Memy*,
reklama, Tao a ctnost v roce 2002, 2003...
Věřím, že poněkud matematizující pasáže neodradí zvídavé čtenáře od snahy dobrat se pochopení všech důležitých souvislostí. Text není řešením, klade otázky a je možné, že snad teprve za mnoho let se někomu podaří všechny souvislosti zjednodušit...
O
odpovědnosti
Je
bláhové chtít po mravenci, aby měl sílu slona.
Stejně hloupé je nutit medvěda, aby skákal jako klokan.
Podobné jsou i rozdíly mezi lidmi:
Tam,
kde jeden snadno činí, druhý nezmůže nic.
Však odpovědnost za celek vždy má silný a moudrý.
Proto má vladař starost i v době hojnosti.
Jeho
srdce dlí u potřebných,
zná cestu, která znamená skutečnou pomoc...
- m e r -
 |
Cesta úplné dokonalosti, Čchüan-čen-tao, Cesta dokonalé pravdy – čínská taoistická sekta klášterního typu, která podle tradice vznikla ve 12. stol. na hoře Lung-chu-šan v Ťiang-si (respektive na poloostrově Šan-tung); za zakladatele je považován Wang Čchung-jang. Její učení spojuje myšlenky konfuciánství, buddhismu a taoismu. Základem její praxe je vnitřní alchymie (nej-tan) a esoterická jóga (čchi-kung), techniky tvorby, regulace a přenosu životní energie čchi (sanskrtsky prána), dechová cvičení a meditace; součástí bývaly i magické a okultní rituály.K sektě se hlásí značná část taoistů v Hongkongu a na Taiwanu. |
Tao-te-ťing, III:
Neprotěžují-li
se talentovaní
potlačuje se rivalita a svár mezi lidmi.
Nevyzdvihuje-li
se těžko dosažitelný blahobyt,
omezuje se nutkání k loupeži a krádeži.
Nevystavujete-li
na odiv věci vzbuzující žádostivost,
lidská srdce budou uchráněna neklidu.
Dva různé světy leží vedle sebe
Domorodec kdesi v Africe nepotřebuje v zimě topení a dokonce nemá ani klimatizaci. Nejezdí autem do práce a nespotřebovává tak nevratně nerostné zásoby... Z hlediska trhu je nezajímavý. Nemá peníze na nákup zboží. Protože nemá televizi, netuší, kolik různých lákadel ve světě existuje...
Zvykli jsme si u nás na Západě na moderní civilizaci... Při náhlé srdeční příhodě během pár minut přiletí vrtulník s pomocí, v případě přírodních katastrof ihned nastupuje vojenská technika, před lupiči nás chrání policie...
Dva různé světy: v jednom přebytek volného času, avšak jaksi beze smyslu - zdá se nám..., času jakoby zbytečného, protože - viděno našimi zkušenostmi - neprožitého naplno... Země s malým „hrubým domácím produktem“ nemají zdravotnictví, jaké je u nás, děti se nemohou zdarma učit, atd., atd...
U nás je tomu jinak. Životní standard je mnohem vyšší, dospělí lidé se každodenně snaží ve své práci podat maximální výkon, aby i jejich odměna byla maximální, aby si i oni mohli dopřát maximálního pohodlí a spotřeby. Čím vyšší je však spotřeba, tím více práce je zapotřebí - přestože mnohde již roboti sami přebírají robotu... A tak tyto dva aspekty jsou sobě protiběžné - čas spotřeby a čas práce.
Dva různé světy - dva extrémy: v jednom je chudoba všudypřítomná, ubíjející. Přebytek času a práce žádná. Silný pocit bezmoci jakkoliv změnit svůj život - neexistuje snad ani naděje na jakoukoliv změnu, jen čekání...
V tom druhém plné sklady a výkladní skříně, je zapotřebí jen jediné: Měj peníze a kupuj.
Hierarchie, lépe však „uspořádání“ lidské společnosti – VS index
|
Existuje mnoho různých pohledů na lidstvo v celku, na jeho uspořádání. Mnoha různými způsoby lze stanovit určitou míru. V matematice je slovo míra odborný pojem, působí rozklad množiny na jednotlivé třídy. Snadno pochopitelnými příklady míry jsou výška člověka - existuje třída trpaslíků i třída obrů (měřeno v metrech), hmotnost člověka (v kg) nebo např. věk (32 letý člověk je stár přes 1 mld. sekund). Z hlediska psychologie, sociologie a ekonomiky je velmi významná míra, kterou určuje bezrozměrný poměr „Výroba/Spotřeba“. Tedy hledáme možnost jak změřit "vyrobený" užitek jednoho člověka a také zároveň, kolik tentýž člověk spotřebuje (času, práce, užitečnosti) druhých lidí. Ponechám na jiných název této míry, nenapadá mě právě vhodné slovo, zde jej budeme nazývat VS index. Na počátku svých úvah jsem vycházel z faktu, že každý člověk má k dispozici pouze 24 hodin denně. Přitom je však možné během jednoho dne spotřebovat čas (práci) třeba i tisíců jiných lidí. Je-li to trvalý stav, je toto jednání velmi neetické. Další věcí je, že "ego" člověka má neustále pocit, že "ti druzí" jsou na tom nějak lépe a snaží se je dohnat. Má pocit, že existuje mnoho lidí, kteří jsou na tom "lépe", kteří mají víc... |
 |
Největší problém dnešního světa spatřuji v tom, že docela malá část lidí, mnohdy velice inteligentních, má velmi vysoký životní standard, ale málo si uvědomuje všechny souvislosti - že tento vysoký standard musí vždy KDOSI určitým způsobem, v určitých podmínkách a s určitými pocity zajistit. Je velmi podstatný způsob, JAK se to děje...)
Pro lepší pochopení uvedu zde dva extrémní příklady:
a) Ulovíme otroka a necháme jej pracovat 10 dní, než umře hladem a vyčerpáním. Pomineme-li spotřebu vody (ostatně nemusí být ani pitná), bude se náš VS index tohoto otroka limitně blížit nekonečnu. Otrok bude veškerý volný čas věnovat výrobě pro druhé a svého života si nebude vůbec užívat. Jeho výroba je maximální a jeho spotřeba prakticky nulová.
b) V opačném případě budeme sledovat člověka, jehož přítomnost nebude ničím jiným než úkolováním druhých lidí. Jeho život bude neustálým spotřebováváním nejrůznějších věcí a zdrojů. Počínaje jídlem, teplem, dopravou a mnoha dalšími "lahůdkami". Závisí pouze na jeho osobním přístupu, jakou metodu ke své vysoké životní úrovni zvolí:
násilí
peníze
charisma
Přestože metoda ovládání je různá, bude se v jeho případě VS index vždy blížit k číslu 0: Smyslem jeho času není ani jeden užitečný produkt, který by mohl sloužit druhým. Naopak, spotřebuje veliké množství času (zboží, produktů, služeb) druhých.
Nyní, když už máme určité pochopení tohoto VS indexu, můžeme jej učinit mírou, která rozděluje společnost na dvě třídy:
 |
Do první třídy patří lidé, pro něž VS index > 1. Do druhé třídy patří lidé, pro něž VS index < 1. Při přechodu z jedné třídy do druhé se na chvilinku ocitne člověk ve zvláštním rovnovážném stavu, kdy VS = 1, pro zjednodušení však tento snad IDEÁLNÍ případ nebudeme uvažovat. Poznamenejme zde ještě, že při měření VS indexu záleží na tom, jak dlouhý čas jej měříme. Může to být pouhá vteřina, ale i minuta, hodina či den. Dokonce lze uvažovat v rámci týdne, měsíce či roku. Někteří neuznávají jinou dobu pro měření VS indexu, než jeden lidský život. Mladý člověk je vlastně "pánem" svých rodičů - stejně jako starý "pánem" svých dětí nebo společnosti. |
Tento poněkud komplikovaný jazyk matematiky lze popsat i obyčejnými slovy:
Existují lidé, kteří dělají pro druhé více než sami spotřebovávají, stejně tak existují jiní, u nichž je tomu naopak.
Můžeme tedy obrazně (a zcela jistě bez emocí :-) mluvit o SLOUŽÍCÍCH a PÁNECH.
Poznámky:
V běžném životě
jsou drobné odchylky běžné a normální, např. pohybuje-li se VS index v intervalu
0,8 až 1,2.
Možná není špatné označit náš VS index jako „užitečná
hodnota člověka pro společnost“, nebo jen prostě „hodnota člověka“.
Některé druhy
lidské činnosti potřebují velmi dlouhou dobu, během níž je VS index téměř
roven 0 a člověk je tak neužitečný, než vznikne hodnota vysoce ceněná - např.
u vědců.
Zajímavým námětem
k přemýšlení je otázka, zda existují lidé, jejichž pouhá živá přítomnost je
pro druhé hodnotou.
Zatím nevíme JAK vlastně VS index měřit
Upozorněme, že
zatím nevíme, jak VS index v naší postmoderní (či chcete-li post-postmoderní)
době lze exaktně měřit.
Zdá se, že
neexistuje přesnější vyjádření VS indexu, než skrze ČAS, přestože nezahrnuje
mnoho důležitých aspektů:
a) Čas
Každý člověk musí část svého času věnovat práci, ve které vlastně slouží druhým lidem. Ve svém volném čase naopak spotřebovává produkty (služby, výrobky) druhých lidí, kteří je museli po určitý čas vyrábět.
Na tomto místě je vhodné poznamenat, že moderní reklamní memy se snaží pozměnit spotřební chování. Smyslem je vyvolat takovou spotřebu, která by bez reklamy nenastala vůbec nebo jen v omezené míře. Memy dokážou často virtuózní kousky: hosta nevítaného a vtíravého /reklamu/ odějí do žádaného hávu. - Existuje např. festival reklamy, návštěvnící sledují vtipnost, umělecké provedení a překvapivé pointy. Je to však pochopitelné, neboť aby byla reklama účinná, musí se dotýkat i vyšších "sfér" - skrze ně přitahuje pozornost a směřuje člověka k žádané spotřebě.
Každý výrobek má tak určitý index = množství času, který je zapotřebí k jeho výrobě.
U každého zboží je možné přesně sečíst (?) celkový čas potřebný k jeho výrobě.
Například jeden rohlík:
ČAS potřebný
k výrobě mouky a dalších ingrediencí (zorat, zaset, sklidit, vymlátit, pomlet,
převézt, uskladnit...) +
ČAS potřebný k výrobě energie pro pečení (postavit elektrárnu, vyrubat
uhlí, postavit sloupy el. vedení atd...) +
ČAS potřebný k postavení pekárny (cihly, vápno, cement atd...) +
ČAS potřebný k vynalezení know-how výroby - rohlíků, funkce elektrárny +
...
Bylo by jistě velmi
zajímavé "vyprovokovat" nějakého ekonoma k tomu, aby skutečně spočítal,
kolik čistého pracovního času připadne na výrobu jednoho rohlíku. Snad 10
sekund? Nebo dokonce 30 sekund?
Rohlík je tedy možné (ideálně spravedlivě?) směňovat za jiné zboží se stejným (podobným) množstvím "výrobního" času.
* * *
Jinou hodnotu má čas nočního hlídače (500 Kč za 1 den), jinou čas fotbalisty Ronalda (500 000 Kč za 1 den).
Fotbalistův čas má tedy např. 1000 krát vyšší hodnotu, než čas jiného člověka. Je možné pozorovat výrazný účinek fotbalových memů, které přitahují pozornost k fenoménu fotbalu. Pokud by nebyly tyto memy, neexistoval by "kult" fotbalu a fotbalista Ronaldo by se musel spokojit s nižším ohodnocením svého času.
A protože se zdá, že měření VS indexu pouze skrze čas je nepřesné (pracuji-li 5 hodin denně mám "právo" spotřebovat též 5 hodin času druhých lidí), existuje snaha nahradit jej univerzálnější mírou. Každý zdravý dospělý čověk tak během dne pracuje pro společnost (vytváří užitek), tím dostává peníze, které pak zase může směňovat za čas (práci) jiných lidí. Mnoho lidí se snaží tento systém zneužívat a snaží se od sebe oddělit etickou souvislost: práce = peníze. To se děje nezákonnými i zákonými způsoby.
b) Peníze
Peníze již nevyjadřují pouhé množství výrobního času, ale odrážejí i dva další faktory:
a) složitost a
náročnost práce
b) poptávku
(Poznamenejme ve
stručnosti, že zvláštní místo zaujímá poptávka po důležitých a nezbytných
produktech. Těch je pouze několik: Bydlení, potraviny a energie. Nezbytné
dnes začínají být informační technologie. Moderní společnost začíná mít též
problémy s kvalitou životního prostředí. V případě, že chybí na trhu třeba
jen nepatrné množství nezbytného produktu, začíná růst jeho cena nade všechny
meze.)
V ideálním případě jsou lépe hodnoceny náročné práce. Tvrdé tržní zákony však tuto úměru porušují.
Učitelé
(málo peněz za hodně muziky)
U náročných prácí, u kterých existuje přebytek pracovní síly - typickým příkladem
jsou dnes učitelé - bude ohodnocení práce penězi nedostatečné. Dětí ubývá,
průměrných a horších učitelů je tedy přebytek a rodiče netrvají na dobrém
ohodnocení učitelů ze státní pokladny, protože média stále opakují, že to
znamená vyšší daně z jejich kapsy, přičemž si krátkozrace neuvědomují, jak
fatální jsou důsledky pro celou společnost...
Trafika (hodně peněz za málo muziky)
Sobečtí lidé touží mít dobře ohodnocenou práci s minimem odpovědnosti, která zabere minimum času. Neuvědomují si (nechtěji si uvědomit), že prožijí svůj život z cizí práce - z práce těch lidí, kteří "neumějí" žít jinak než poctivě. Zdá se, že dodnes existuje mnoho "pracovních" míst, kam lze jen chodit (někdy pouze párkrát ročně), a přesto je finanční ohodnocení značné.Tato místa dostane člověk často za své vynikající konexe a za informace, které může nabídnout "ke směně". (Manželky významných politiků ve správních radách atp.) Moderní společnost se snaží s těmito jevy bojovat. Tento problém se někdy označuje jako mafie, korupce či klientský systém.
Nerovnováha působí problémy
Dochází-li ke směně
dobrovolně, mohou všichni "hráči" na tržním hřišti uzavírat výhodné
dohody. Dojde-li z nějakého důvodu k nerovnováze, jsou někteří nuceni činit
i velmi nevýhodné obchody.
Výrazným zdrojem nerovnováhy může být např. vztah k
nerostným zdrojům.
Příklad:
Oáza
v poušti, bydlí zde 100 lidí. Jeden z nich vlastní jediný pramen. Protože
každý obyvatel ctí právo na osobní vlastnictví, nikdo se neodvažuje vzít si
vodu násilím. Majitel pramene tak může zcela libovolným způsobem nakládat
s ostatními lidmi. Nejprve je celkem přátelský a směňuje vodu za oděvy a jídlo:
Vždy ráno se na půl hodiny blahosklonně uvolí a směňuje. Později už s jídlem
roste chuť a požaduje víc: nejlépe mladé dívky, panny...
V tomto
okamžiku velmi závisí na směru úvah:
Zástupci „puntíkované“
filosofie a ekonomiky budou zkoumat, jakým způsobem majitel k pramenu přišel.
Když zjistí, že jej zdědil po svém otci, který patřil k prvním obyvatelům
oázy, budou mluvit o jeho právu na pramen. Zároveň dodají, že ostatní obyvatelé
přece ve svobodné společnosti mohou žít tam, kde chtějí a pokud se jim nezdají
podmínky, které jim tento muž nabízí, mohou klidně jít jinam. Budou tvrdit,
že neexistuje samotná hodnota práce (čerpání vody), ale jen hodnota určená
trhem, a pokud dojde k dohodě, tak cena pár doušků vody může být stejná jako
cena mladé dívky...
Oproti tomu
„čárkovaní“ shledají situaci jasnou - prohlásí vlastnictví pramene za neetické
a vezmou právo do svých rukou.
Zdá se,
že neexistuje jasný exaktní vztah mezi skutečnou hodnotou práce a její hodnotou
vyjádřenou penězi. Nyní platí, že cena práce vyjádřená penězi závisí na okolnostech
(aspektech), které působí v okamžiku jejího stanovení. Ty nejsou trvalé a
mohou se měnit.
Jeví se
logické, že je mnohem efektivnější soustředit své úsilí nikoliv na samotnou
práci, jako spíše na ovládnutí aspektů, které určují cenu této práce. V praxi
se např. firmy snaží navodit pocit maximální serióznosti a důveryhodnosti.
V našem
fiktivním příběhu s oázou mohl člověk vlastnící vodu postupovat mnoha způsoby,
chtěl-li by pro sebe dosáhnout vyšší životní úrovně. Např. mohl zavést donáškovou
službu, každé ráno si přivstat a nanosit vodu ke všem domům do nádob k tomu
určených... Mnohem méně energeticky (pracovně) náročné však je vytvořit v
celé oáze nejprve představu, později realitu, že právě tento jeden jediný
člověk má k prameni zcela specifický vztah vlastníka. Jsou-li navíc obyvatelé
oázy poslušní a nemají-li rádi revoluci, velmi snadno si tento vlastník bude
moci nadiktovat naprosto cokoliv: bez vody žít nelze.
V našem
běžném životě si místo vody nezbytné k holému životu musíme dosadit základní
životní potřeby ke slušnému standardu: bydlení, jídlo, šaty, dopravu, energie
a dnes již nezbytné informační technologie.
Povšimněme si, prosím, že pro část populace je tento standard nedostupný.
V tomto okamžiku se vrátíme k úvodu textu, k Tao-te-ťing.
Majoritní společnost nevnímá manipulující reklamní memy
 |
Reklama, pomocí níž výrobci přesvědčují o nezbytnosti svého zboží, je v přímém rozporu s potřebou ctnosti, ke které nás Tao-te-ťing tak nabádá. Je zajímavé, jak velmi tolerantní je majoritní společnost k výsadám nepatrné části populace, která má právo často vstupovat do našeho soukromého světa a tam - často i proti naší vůli - pozměňovat svým specifickým a sofistikovaně účinným způsobem naši přítomnost. Ptáme-li se, kde lze hledat kořeny velké řady existujících problémů naší moderní západní společnosti, myslím, že je dobré hledat právě na tomto místě. Smyslem
reklamy není pomoci uspokojovat existující potřeby. Mnoho lidí by zcela samozřejmě umělo docela dobře žít se svým starým (a dobrým) vysavačem, autem či reproduktorem. Přesto je však nahrazují zbožím z reklamy. |
Zatím se zdá, že "smyslem" vývoje lidské společnosti je každoroční zvyšování celkového HDP (či H Světového P) - a to se měří právě množstvím celkové výroby a služeb. Ekonomové správně tuší, že bez reklamy by se snížil prodej mnoha druhů zboží a následně by se zpomalil civilizační růst. Možná je však již čas ptát se, zda naše civilizace nepotřebuje růst v nějaké jiné oblasti?)
V konečném důsledku je tak nutné vyrábět více zboží, než je nezbytně nutné.
(Slovo "nezbytně" jistě ihned vzbudí negativní emoce u lidí citlivých na omezování osobní svobody. Je pravda, že požadavek skromnosti je vlastně omezováním osobní svobody, ale na druhé straně je i neomezená spotřeba omezováním svobody všech ostatních lidí - minimálně nevratným spotřebováním nerostných surovin.)
Vyšší výroba tak zákonitě znamená i celkové snížení volného času.
Množství volného času není rozloženo rovnoměrně. Existují lidé, kteří nedělejí téměř nic (PÁNI) a existují takoví, kteří musejí pracovat téměř nepřetržitě (SLOUŽÍCÍ, OTROCI). Zřejmě i v této otázce platí známá Gaussova křivka, kterou známe z přístrojů Tesla.
Existuje třída "slabých", kteří se nenaučili efektivně prodávat svůj čas a velmi často se ocitají v naprosté časové tisni, protože jsou "pomalejší", mohou si jen stěží zajistit základní životní podmínky. Mnozí, kteří nenašli plně dobré životní know-how, jsou trvale přetíženi. Někteří prožijí celý svůj život bez zastávky - v kontinuálním časovém stresu. - Bez peněz na rekreaci, bez času pro oddech, ve věčné starosti, zda dokážou zaplatit své běžné výdaje. V napjatých partnerských vztazích...
Právě do takovéhoto světa se rodí další děti, které budou tvořit nový svět...
Pozornost
k pomalejším
Každý pragmatický člověk se snaží dosáhnout „za málo peněz hodně muziky“. Či opačně - vlastnit mnoho peněz či statků, užívat mnoha služeb, aniž by musel vynaložit odpovídající úsilí.
Nejrychlejšího technicko-ekonomického rozvoje lidstvo dosáhne, když schopnější lidé přestanou podporovat ty pomalejší a lidstvo jako celek tak přestane ztrácet nezbytné finanční zdroje.
Lidstvo se postupně rozděluje na specializované třídy. Jedna je určena k výrobě, jejím základem je však dobrovolnost. Aby „dělníci“ měli stálou potřebu pracovat, musí existovat dostatečně silný stimulátor jejich touhy po novém zboží - tou je právě sofistikovaný reklamní systém.
Reklamní agentury nevytvářejí skutečné hodnoty, tedy cokoliv přímo užitečného, vytvářejí specifické memy*, které pozměňují přítomnost, vytvářejí touhu po zboží (neklid) a tak zaměřují bdělou pozornost člověka tímto specifickým způsobem.
Chápeme-li svobodu člověka jako možnost snadno měnit asociační světy, působí reklama jako brzda této svobody, navozuje určitý typický pocit - toto CHCI. Peníze, které reklamní agentury dostávají, dostávají právě za toto pozměňování přítomnosti.
Reklama zneužívá znalostí psychologie tím, že místo léčení psychiky ji naopak skrze působení jednotlivých memů upravuje (poškozuje). Konkrétně se to děje vytvářením nových asociací za použití nejsilnějších kosmických sil (aspektů, ikon, archetypů), které mohou na lidskou psychiku působit: sex, děti, krása, úspěch, pivo, fotbal atp.
Pokud nebudeme rovnou uvažovat o přímém zákazu zneužívání symbolů a ikon pro reklamní účely a vyžadovat tedy od reklamy strohou fakticitu - což vypadá jako správné řešení -, měli bychom zcela jistě domýšlet, nakolik dnes již všudypřítomná reklama ovlivňuje náš život i tam, kde bychom si to třeba nepřáli.
Tao-te-ťing, XLVI:
Řídí-li se říše
podle Tao
pak jezdečtí koně hnojí pole.
Jestliže však říše odvrátí se od Tao,
rodí se váleční oři v pohraničí.
Není větší nectnosti
než žádostivost,
není většího neštěstí,
než nespokojenost s tím,
co můžeme mít.
Není ničeho
horšího,
ovládá-li nezkrotná touha po zisku.
Jen ten, kdo dokáže se spokojit s tím, co má,
bude vždy míti dost.
