadvaceti let, většinou studenti středních škol, u kterých je jednoduché uspět s černobílým viděním světa a katalogem kvaziteorií na současnou společenskou situaci; jejich zkušenosti, úroveň vzdělání a naivita to umožňuje. U sympatizantů je zřejmá větší heterogenita věku a vzdělání. Na akcích hnutí je tak možné nalézt staré osamělé lidi, muže a ženy středního věku bez práce i mládež, pro kterou je taneční zábava pořádaná hnutím jen další příležito stí dostat se pod vliv alkoholu. Velice zajímavým momentem aktivit organizace je praktikování takzvaných řízených zážitků a kurzů psychofyziky, což staví hnutí na pomezí náboženské společnosti. Řízené zážitky spočívají v četbě krátkého příběhu, jenž obvykle bývá líčením jakési cesty k smyslovému procitnutí. Od posluchačů se vyžaduje, aby seděli a měli zavřené oči. Po skončení se celá skupina rozdělí na menší skupinky o třech až pěti členech a ke každé skupince je přidělen jeden člen hnutí. Jednotliví členové skupinek pak mají nahla s popsat svoje pocity z řízeného zážitku a říci na něj svůj názor. Člen hnutí na ostatní dohlíží, zda proceduru správně pochopili a zda pociťovali to, co se od nich očekává. Humanistické hnutí neskrývá, že usiluje o celosvětovou revoluci, která by uvedla v život a praxi to, co jeho členové tak nekriticky přijímají. Zřejmě v rámci této revoluce se humanisté zúčastnili demonstrace odborářů na Staroměstském náměstí v Praze nebo zorganizovali výstavu fotografií "Uměním proti rasismu", jejíž vernisáže 22. června se v restauraci Mánes zúčastnili i některé známé osobnosti. Takové akce jsou ideální příležitostí pozvat lidi do Humanistického centra v Praze na Smíchově. Případní zájemci si nebývají vědomi toho, že systém, jehož členové (mimo vysokých vedoucích - tzv. orientátorů jednotlivých skupin) sami nevidí do struktury řízení celé organizace a rozdělování financí, by svým zakladatelem mohl být jednoduše zneužitelný pro osobní prospěch. Rámeček: Dopisy mým přátelům Humanisté, to jsou muži a ženy tohoto století, této doby. Své kořeny nacházejí v humanismu historickém a nechávají se rovněž inspirovat přínosy dalších kultur, a to nejenom těch, které v tomto okamžiku zaujímají centrální postavení. Humanisté jsou však zároveň muži a ženy, kteří století a tisíciletí, v němž žijí, nechávají za sebou, protože už vykročili směrem k novému světu. ... Humanisté nechtějí nad sebou mít pány, odmítají šéfy a vůdce a také se necítí být povoláni k tomu, aby někomu vůdce dělali. Humanisté nechtějí centralizovaný stát a nechtějí ani ozbrojené bandy, které nastupují místo nich. Mezi aspiracemi humanistů a dnešní realitou však byla postavena zeď. Je načase ji zbořit. K tomu je ovšem třeba, aby se spojili všichni humanisté světa. ... Humanisté pro svou činnost nehledají inspiraci v pouhých teoriích o Bohu či Přírodě, Společnosti či Historii. Vycházejí z potřeb života, který od sebe chce vzdálit bolest a přiblížit slast. ... Úryvky z knihy: Silo, Dopisy mým přátelům, Originální link na časopise Dingir je ZDE.
|
